David Korecký: Pro pochopení umění stačí, abychom se víc zajímali

Co mají společného Barbara Probst, Roger Hiorns, Jiří Černický a jejich úspěšné výstavy v Galerii Rudolfinum? Jméno zkušeného kurátora Davida Koreckého, pod jehož vedením umělci představují české veřejnosti svá díla. Kdo je ale tenhle muž v pozadí a co všechno vlastně obnáší jeho práce?

Jak vypadá běžný pracovní den kurátora?

Když budu mluvit za sebe, tedy za kurátora v instituci, který připravuje jednu výstavu ročně a o další se stará produkčně nebo jako asistent hostujícího kurátora, lépe se mi to vyjádří na dny v týdnu: pondělí papírování, úterý vzdělávání, cesty, interakce se studenty, středa papírování, čtvrtek kreativní práce, vymýšlení nápadů, rozhovory s umělci, pátek papírování. V konečném součtu je to tak 3:2 ve prospěch administrativy. A to je asi optimistický odhad.

 

Proč jste se rozhodl pro tuto práci?

Studoval jsem architekturu, ale asi už ve druháku jsem zjistil, že nikdy žádný dům vlastně stavět nechci. Líbila se mi sice komplexnost oboru, ale realizace stavby byla v mých očích příliš zatížená technickými a byrokratickými náležitostmi. Chtěl jsem víc snít. Přes kamarády básníky a kunsthistoriky jsem postupně zjišťoval, že mě nejvíc přitahuje umění. Začínal jsem jako architekt výstav, což se záhy proměnilo v kurátora. Vlastně to má na svědomí Anna Fárová, která mi tehdy coby externistovi organizujícímu programy vernisáží dala příležitost připravit výstavu Josefa Sudka v jeho tenkrát zrekonstruovaném Ateliéru. Byl jsem z toho úplně paf a nervózní, přinesl jsem si balík Sudkových originálů do skoro squatu, kde jsem bydlel, a celou noc vymýšlel. Druhý den ráno jsem jí předložil koncepci, chvilku jsme si o tom povídali, proč takhle a proč ne jinak, načež ona se obrátila na zástupce provozovatele a řekla mu, že mám talent a že klidně můžu připravovat výstavy místo ní. To je patnáct let zpátky.  

 

Označení kurátor vzniklo z latinského slova curare – pečovat, starat se. Podle odborníků je dnes ale kurátor spíš v pozici režiséra, s nímž stojí a padá úspěch určitého projektu. Znamená to, že kurátor může pomoct horšímu umělci, aby byl viděn jako skvělý a skvělému svou špatnou koncepcí naopak ublížit? Nebo je to přehnané?

Není to přehnané, může to tak opravdu být. Jenže ono nic netrvá věčně, ani neúspěch, ani úspěch. Když někdo něco pokazí, může to dalším projektem napravit. Často se stává, že když jste do něčeho opravdu ponořená, ztratíte soudnost a něco přeženete – prosazování svých názorů nebo podcenění názorů druhých, takže pak najednou nevidíte celek a podobně. Pokud to děláte opakovaně, pak nejste dobrá. Skvělou výstavu může udělat třeba i filmový režisér nebo sociolog, ale to jsou spíš ojedinělé případy. Aby projekty byly dlouhodobě dobré, musí se člověk kurátorstvím zabývat. Což myslím platí v každé profesi.  

 

Podle čeho si vybíráte projekty, pod které připojíte svoje jméno? Co je hlavní rozhodující prvek?

Nejdůležitější pro mě je, aby se v tom projektu něco zrodilo, aby v něm byl prostor pro spolupráci a měl určitou přidanou hodnotu. Není jednoduché to vytušit, ale protože nejsem nucený dělat jeden projekt za druhým, mám čas si věci oťukávat a promýšlet. Nepřitahují mě projekty, které jsou snadné anebo u nichž vím, jak asi dopadnou. Mám rád, když je v nich nějaká vzrušující neznámá. Aktuálně pracuji v Rudolfinu, což je velká instituce s určitým posláním a zodpovědností, kde není na prvním místě experiment. Na druhou stranu i tady riskujeme, protože každá výstava musí z podstaty oboru být alespoň něčím unikátní.

 

Podle čeho si naopak vybíráte výstavy nebo jiné umělecké projekty, na které se jdete podívat jako divák?

Jsou jména nebo témata, která sleduji víc, ale většinou to nejzajímavější potkám tam, kde bych to ani nečekal. Takže chodím tam, kde úplně netuším, co přesně mě potká. Rozhodně ale musím říct, že brouzdáním po internetu umění nenakoukáte. Chodím od velkých po nejmenší prostory, rád listuju knihami v knihkupectví, prohlížím časopisy. Fantastické pro inspiraci jsou třeba setkání malonákladových vydavatelů tzv. artist books, například Offprints v Paříži, který se koná pravidelně s veletrhem Paris Foto.

 

Umění se stává čím dál populárnější investicí. Investujete do něj i vy osobně?

Neinvestuji. Když jsem byl na volné noze, pár děl jsem si jako investici pořídil. Pak jsem měl ale pocit, že tím proměňuji svůj pohled na umění směrem, který škodí pohledu kurátora, tak jsem toho nechal. Uvědomil jsem si, že jsem nadržoval věcem, které byly výhodná koupě, ujišťoval jsem se, že jsou opravdu dobré. A ony i byly. Jenže jsem začal přehlížet kvalitu u věcí, které nejsou dobrá investice.

 

Jaká díla mají pro vás osobně největší hodnotu, a nemyslím teď peněžní, a z jakého důvodu?

Tohle je silně individuální a každý to má jinak. Řeknu vám příklad. Kdysi dávno jsem četl román Roberta Musila Muž bez vlastností. Zrovna se tak přesně trefil do mého životního nastavení a považoval jsem ho za tak velké poznání světa, že ho vždycky budu vnímat jako ohromně hodnotné dílo. Kdybych ho ale četl jindy a v jiném rozpoložení, třeba by se mi ani nelíbil. A takhle to mám s desítkami výtvarných děl.  

 

Je spousta lidí, kteří tvrdí, že je umění zajímá, ale že mu bohužel nerozumí. Není to i tím, že autoři, kurátoři a lidé, co se v umění pohybují, jim to zrovna moc neusnadňují – hovoří o něm tak abstraktně, že lidé nemají vůbec tušení, co jim chce dotyčný sdělit? Proč to tak je a změní se to někdy?

Nepopírám, že v umění existuje určitá elitnost, a kdo k ní chce mít přístup a porozumět jí, musí pro to něco udělat a dlouhodobě se vzdělávat. Na druhou stranu musím přiznat, že instituce jako školy od základních po univerzity, edukační sekce muzeí a další, které by toto měly poskytovat, mají co dohánět. Pokud mám mířit do vlastních řad, ano, kurátor má napsat několik verzí textu k výstavě, od stručného úvodu pro návštěvníka nezasvěceného přes hlubší text pro poučenějšího až třeba k odborné studii pro odborníky. Především by ale měl texty adekvátně distribuovat, aby se dostaly ve správnou chvíli ke správnému příjemci, dělat různé druhy doprovodných programů a podobně. O to se snažíme. Správnou cestou však určitě není díla vybírat nebo aranžovat tak, aby byla sama o sobě co nejsrozumitelnější.

 

Kdykoliv čtu nějaký článek týkající se fungování umění u nás, vždycky se tam objeví věty jako „na Západě to funguje tak a tak“, „proč to u nás nemůže fungovat jako na Západě a umělec musí být autorem, prodejcem i manažerem v jednom“ a podobné. Co je na fungování umění na západ od hranic tak obdivného, z čeho bychom si měli vzít příklad?

Nejsem odborník v otázkách trhu. Ale nejlépe to myslím charakterizuje historka, kterou mi vyprávěl jeden český sběratel a podnikatel ve stavebnictví. Líčil mi, že má své obchodní prostory plné současného umění. Denně ho navštěvují obchodníci z desítek zemí Evropy. Když přijede někdo ze západní země, rozhlíží se a ptá se, co to je, zajímá se. Když z východní, vůbec si nevšimne, že tam něco visí. Čím to je? Považujeme umění za něco navíc, na co v běžném životě není čas, jen tak jednou za půl roku, když nevyjde jiný program na víkend? Chodili s vámi rodiče na výstavy, do divadla, když jste byli malí? Chodíte se svými dětmi? Odpověď na otázky, které mi pokládáte, také sám hledám. Pokud se ptám správným směrem, nabízí se odpověď, že když bude umění běžnou součástí našich životů, budeme mu třeba i víc rozumět a demytizujeme pocit, že je nesrozumitelné. Pak přibude i víc lidí v muzeích, galeriích, víc sběratelů a s nimi i všechno další, co obdivujeme na západních zemích. Nicméně ani obecná kultivace vkusu nezabraňuje tomu, aby kdekoliv na světě neexistovaly tuny špatného umění.