Navigace

Nejtěžší bylo vybrat si, komu pomáhat

Nadace J&T pomáhá už 15 let. Vznikla proto, aby individuálně pomáhala rodinám s dětmi, které aktivně čelí nepřízni osudu. Zároveň na základě svých zkušeností z terénu usiluje o systémové změny v prevenci a péči o ohrožené rodiny. Za jejím vznikem stojí Patrik Tkáč a Gabriela Lachoutová, která nám za oba zakladatele prozradila, co je vedlo k jejímu založení.

Co vás vedlo k založení nadace a konání dobrých skutků?

Odpověď bude asi znít jako klišé, ale byl to pocit sounáležitosti. Pomáhat může každý, není to jen o penězích, ale o čase a přístupu. Založení nadačního fondu předcházelo několik cest, jak pomáhat – jednorázové, pravidelné, ve formě dobrovolnictví... Ale pořád jsme pochybovali o efektivitě pomoci. Proto jsme si založili svůj vlastní nadační fond, který jsme později přeměnili na nadaci, která více charakterizuje naši vizi, jíž je dlouhodobá pomoc. V červnu jsme oslavili 15 let činnosti!

Splnil se už cíl, se kterým jste nadaci zakládali?

Plní se... Některé změny jdou pomaleji, než bychom si přáli, hlavně u péče o ohrožené děti. Více než sedm let se společně s jinými organizacemi zasazujeme o změnu legislativy, která přímo zakazuje umisťovat děti do sedmi let věku do ústavní péče. Jde nám o to, aby děti, které musí být z vážných důvodů odebrány z původní rodiny, šly rovnou do rodiny pěstounské. Ideální samozřejmě je, když se s původní rodinou pracuje a dítě se vrací po čase zpět.

A to je další velké téma – práce s rodinou, která se ocitla v nelehké životní situaci. Prevence u nás moc nefunguje, z mého pohledu stát vynakládá opravdu málo zdrojů a raději „krmí“ ústavy. Tím ovšem vůbec nechci kritizovat jakéhokoliv zaměstnance dětského domova. Věřím, že většina dělá maximum. Léta kritizuji nastavený systém, který se kvůli roztříštěnosti mezi různá ministerstva mění jen málo a velmi pomalu. Zatím rostou další a další generace dětí, které mají startovací čáru dost posunutou.

Jaké jste měli představy, když jste nadaci zakládali, a jak to vidíte dnes?

V určitých ohledech byly naše představy určitě naivní. Domnívali jsme se, že si v neziskovém sektoru všichni pomáhají a jdou společně za stejným cílem, ovšem realita je jiná. Existuje tu někdy rivalita větší než v komerčním světě. Ale pokud mluvíme o lidech, kteří nás žádají o pomoc, tak někteří mi zůstanou v hlavě a srdci na celý život. Některé životní příběhy bývají opravdu silné.

Co bylo během historie fungování nadace nejtěžší?

Nejtěžší bylo zužování vějíře pomoci. Abych to vysvětlila – na začátku jsme měli velké oči a chtěli pomáhat všem. Časem, jak jsme prozřeli, jsme se museli více soustředit na určitou problematiku a začít kruh alespoň z části rozmotávat, aby pomoc měla smysl. Naštěstí máme skvělý tým kolegyň, které zvládají svou nelehkou práci na jedničku. Obdivuji je za to, jak se každý den perou s tolika těžkými osudy lidí a stále dokážou být vstřícné a naslouchat.

A co považujete za největší úspěch?

To se nedá takto kategorizovat. Jako úspěch bereme každou „zachráněnou“ rodinu. Tím mám na mysli situaci, kdy děti můžou zůstat se svými rodiči nebo jedním rodičem, mají kde bydlet, chodí do školy a mají co jíst. Stejně tak to platí u zachráněné organizace, která čeká na dotace několik měsíců.

Vážíme si i všech ocenění, která jsme dostali, například Zlaté koruny za Hledáme rodiče a ceny za výroční zprávu.

Jak vnímáte neziskový sektor v Česku a jak na Slovensku? Vidíte rozdíly?

Rozdíly jsou jak ve vnímání neziskového sektoru, tak legislativní. Ať už jsou to na Slovensku daňové asignace pro neziskový sektor, problematika dětí spadající pod jedno ministerstvo nebo absence kojeneckých ústavů.

Podle čeho jste si ze začátku vybírali projekty, kterým pomůžete?

Vlastně jsme se řídili jednoduchým heslem – budeme pomáhat těm, kteří si neumí, respektive nemůžou pomoci sami.

Nyní je nejaktuálnějším tématem nadace dítě a rodina. Proč?

Protože chceme, aby každý měl možnost narodit se, vyrůstat a i zemřít v rodině.

Proto podporujeme rodiny, ať už původní, nebo náhradní, které se ocitly v nouzi nebo nelehké situaci, a zároveň podporujeme hospicovou péči. Naše pomoc směřuje jak fyzickým, tak právnickým osobám, které poskytují nezbytné služby.

Při své práci se setkáváte s lidským neštěstím, utrpením, nespravedlností... Poznamenává vás to?

Místo abych byla otrlejší, krk se mi stáhne a oči zalijí u každé drsnější žádosti. Určitě vnímání člověka změní, když má děti. Kolikrát si řeknete, že řešíte úplný blbosti, rychle se vrátíte nohama zpět na zem a jste vděčný, že máte zdravé dítě.

Ale abych nebyla za uplakánka, tak poslední tři roky věnujeme velkou pozornost vyhodnocování naší pomoci. Náš pohled se v tomto určitě vyvíjí. Je ale zajímavé, že když se vám podaří vše nacpat do tabulky, existuje riziko, že se vytratí původní „lidskost“ a výsledná pomoc může mít úplně jinou váhu.

Jak často slyšíte, že každý člověk je svého štěstí strůjcem? Tento názor může být v úspěšné byznysové komunitě docela častý.

Záleží na tom, jak na svět nahlížíte. Jestli sdílíte názor, že si i za nemoci můžeme sami, pak by toto rčení mohlo být pravdivé. Stejně tak, že si vyberete špatného partnera, který opustí své děti a nezajímá se o ně. Já jsem měla toto na jazyku při návštěvě azylového domu, kde jsme se snažili položit alespoň základy finanční gramotnosti. Ale tam spíš platilo, když se nechce, tak se nechce.

Někdy pomoc ale není jen o financích, stačí, že někomu dáte naději, že všechno bude v pořádku, že to zvládne.

Přesvědčujete své kamarády, známé, kolegy nebo obchodní partnery, aby nadaci podpořili?

Musím, mám na starosti fundraising. Ale naštěstí Patrik Tkáč dává nadaci každý rok vysoké částky, stejně tak pravidelně přispívají společnosti z „širší rodiny“ i zaměstnanci společností J&T.

Co vás na práci pro nadaci baví?

Že naše pomoc má smysl. Dělá mi to radost.

Kolik času nadaci věnujete?

Vlastně každý den. S ředitelkou Marií Oktábcovou máme pro sebe každý čtvrtek dopoledne a teď přidáme ještě jeden den. Bude to nutné, protože finišujeme spuštění kampaně 8000 důvodů, která upozorňuje na to, že v České republice máme stále téměř 8000 dětí v ústavní péči. Jedenkrát do měsíce se k nám přidá i ředitelka slovenské „sesterské“ nadace Gabriela Cabanová.

Naváže nová kampaň 8000 důvodů na Hledáme rodiče? Tedy projekt, který je v současné chvíli asi nejvíce viditelným.

Hledáme rodiče jsme spustili před 7 lety a mělo za cíl podpořit pěstounskou péči. Vlastně šlo o edukačně-náborovou kampaň, která nám přerostla do samostatné obecně prospěšné společnosti. V rámci zvyšování reputace pěstounů a posílení zájmu a informovanosti o pěstounství se nám podařilo navázat skvělou spolupráci s kraji a dalšími neziskovými organizacemi. Nová kampaň 8000 důvodů má pak za cíl hlavně legislativní změnu, tak aby děti alespoň do 7 let nekončily v ústavech.

S patronkou Hledáme rodiče, Jitkou Schneiderovou, jste byli nyní na festivalu v Karlových Varech, kde jste se stali součástí Přípitku na dobrou věc. Jak to dopadlo?

„Přípitek na dobrou věc“ je tradičním rituálem a filantropickou iniciativou společnosti Moët & Chandon, která v rámci festivalu každoročně přispívá vybrané nadaci, letos tedy právě naší Hledáme rodiče. Celkem se podařilo získat 600 000 korun, což nás velmi potěšilo.

Hledáme rodiče v Karlových Varech představilo také nový spot, jaké si získal ohlasy?

Nový spot Každé dítě má právo vyrůstat v rodině vznikl především díky Jitce Schneiderové, která pro dobrou věc získala i další známé tváře. O vzpomínky z dětství, které představují rodinu se tak s námi podělil například Matěj Ruppert, Aňa Geislerová, David Matásek, Martha Issová, Eva Josefíková, David Švehlík, Roman Zach, Václav Neužil, Liběna Rochová či Jana Plodková. Moc bych jim všem chtěla poděkovat, za jejich čas a podporu. Je nutné říct, že všichni se zúčastnili bez nároku na honorář.