Jak si vyhlédnout „budoucího Fillu“

Nejdražšími díly českého trhu s uměním jsou obrazy autorů meziválečné avantgardy, umělců jako Emil Filla, Jindřich Štyrský či Toyen. Jejich díla se dnes v aukcích běžně prodávají za milionové částky. Při pohledu na tyto rekordní sumy asi leckoho napadne: „Škoda, že dědeček či pradědeček si svého času taky nekoupili nějaký takový obraz...“ Buďte tedy vy tím, kdo založí kvalitní základ sbírky pro budoucí generaci.

V případě řady děl, která v posledních letech prošla aukčním trhem, je dokonce možné dohledat, kolik původně stála. Fillovo Zátiší s artyčokem, které se v září 2008 prodalo za 6,6 milionu, malíř ve třicátých letech nabízel za 9 tisíc a svá největší plátna si tehdy cenil na 20 tisíc korun. Štyrského Obraz III, který byl již v říjnu 2003 vydražen za 3,9 milionu a který by dnes stál klidně třikrát tolik, bylo možné na výstavě Poesie 1932, která se konala na podzim 1932 v pražském Mánesu, koupit za 4 tisíce korun. Toyen tamtéž svá díla nabízela za částky od 1 500 do 6 tisíc korun. Ostatní dnes milionoví autoři na tom byli podobně. Velké kytice od Václava Špály, jaké dnes stojí 1,2 milionu a více, malíř sám prodával za částky kolem 4 tisíc korun.

Na první pohled vypadají původní ceny až směšně nízké. Ve skutečnosti však šlo o sumy, které si zdaleka ne každý mohl dovolit. Měsíční plat úředníka v soukromé sféře byl za první republiky 1 300 Kč, učitel obecné školy si vydělal 1 500 Kč, písařka 800 Kč, nekvalifikovaný dělník 600 Kč. Ministři nebo univerzitní profesoři pobírali 5 tisíc Kč měsíčně. S jistým zjednodušením lze tehdejší ceny převádět na současné tak, že je vynásobíme dvaceti. Fillovy obrazy by tak v dnešních cenách stály od 100 do 400 tisíc, Špálova kytice kolem 80 tisíc a obrazy Štyrského a Toyen od 30 do 120 tisíc korun.

Obrazy čtyřiačtyřicetiletého Josefa Bolfa, který je na jedenácté příčce nejvýše umístěným malířem v letošním indexu, nabízí galerie Hunt Kastner za částky od 60 do 220 tisíc korun. Koláže či práce na papíře jsou o něco levnější. Jednatřicetiletý Vladimír Houdek, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2012, který v aktuálním indexu figuruje na čtyřicáté deváté příčce, svá díla prodává za částky od 20 do 180 tisíc korun. Na spodní hranici, jak vysvětluje jeho galerista Filip Polanský, je možné koupit kresbu nebo kvaš přibližně formátu A4, na horní pak vpravdě monumentální obraz o rozměrech 230 x 180 centimetrů.

Podobná cenová rozpětí uvádí i galerista Petr Novotný: „Pro lepší srovnání budu používat ceny za takzvanou metrovku, tedy obraz velikosti 100 x 100 cm. Tato cena se v podstatě vyvíjí a stoupá s věkem autora, u studentů to bývá 10 až 20 tisíc, u absolventů kolem třiceti let pak 60 tisíc, ve čtyřiceti 80 tisíc, u padesátníků 100 až 120 tisíc,“ vysvětluje a dodává, že z tohoto pravidla se vymykají autoři, kteří nějakým způsobem fungují na mezinárodní scéně. Jako příklad uvádí Josefa Bolfa či Jana Mertu.

 

Místo plátna certifikát
Současní umělci však velmi často netvoří „klasické“ obrazy, ale spíše koncepty, instalace, videa apod. Dokazuje to i Art Index, v němž se v elitní desítce věnuje malbě jen Jiří David, ani jej však nelze označit za typického malíře. Znamená to tedy, že ostatní umělci nemají šanci stát se součástí individuálních sbírek? Naštěstí ne, trh je v tomto velice silnou a kreativní silou, takže si našel cesty, jak obchodovat i s ryze konceptuálními, nemateriálními díly. České prostředí je v tomto směru sice velice konzervativní, ale velcí zahraniční sběratelé samozřejmě sbírají i jiné formy umění než jen závěsný obraz či sochu.

„Příkladem může být dílo slovenského umělce Romana Ondáka Good Feelings in Good Times, což je inscenovaná fronta před galerií. Toto dílo si koupila londýnská galerie Tate Modern. V praxi to znamená, že si koupila popis situace, jak má být takováto fronta inscenována. Když je Ondák jinou galerií požádán, aby pro ně tuto akci zopakoval, žádá vždy Tate o souhlas,“ popisuje Jan Skřivánek, šéfredaktor Art+Antiques. Jiným příkladem jsou záznamy akcí Jiřího Kovandy ze 70. let. Většinou se jedná o list papíru A4 s černobílou fotografií a jednoduchým popisem dané performance, například „čekám, až mi někdo zavolá“, a k tomu je fotografie Jiřího Kovandy, jak čeká u telefonu. Ze světového umění je slavným příkladem tvorba Felixe González-Torrese. Ve svých sochách s oblibou pracoval s hromadami bonbónů. Jedna z nich se v roce 2010 v aukci společnosti Phillips v New Yorku prodala za 4,5 milionu dolarů.

Pokud se rozhodneme pro investici do netradičních materiálů, neměli bychom opomenout otázku jejich převodu na nová média či restaurování. V případě současných audio a video děl to až takový problém není, protože je jasné, že samotné dílo a jeho nosič jsou dvě různé věci. „Jestliže si takové dílo kupujete, kupujete si vlastně certifikát, že jste vlastníkem jednoho z originálů, a návod, jak má být takové dílo instalováno. Umělec, respektive jeho galerie, jsou pak připraveni vám být nápomocni jak při instalaci, tak při převodu na nové nosiče,“ vysvětluje Skřivánek. Vážnější problém může nastat u raných video děl, kde digitalizace či prezentace na nových televizích či projektorech výrazně mění jejich vyznění. Platí zde okřídlené The medium is the message. „Z hlediska trhu s uměním to ale není až tak nic nového, vždy platilo, že díla na méně trvanlivých či nestabilních materiálech nedosahují takových cen jako odolnější kusy. Typickým příkladem jsou kresby nebo obecně práce na papíře, které v českém prostředí teprve v posledních letech začínají jít cenově nahoru. Na českém poválečném umění je tento problém dobře patrný na díle Adrieny Šimotové – její vrcholné práce z papíru v aukcích dosahují výrazně nižších cen než její rané akrylem malované obrazy. Z uměleckohistorického hlediska by to mělo být přesně naopak. Rané obrazy nejsou až tak výjimečné, pozdější dílo je mnohem originálnější a uznávanější. Z hlediska péče a trvanlivosti je však mnohem problematičtější a trh to zohledňuje,“ vysvětluje Skřivánek.

 

Disciplína přímo královská
Sběratelství současného umění lze považovat za královskou disciplínou sběratelství. Kupovat si prověřená jména může každý, kdo na to má. Umět ale ze současného umění vyhmátnout to, co obstojí i v budoucnu, je mnohem náročnější.

Jednoduchý a spolehlivý návod neexistuje. „Všímat si toho, jak je jaký autor respektovaný či jaká má ocenění, může být dobrou strategií, ale v dějinách umění najdeme řadu příkladu ve své době slavných autorů, kteří dnes nikoho příliš nezajímají. Vybírat si, co se mi hodí do bytu, zní jako trochu naivní přístup, ale vůbec bych ho neodsuzoval. Pokud to člověk nebere tak, že hledá něco, co mu bude ladit k barvě pohovky, ale zamýšlí se nad tím, s jakým uměleckým dílem chce žít a být denně konfrontován, je to myslím naopak velice dobré východisko,“ popisuje různé cesty, jak s výběrem začít, Jan Skřivánek.

S investicí do umění je to tak trochu jako s investováním na burze. Někdo si vystačí sám, někdo si najme poradce, jiný věří svému instinktu a další potřebuje někoho k analýzám. Podle Skřivánka je ale rozdíl v tom, že v případě umění má hodně lidí pocit, že jejich pohled je stejně kvalifikovaný a validní jako „nějakého experta“, byť ve skutečnosti o současném umění vědí velice málo.

 

Spíše sám než s fondem
Nerozumí-li investor komoditám či nemovitostem, může investovat prostřednictvím podílových fondů. Podílové fondy zaměřující se na umění sice existují, ale nijak výrazně se nerozšířily. „Jejich základním problémem je, že mnoho potenciálních podílníků bude raději do umění investovat samo za sebe. Lidé, kteří mají k umění vztah, si raději než podíl koupí obraz. A ty, kdo k umění vztah nemají, je zase poměrně náročné přesvědčit o výhodnosti takovéto investice,“ uvádí Jan Skřivánek. Spíše tedy fungují více či méně formalizované spolupráce individuálních investorů. V tomto směru je v našem prostředí zcela výjimečná pozice fondu Pro arte, který je opravdu řádně registrovaným a dozorovaným investičním fondem, který podléhá stejné regulaci ze strany ČNB, jako kdyby šlo o investice do dluhopisů nebo komodit.

Kdo se rozhodne investovat do umění, měl by počítat s tím, že většinou půjde o investici dlouhodobou a nejzajímavější zhodnocení se nabízejí z odstupu 50 a více let. Pokud prodáte dřív, patrně netratíte, ale zpětně budete vy či dědicové nejspíš litovat, že jste prodali zbytečně levně. Rychlé zhodnocení současného umění, často ještě za života samotných umělců, je fenoménem až posledních deseti patnácti let. Zatím tedy spíše jen v zahraničí, nejvýrazněji to „postihlo“ např. Gerharda Richtera, který je v tuto chvíli nejdražším žijícím umělcem, když se v aukční síni Sotheby‘s prodal jeho obraz za 37 milionů dolarů.