Josef Špaček: Na housle mám hypotéku, nosím je s sebou i na toaletu

Josef Špaček je přední český houslista a historicky nejmladší koncertní mistr České filharmonie. Sbírá jeden úspěch za druhým a to je jeden z důvodů, proč ho Česká mutace časopisu Forbes zahrnula mezi „třicítku nejvlivnějších lidí pod třicet“.

Říká se, že špičkoví hudebníci mají ke svým nástrojům až lidský vztah. Je to pravda?

Pravda to je. Denně strávím s nástrojem v ruce několik hodin, takže je to jako prodloužená paže. Když jsem jednou musel po pěti letech vracet půjčené housle, které jsem miloval, emoce se mnou hodně hýbaly.

 

Vaše housle mají cenu zhruba 5 milionů korun. Máte na ně hypotéku. Jak těžké bylo získat hypotéku na housle?

Hypotéku sice mám, ale není psaná na mě. Když jsem na housle narazil, byl jsem ještě student a žádná banka by mi takový obnos nepůjčila. Byl to docela risk, ale v té době už jsem  věděl, že budu nastupovat do České filharmonie, která mi vypomohla.   

 

Předpokládám, že takový nástroj nedáte z ruky. Kde ho máte třeba v letadle, když na klíně člověk věci mít nemůže?

Nástroj mám skoro vždy při sobě, ale zrovna v letadle ho dávám normálně nad sebe do přihrádek na kufříky.

 

Když jedete autem a potřebujete vystoupit a něco vyřídit, nosíte housle všude s sebou?

Ano. Třeba když jedu autem a zastavím na benzině, abych si odskočil na toaletu, vždycky beru housle s sebou. Mám je pojištěné, ale ne proti krádeži z vozidla. Je na to zbytečně drahá přirážka.

 

Jak se staráte o housle, abyste co nejdéle prodloužil jejich životnost a aby získaly na hodnotě?

Housle by se měly po každém hraní přejet kapesníkem, aby se z nich očistil nános kalafuny. Občas to flákám, přiznávám. Jednou za rok by měly jít k houslaři na důkladnější čištění a zkontrolovaní, jestli je všechno v pořádku. Celkově jsou housle ale na údržbu docela jednoduché.  

 

Co hlavně dělá cenu houslí?

Především jméno houslaře, který je vyrobil. Mezi nejproslulejší patří jména italských mistrů jako byli Stradivari, Guarneri a Amati. Jejich housle jsou staré i tři sta let a prodávají se za několik milionů dolarů. Pro představu, moje housle patří k nejlepším francouzským nástrojům. Jean-Baptiste Vuillaume, autor mých houslí, byl jedním z nejvýznamnějších pařížských houslařů. Moje housle jsou z roku 1855. Kromě kvalitního zpracování a pro muzikanty tolik důležitého zvuku, je to tedy i stáří, které dělá hodnotu nástroje.

 

Historická hodnota je pochopitelná. Ale platí i to, co se říká, že starší housle lépe hrají?  

Zpravidla to bývá tak, že starší housle jsou “vyhranější”. Znamená to, že mají více zvuku a jejich tón je za léta hraní vytříbenější. Existují i špičkové nové nástroje, ale ty je mezi obrovským množstvím dnes dostupných nástrojů těžké najít. Člověk pak musí spíš věřit, že budou hrát dobře i v budoucnu. U starých houslí je to prokázané, ty už mají zátěžovou zkoušku za sebou.

 

Poznal by laik rozdíl, kdybyste zahrál na housle obyčejné, na ty vaše a na ty za miliony dolarů?

Profík by měl umět zahrát i na housle za pár tisícovek tak, aby to laik nepoznal. Pro velké sály a velká publika je nicméně nutné mít skvělý nástroj.

 

Čistě z pohledu hudebníka, jsou housle dobrá investice?

Ano. Housle od slavného houslaře jsou vždy dobrou investicí. Čím významnější autor, tím lepší návratnost. Vývoj cen nástrojů nikdy neprošel žádnou krizí ani nafouknutou bublinou a už několik dekád v řadě pravidelně roste a hravě předbíhá všechny velké světové indexy. Je to tudíž velmi bezpečná dlouhodobá investice. Trh s nástroji ale samozřejmě není tak likvidní, protože trvá i několik měsíců než se housle prodají, či vydraží.

 

Sportovci, když jim nejde utkání nebo trénink, občas rozsekají třeba tenisovou raketu nebo jiné náčiní. Co děláte vy, když jste frustrovaný?

Jako dítě jsem býval hodně frustrovaný, když mi něco nešlo hned a vždy jsem zlostí mlátil smyčcem do polštáře. Jednou ale vedle polštáře byly i housle a já se nešťastně trefil právě do nich. Musely na opravu, ale nic vážného se naštěstí nestalo. Od té doby jsem si dávám velký pozor.

 

Když zůstaneme u srovnání se sportovci, proč muzikanti nejsou takové celebrity jako třeba oni? Nebo jako herci?

Muzikanti oproti sportovcům a hercům nejsou tolik vidět. A dnešní společnost si žádá hlavně vizuální zážitky. My nabízíme sluchové. Vezměte si, že ani dnešní pop umělci se neobejdou bez videoklipů, to myslím celou věc dobře vysvětluje. Zájem o muzikanty ani o vážnou hudbu neopadá, ale spíš se nerozšiřuje. To je hlavní problém.

 

Vy jste studoval v USA, kde vám k hudebnímu vzdělání dali i základy marketingu a řekněme osobního PR. Co nejdůležitějšího jste se tam naučil, jak se jako hudebník správně prodat?

V Americe jsem se nejvíc naučil se nebát. Dnes a denně u nás vidím mladé studenty, kteří mají velký talent, ale svázaný jazyk. Bojí se na cokoliv zeptat, nemají dost ambicí a raději se spokojí s tím, že budou hrát někde u sebe v pokojíčku. Pokud se ale chtějí pohnout z místa, je nutné počítat s tím, že se musí prodávat a že v devíti případech z deseti se to nepovede nebo to bude dokonce trapas. Ale jednou to vyjde! V Americe mě naučili mluvit a psát o sobě na všechny strany, než si mě někdo všimne. A také mít odvahu kontaktovat lidi, kterých se zprvu všichni bojíme, protože máme pocit, že nás automaticky odmítnou. Není to vždycky pravda.  

 

Když chce být člověk úspěšný muzikant v oboru vážné hudby, musí pak do své práce pustit i trochu kýče? Třeba jako Vanessa Mae?

Nemusí, ale o to má kariéru složitější. Bohužel naše dnešní společnost už tolik neumí rozeznat kvalitu od marketingové šaškárny, na druhou stranu umělci toho dokáží velmi dovedně zneužívat. Je to chyba celého systému.

 

Kromě České filharmonie hrajete zhruba 120 koncertů do roka. Jsou nějaké, na které byste pozvání odmítl?

Nemám v lásce koncerty, kde pořadatel trvá na tom, abychom hráli s ozvučením na mikrofony. Vždycky preferuji akustický zvuk nástroje. Elektronika totiž dost zkresluje. Bohužel někde to ale jinak nejde. Také nesnáším hraní na playback. To je prostě podvod. Co bych ale určitě odmítl, jsou nabídky na kýčovité akce typu těch, co jsme zmínili výše.

 

Josef Špaček (30) pochází z Třebíče. Je z pěti sourozenců, všichni na něco hrají. On sám začal hrát na housle v šesti letech. Studoval na pražské konzervatoři, pak na Curtisově institutu ve Filadelfii a na Juilliard School v New Yorku. Od roku 2010 je koncertním mistrem České filharmonie, pokračuje však také v úspěšné sólové kariéře. Vystupoval s předními orchestry po celém světě, je laureátem například Mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu a mnoha dalších. S manželkou Isabel žije v Praze, kde vychovávají novorozenou dceru.