Evropská energetika na německé křižovatce

Je to jen něco málo přes osm let, co tehdejší předseda Evropské komise Barroso představil v Evropském parlamentu návrh legislativních opatření v boji proti změnám klimatu pod zkráceným názvem 20-20-20 do roku 2020, tzv. šance pro zelenou Evropu. Jeho hlavním cílem bylo snížit emise CO2 do roku 2020 o 20 % proti roku 1990.

Hlavním nástrojem k dosažení těchto cílů se měl stát kromě rozvoje obnovitelných zdrojů energie a vyšší energetické účinnosti hlavně trh s emisemi EU ETS. Ten měl na tržním principu motivovat evropský průmysl a energetiku k nízkoemisním technologiím a investicím.

EU vsadila vše na rozvoj obnovitelných zdrojů a decentralizaci energetiky, což je nepochybně správný směr. V posledních měsících a letech vystávají ale čím dál větší pochyby, zda Evropa tento proces zvládá na přijatelné, rozumné a dlouhodobě udržitelné úrovni.

Nedávno například zvláštní představitelka OSN pro klimatické změny v souvislosti se snahou o ratifikaci globální pařížské klimatické dohody velmi ostře kritizovala Německo a Británii za podporu, resp. dotování fosilních zdrojů s tím, že podle OSN obě země dělají faktické kroky proti naplnění cílů a ratifikaci této globální dohody. Dalším příkladem je samotný výše zmíněný trh s emisemi EU ETS. Ten se v těchto dnech, po třech letech, i přes opakované pokusy o resuscitaci Evropskou komisí a Evropským parlamentem, opět potácí na hraně životaschopnosti a je fakticky nefunkční. Největší pochyby v tomto směru otevřeně prezentoval šéf respektovaného think tanku německého Ifo Institute z Mnichova, který řekl o doposud vzoru evropského boje proti klimatickým změnám – německé Energiewende –následující: „Energiewende má tři cíle: udržet dodávky elektřiny spolehlivé a bezpečné, učinit je cenově dostupnější a snížit emise o 95 % mezi lety 1990 a 2050. A ani jednoho cíle Německo nedosáhne. Energiewende je od základu špatná. Vytvořili jsme centrálně plánovanou energetiku, která stojí na subvencích. Větrná i solární lobby nyní bojují za jejich udržení a pro politiky je jim velmi těžké čelit.“ Tato otevřená konstatování si samozřejmě ani bruselští úředníci, natož němečtí politici, připustit nechtějí, ale realitu aktuálního stavu německé energetiky viditelně protěžované Bruselem popisují velmi výstižně.

 

Původní cíle berou za své

Pro celou Evropu, ale zvláště pak pro ekonomicky slabší část EU, státy střední, východní a jihovýchodní Evropy, je tento vývoj velmi nebezpečný. Tržní ideály postupně mizí, rychle roste význam subvencí, garancí, regulací a řady výjimek. Původní cíle jako liberalizace, jednotný celoevropský trh či ochrana klimatu berou za své. Koncept společné evropské energetiky se rozpadá před očima, ale Brusel a evropští političtí lídři se tváří, jako by se nic nedělo. Přitom chaos, dezorientace a deziluze bývalých velkých evropských energetických gigantů je až děsivá. Tyto dříve hýčkané společnosti podnikající v dlouhodobě stabilním odvětví s důrazem na stabilitu dodávek a národní bezpečnost jsou dnes nuceny svá produktivní aktiva miliardových hodnot vyhazovat „do koše“ jak slupky od banánu.

Na tržních podmínkách už fakticky nejde postavit téměř žádný zdroj energie. Nůžky mezi rentabilitou a trhem se rozevírají do stále vyšších negativních hodnot.  Bezhlavou jízdu bez volantu evropských ideologů, kteří si z energetiky udělali politické téma, doprovodila volatilita na komoditách a přicházející změny díky rychlému technologickému pokroku a dílo bylo dokonáno. Energetiku ovládli politici, což byl evidentně původní záměr Bruselu. Problém nastává v tom, že se pomalu, ale jistě dostávají do slepé uličky. V dotovaném a preferovaném byznysu obnovitelných zdrojů si vytvořili vlastního „obra Zlobra“ a nyní už mu jen těžko vzdorují.

 

Podhoubí pro rozvoj

Na trhu jsou ale i subjekty, kterým tento vývoj poskytl ideální podhoubí pro rychlý a „levný“ rozvoj. Za naprostý fenomén této doby lze považovat akviziční tažení společnosti Energetického a průmyslového holdingu v regionu. Ještě nedávno to byla relativně malá energetická společnost i na české poměry, bez vlastní těžby suroviny. Nyní, po pár letech, má ale na dosah ještě nedávno těžko představitelný obchod. Koupě hnědouhelných dolů a navazujících elektráren v Německu od švédské společnosti Vattenfall za nulovou či zápornou hodnotu. Za pozornost stojí i realizovaná koupě podílu ve Slovenských elektrárnách od italského energetického gigantu Enel. A právě sled těchto obchodů popisuje zřejmě lépe než cokoli jiného, kam až Německo, resp. EU a jejich ideály, evropskou energetiku zatlačily.

V Německu se možná až nyní trochu podivují, jak se mohlo stát, že klíčovou část jejich energetiky, tj. hnědouhelná aktiva, může nyní koupit ještě nedávno relativně nevýznamná a mladá společnost z České republiky. Je to vlastně do očí bijící paradox a jsem přesvědčen, že sázek ala EPH  proti mainstreamu bude v Evropě přibývat. Němci si doslova rozmetli hodnotu svých největších energetik. Současně jsou ale ceny elektřiny pro drobné spotřebitele, kteří nesou hlavní tíhu dotací OZE v Německu, rekordní a stále rychle rostou a porostou.

Podpora rozvoje obnovitelných zdrojů ze strany drobných spotřebitelů brzy překročí 2 Kč/kWh, když ještě v roce 2010 byla na méně než třetině této částky. Zároveň došlo k rozvrácení přirozené cenotvorby na trhu s elektřinou a destrukci trhu s emisemi, tzv. EU ETS. Investice do nízkoemisních technologií na tržním principu nefungují. Trh nefunguje a determinuje zápornou nebo nulovou hodnotu pro energetické zdroje pro trh zcela nepostradatelné z pohledu stability dodávek elektřiny. Do toho Německo trvá na odstavení svých jaderných elektráren, k němuž se upnulo po jaderném neštěstí v japonské Fukušimě. Paradoxem této situace je fakt, že samotní Japonci se pomalu, ale jistě k výrobě elektřiny z jádra po Fukušimě vracejí. Dříve odstavené jaderné bloky pomalu znovu nabíhají na plný výkon.  Naopak v Německu se zavírají životaschopné, bezpečné a hlavně bezemisní jaderné elektrárny, odstavují se moderní plynové elektrárny a místo toho se zásadním způsobem prodlužuje životnost těžbě uhlí a jejímu spalování, tj. té nejhorší alternativně pro životní prostředí.

 

Energetika na křižovatce

Vše dohromady zřetelně ukazuje chaotické rozpoložení německé energetiky a definuje také budoucí rizika. Německá, a tím i evropská, energetika je na pokraji dalšího zlomu, na další křižovatce. Jednou z možností dalšího vývoje je, že se v energetice usubvencujeme a uregulujeme možná až k nějakým formám znárodňování. Druhou je stále ještě návrat trhu. S napětím proto lze očekávat výsledky německých parlamentních voleb v září příštího roku. Němci, a zvláště kancléřka Merkelová, už nás v nedávné historii několikrát přesvědčili, že zásadní veletoče jim nejsou cizí, a času k návratu rozumu a přesměrování rozvoje energetiky zpět k tržnímu prostředí zbývá už jen málo.