Jakub Špaňhel: Cenu obrazů si určuji sám

Malíř Jakub Špaňhel je už v žebříčku Art Index stálicí. Vloni obsadil 44. místo, letos postoupil až na 37. pozici. Tento umělec patří také k nejprodávanějším autorům za uplynulých deset let – na aukcích se prodala jeho díla za souhrnnou částku převyšující 4,6 milionu korun. Jako jeden z mála umělců se přitom nenechává zastupovat žádným agentem.

Jakub Špaňhel: Cenu obrazů si určuji sám

Malíř Jakub Špaňhel je už v žebříčku Art Index stálicí. Vloni obsadil 44. místo, letos postoupil až na 37. pozici. Tento umělec patří také k nejprodávanějším autorům za uplynulých deset let – na aukcích se prodala jeho díla za souhrnnou částku převyšující 4,6 milionu korun. Jako jeden z mála umělců se přitom nenechává zastupovat žádným agentem.

 

Kdy se ve vás probudila touha malovat?

Kreslit jsem začal už ve čtyřech letech a hned jsem věděl, že chci být umělcem. Děti většinou své názory ještě mnohokrát změní, já jsem ho však neměnil. Máma mě v tom podporovala, protože když jsem si maloval, nemohl jsem současně zlobit. 

 

Máte své první kresby schované? Byl byste je ochoten prodat případnému zájemci?

Mám je schované. Začínal jsem tím, že jsem obkresloval ilustrace Josefa Lady, jeho zvířata. Nevím, jestli by takové dětské kresby byly pro někoho zajímavé. Je ale pravda, že své první věci jsem „prodával“ už v sedmi osmi letech. Třeba moje teta, která žije v Itálii, tehdy se mnou moje obrázky měnila za Levisky. To byly na osmdesátá léta dost dobré kšefty, ne?

 

Kdy jste se přestal inspirovat jinými umělci a začal jste ztvárňovat svoje vize?

Asi nikdy, mám pocit, že stále někoho obkresluji (smích). Zvířata mě ale vždycky hodně zajímala. Kdybych nebyl umělcem, stal bych se asi přírodovědcem. Doma jsme měli Dějiny umění od Pijoana, kterými jsem si rád listoval a podle nich jsem se učil kreslit třeba koně. Bydlel jsem ve městě, ke zvířatům jsem neměl moc přístup, tak jsem se učil kreslit hlavně z knížek. Na kopírování se člověk nejvíc naučí, dělá se to tak i na střední a vysoké škole. Člověk se obvykle dlouho hledá, než se pustí do něčeho sám. Když jsem začal chodit do lidové školy umění, tak už jsem začal kreslit podle modelu, zátiší nebo třeba portréty mojí mámy nebo babičky.

 

Kreslil jste dětem do památníčku?

To jsem neměl moc rád. Možná mě děsila úroveň těch památníčků a nechtěl jsem být jejich součástí (smích).

Kreslení vás bavilo, od mala jste získával různá ocenění. Jak se žije s pocitem, že má okolí velká očekávání?

Když jsem dělal zkoušky na UMPRUM, bylo takových škol v Česku jen pár a hlásilo se na ně poměrně hodně lidí. Moje máma podléhala panice a nutila mě učit se češtinu a matiku, abych mohl jít případně na gymnázium. To by ovšem pro mě byla katastrofa. Já jsem si ale věřil, a když jsem viděl, co dělají ostatní, měl jsem pocit, že mě vezmou. Možná to bylo tím, že jsem byl založením optimista.

Měl jsem velkou podporu od učitelů, okolí mi fandilo a to mě pohánělo dopředu. Na střední škole mě podporovali Eda Halberštát nebo Jiří Sirůvka, v té době jsem už měl malé výstavy, takže jsem se cítil jako umělec. Možná dokonce víc než teď. Už odmalička jsem měl pocit, že dělám světové umění, což ukazuje, jak jsem byl v mládí hloupý. Čím je člověk starší a víc toho pozná, tím víc začne o sobě pochybovat.

Jak se do vaší tvorby zapsalo vaše rodné Karvinsko?

Prostor mezi Karvinou, odkud pocházím, a Ostravou zabírají doly. Příroda je tady totálně přetvořená člověkem, občas se krajina propadá a zaplavuje se podzemní vodou. Mně ale přišly haldy jako něco normálního. Kdysi jsem někde řekl, že černou barvou maluji, protože mě fascinovalo černé uhlí. Oni to pak stále přebírali, takže to spojení se docela dlouho opakovalo.  V naší rodině ale žádní horníci nebyli. Nejblíže k uhlí jsem měl, když jsem pobýval u babičky, která topila v kamnech a na zimu si vždycky objednala hromadu uhlí.    

Na AVU jste studoval pod vedením dvou výrazných osobností – Jiřího Davida a Milana Knížáka. Jak ti vás ovlivnili?

Čtyři roky jsem byl u Jirky Davida a tři roky u Milana Knížáka, který také vedl mou diplomovou práci. Nejsou to ryzí malíři, ale konceptuální umělci. Já jsem sice hodně maloval, ale zkoušel jsem i instalace a objekty, tak jsem nechtěl jít do čistě malířského ateliéru. Když jsem šel na akademii, už jsem měl svůj rukopis a s tím už se nedalo nic moc dělat. Proto mě zajímaly konceptuální ateliéry, abych se dozvěděl něco o jiných formách umění. Oba pedagogové mě během studia určitě někam nasměrovali. Třeba svou diplomovou práci, což byly interiéry chrámů, jsem nejprve vystavoval v pražské Staroměstské radnici, pak se dostala do galerií a sbírek, čímž jsem se stal známější.

Ovlivnili mě ale také spolužáci Petr Pastrňák nebo Jirka Černický, což byli kluci, kteří před revolucí nemohli studovat a do školy se dostali až ve 30 letech. Oni už za sebou měli určité vzdělání nebo kuse práce. Během prvního ročníku jsem se toho od nich hrozně moc dozvěděl, protože já jako kluk z Karviné jsem toho o umění ještě moc nevěděl, ale cítil jsem, že tam patřím.

Daří se vám sledovat, kdo v současné době vlastní vaše díla?

O většině majitelů mám přehled. Přibližně 80 % mých věci zůstává v Čechách. U nás těch sběratelů není zase tolik, takže jich většinu znám a vím, co kdo má. Vím, že někteří vlastní i více mých děl, a jednou za rok či dva se ke mně přijedou podívat s tím, že by si chtěli koupit něco dalšího nebo doplnit sérii.

Je podle vás výběr zastupující galerie tím, co spoluvytváří hodnotu děl autora?

Určitě je to důležitý aspekt. V západní Evropě, USA, ale už i v Asii to tak funguje, že umělec musí mít galeristu nebo kurátora, který ho „udělá“. Umělec, který by se propagoval sám na svou pěst, tam neuspěje. V Čechách je situace jiná, tady se trh teprve utváří. Uměním se živím už dvacet let, tak vývoj můžu sledovat. Počet sběratelů roste, v tomto ohledu si myslím nemůžeme stěžovat, jen tady vládne pořád větší chaos než na Západě.

Jaká je šance, že čeští galeristé dorostou do kvality těch zahraničních?

Určitě tady šance je, ale do této kvality musí dorůst i umělci. Já jsem tedy ve spolupráci s galeriemi trochu výjimka, protože jsem zvyklý si věci řešit sám. Beru to jako součást své práce, a dokonce mě to i baví. Spoustě umělců ale vadí prodávat sám sebe nebo to prostě neumí. Ale ani já se do budoucna bez agenta asi neobejdu. Přece jen se u každého umělce ceny postupně zvyšují a je lepší, když se pak do jednání zapojí třeba právě galerie.

Cenu svých děl si tedy určujete sám?

Ano i ne. Vím, za kolik prodávají díla kolegové a za kolik se moje věci přeprodávají na aukcích. Moje výsledky za poslední roky jsou dobré, což mi dělá dobrou reklamu. Mám tedy jistou představu a i díky spolupráci s galeriemi se ceny vytříbí.

Jak o sobě může dát umělec nejlépe vědět investorům?

Závisí to na typu umělce. Konceptuální umění vyžaduje jistou intelektuální úroveň sběratele, je tedy spíš určeno pro menší okruh lidí. Na to je dobré být přítomný v Národní galerii a dalších významných institucích, kam tito fanoušci chodí. Já maluji obrazy, které se prodávají lépe, protože si je člověk může pověsit doma na zeď. Navíc jsem víc „lidový“, takže mé publikum je širší. Moje díla si lidé kupují, protože se jim líbí. I já mám ale své obrazy v Národní galerii či Galerii hlavního města Prahy a píšou o mně kunsthistorici, což mě samozřejmě také těší, protože nechci malovat jen hezké obrázky nad gauč. Respekt mám ale stejný k individuálnímu sběrateli i zástupci významné instituce. Stejně tak si stojím za dodržováním cen a tento férový přístup se mi myslím vyplácí.

Maloval jste už někdy pro sběratele dílo na zakázku?

Občas se mi stane, že někdo přijde s tím, že se mu líbí můj obraz, který už ale není dostupný nebo je na něj příliš rozměrný, protože má tři metry. V tom případě jsem schopný se domluvit na variantě původního obrazu. Kopie nedělám, což je dáno i technikou, které se věnuji. To je ale myslím poměrně běžný postup a nestydím se za něj. Za každým výsledkem si stojím a vždy si ponechám svou tvůrčí svobodu.

Vaše obrazy působí často melancholických dojmem, někdy evokují pláč. Odráží se v nich vaše aktuální rozpoložení?

Když mi bylo osmnáct dvacet let, měl jsem pocit, že musím vytvářet samé melancholické obrazy. Často jsem maloval noční krajiny, což možná odráželo můj tehdejší styl života. Když jsem před třemi lety viděl při jedné výstavě svých padesát velkých děl pohromadě, uvědomil jsem si, že moje tvůrčí období by šlo rozdělit na den a noc. Co jsem maloval před třiatřiceti lety, byla noc, a nyní jsem ve dne, což je asi dáno tím, že mám rodinu a dvě malé děti. Všechno se jakoby zostřilo, zjasnilo a já jsem vyšel z melancholické nálady ven. Poslední dva roky používám i barevné pigmenty, což jsem dřív nedělal, namaloval jsem třeba žluté motýly.

Změnil se s příchodem rodiny kromě barevnosti nějak i samotný styl vaší práce?

Stále rád tvořím v noci, většinou mi trvá tak dvě hodiny, než se vůbec zkoncentruji. Pak chvíli pracuji a čekám, až věc proschne a já od ní získám odstup. Ideální stav pro mě je, když můžu několikrát za den přijít do ateliéru, chvíli něco dělat a pak odejít na kafe nebo za rodinou.

Víte už při prvním tahu štětcem, jak bude celý obraz vypadat?

Většinou pracuji podle fotek. Když maluji lustr, už mám jakousi představu, jak bude vypadat. Výsledek je ale hodně dílem náhody. Je to proces, který se mění v zápas či boj. Někdy ho zvládnu rychle, jiný trvá i několik let a takový obraz už má deset dvacet vrstev. Jindy obraz nakonec znovu předělám.

Pozorujete už nějaký výtvarný talent u svých dětí?

Sofince je čtyři a půl roku a podle paní učitelek ve školce má šikovné ruce, hezky modeluje, a je při vybarvování přesná. Občas ji vezmu do ateliéru, ale spíše vše nechávám volně plynout, do ničeho ji nebudu nutit. Nepředstavuji si, že z dětí udělám super umělce. Když k tomu budou mít po mně nějaké vlohy, bránit jim v tom nebudu, ale nechám to na nich.

Splnil u vás život umělce to, co jste od něj na škole očekával?

Pro mě není v životě důležitý komerční úspěch. Mně se naštěstí daří dobře, protože prodávám, a samozřejmě chci, aby se moje děti měly dobře. Nemusí být ale zahrnuty bohatstvím a mít ty nejlepší školy. Podle mě toto štěstí nedělá.

Díky svému malování jsem poznal řadu lidí napříč obory i napříč sociálním spektrem. Mám klienty opravdu bohaté, ale také ty, kteří si na můj malý obraz šetří spoustu let, protože ho prostě touží mít. Tito lidé chodí po výstavách, mají obrovský přehled a určitě žijí velmi zajímavý život.

Stíháte při svém vytížení ještě sledovat současné výtvarné umění?

Opět ho začínám sledovat a navštěvuji galerie. Poslední čtyři roky jsem byl rodinou tak pohlcený, že jsem na to neměl kapacitu. Teď se chystám zajít do Špálovky podívat na Frantu Matouška, což je můj spolužák. Zvědavý jsem i na výstavu Gerharda Richtera v Národní galerii, který patří k nejdražším žijícím autorům.

J&T Banka vydává už potřetí žebříček Art Index, který má sběratelům a investorům pomoci v orientaci na české výtvarné scéně. Jak nahlížíte na takovéto kvantitativní hodnocení umělců?

Podle mě jsou takovéto žebříčky užitečné, protože v Čechách působí tisíce umělců a zorientovat se v nich je velmi těžké. Kvantitativní přehled, i když samozřejmě i on má své limity, může dát sběrateli či investorovi určité vodítko při výběru.

Jedním z hodnotících parametrů jsou výstavy a akce, na nichž se umělci prezentují, neboť to podle tvůrců žebříčku utváří cenu autora. Co tvoří cenu autora podle vás?

Určitě to jsou mezinárodní nebo společné výstavy. Proto je asi dobré mít galeristu nebo agenta, který tyto věci bude domlouvat. Pak je to také jméno nebo značka umělce, jinak se do díla sběratel bojí vložit své peníze.

Když za mnou přijdou lidi, kteří se v umění moc nevyznají a chtějí koupit něco čistě na investici, říkám jim: Vykašlete se na to. Jestli se vám ale ten obraz líbí, tak si kupte. Já jako umělec ceny postupně zvyšuji, ale nemůžu vám slíbit, že za dvacet let bude mít obraz desetkrát vyšší cenu. Budu se o to snažit, ale vývoj trhu neznám. Nyní jsem oblíbený autor, ale za pár let můžu být neoblíbený, nebo naopak oblíbený mnohem víc.

 

Jakub Špaňhel (1976) pochází z Karviné. V letech 1995–2002 studoval AVU v ateliéru Jiřího Davida a Milana Knížáka. Byl členem skupiny Luxsus (1995–1998), kterou ovlivnil Jiří Georg Dokoupil. Vystavuje od roku 1994, jeho práce byla představena v rámci významných výstavních projektu, například Česká malba generace 90. let (2011), Po sametu (2009), Resetting (2007), Perfect tense (2003), Nejmladší (2002).

Ve svém díle tíhne k monochromii  a formální redukci. Jeho dosavadní tvorbu můžeme rozdělit do dvou poloh. Do té první spadají obrazy a litografie založené na zobrazení konkrétního motivu jeho typickým gestickým stylem. Jsou to chrámové ateliéry (předlohou mu byly např. slavné Blažíčkovy interiéry), série aktů, květiny, krajiny, portréty, benzinové stanice a budovy centrálních bank v různých zemích. Druhou oblast tvoří obrazy a litografie vytvářené mechanickým opakováním jednoduchých prvků pomocí malířského válečku, např. motivy květináčů, křížků, půllitrů, plachetnic aj.