Navigace

Krištof Kintera vydává autorskou monografii Fatal Banal

Po Lubomíru Typltovi, Vladimíru Ambrozovi a Davidu Černém vychází u nakladatelství BiggBoss další umělecká monografie, kterou je tentokrát Fatal Banal Krištofa Kintery. Na více než 760 stranách je představeno Kinterovo dílo ve vzájemných více či méně konkrétních asociačních vztazích.

Jak by se dalo očekávat od tohoto umělce tvořícího často nestandardními postupy za nestandardních podmínek, i tato autorská publikace, která má v kontextu jeho díla sehrát roli jisté přehledové monografie, je zcela neortodoxním ohlédnutím za doposud realizovaným dílem.

Autorem koncepce primárně obrazové knihy je sám Krištof Kintera, o doprovodný text se postaral teoretik umění Ondřej Chrobák. Pomocí volné obrazové skladby je na více než 760 stranách představeno Kinterovo dílo ve vzájemných více či méně konkrétních asociačních vztazích a s jistou nadsázkou by se dalo říci, že Kintera společně s grafickým Studiem Breisky sestavili zcela jedinečnou obrazovou báseň.

 

Jsem „pražská kavárna“ par excellence

Výstava Krištofa Kintery nazvaná Nervous Trees byla stou výstavou uspořádanou v Galerii Rudolfinum a stala se nejúspěšnější výstavou posledních let. U příležitosti vydání nové monografie jsme pro vás tohoto kontroverzního umělce vyzpovídali.

 

Proč kniha Fatal Banal vznikla av čem je jiná než ostatní knihy o vaší tvorbě?

Mám z knihy obrovskou radost. Už před lety jsem si přesně takto svou souhrnnou knihu představoval. Před několika lety mi Muzeum Tinguely v Basileji vytvořilo katalog, který byl úžasný v tom, že se jednalo o krabice na boty, ve kterých byly volně vložené papíry popisující mou tvorbu. Nyní jsem si ale přál i knížku, která bude držet při sobě a může si s ní čtenář sednout do sedačky a listovat v ní. Ve Fatal Banal tedy najdete obsáhlou „skrumáž“ mé tvorby, avšak nemá klasickou podobu monograficky čisté publikace.

V knize jsem chtěl ukazovat má díla v polotovarech, život mých kreseb a instalací, jak je znám já a ne návštěvníci v galerijních prostorách. Publikace je jen zdánlivým „čurbesem“, který ale vytváří nečekané souvislosti. Díla se v ní propojují, reagují na sebe a vytvářejí dohromady svébytné vazby. A vše rámuje rejstřík na konci knihy, v němž kurátor Ondřej Chrobák ne kunsthistorickým textem, ale encyklopedicky suchopárně vykládá hesla, která se v mé tvorbě objevují. Čtenáři tak například zjistí, co je to brambora nebo kdo je Guru Jára.

J&T Banka slaví 20 let od svého vzniku a tak bilancuje, co jí uplynulých 20 let dalo. Jak vy hodnotíte ve své práci a v životě poslední dvě desetiletí?

Jsem kluk štěstěny. Nikdy jsem si nepředstavoval, že život může fungovat takto bezvadně. Žiju v době, kdy můžu fungovat a dělat, co mě baví. O mé věci je zájem a přitom se nemusím nikomu podbízet. Můžu ráno vstát a dělat to, co si vymyslím, co mi dává smysl. Ještě ke všemu obklopen přáteli.

Před dvaceti lety mi bylo 25 a dělal jsem různé práce, abych se uživil. Je to asi jen posledních osm let, kdy se můžu naplno živit volnou tvorbou. Předtím jsem dělal užitou grafiku, točil kinospoty, stavěl bary. Dělal jsem takzvaný „umělecký desetiboj“. Pracoval jsem například pro Jeden svět, Člověka v tísni, Pražské Quadriennale, Goethe-Institut nebo Roxy. A myslím si, že je zdravé, aby si člověk prožil i méně úspěšná období v životě. Více si pak váží toho, že nemusí dělat věci, které jej nenaplňují.

Co považujete za svůj životní úspěch?

Že jsem ráno mohl vstát, jsem zdravý a venku svítí slunce, že mám ženu, která mě miluje, a skvělou rodinu.

Dá se podle vás měřit úspěch?

I kdybych měl výstavy po celém světě a měl problémy se zdravím nebo se svým děvčetem, tak moc úspěšný z mého pohledu nejsem. Je to o správné životní balanci. Když na tom nebudu dobře psychicky, nemůžu ani tvořit a být úspěšný ve své práci.

Co pro vás znamená bohatství?

Druh zdravého života.

Jak vnímáte peníze?

Peníze pro mě znamenají svobodu. V poslední době se mi daří tak, jak jsem si ani dříve nedokázal představit. U peněz je dobré mít jich tolik, aby člověk nemusel řešit, kolik jich má. Nic však není zadarmo. Jsem workoholik a prací trávím čím dál více času. Z mého pohledu je však třeba být pilný, aby se člověku mohlo dařit. Hodně lidí vidí jen to navenek. Berou mě jako kluka, který si jen hraje a dostává za to zaplaceno. Je to taková romantická představa o umění, která nevidí to, co je za tím. Nevidí, že musím fungovat i jako uklízečka, sekretářka, závozník, skladník, nákupčí či řemeslník.

Jaká je největší investice vašeho života?

Chci se vyhnout slovu láska. Ale nejde mi to. Jsem „pražská kavárna“ par excellence. Havlovec. Peníze jsou fajn, mám je, ale bez lásky by mi byly k h***u.

Jaké máte plány na dalších dvacet let?

Rozhodně delší čas nebudu dělat knihy.(smích) Je pro mě teď těžké, že každý den dostávám výzvy a nabídky, co bych mohl udělat. Popularita má i svou stinnou stránku. Ale učím se říkat ne a budu to dělat i v dalších dvaceti letech. Mám takovou představu, že bych chtěl udělat třeba za deset či patnáct let výstavu v lese, která bude jiná než všechny ostatní. Má díla budou komunikovat s návštěvníky zase v jiném kontextu. A také se budu v příštích dvaceti letech věnovat své rodině a své práci tak, jak jsem to dělal doposud.