Navigace

Obchod s krásou

Jan Kaláb (41) se nově objevil na 32. místě žebříčku J&T Banka Art Indexu. Za prvé tak zaznamenal největší vzestup ze všech a za druhé se takto vysoko ještě nikdy žádný umělec pocházející z prostředí graffiti neumístil. Ostatně v roce 2006 byl výtvarník, dříve známý nejvíc pod přezdívkou Point, vůbec prvním graffiťákem, který absolvoval na Akademii výtvarných umění. Tehdy také spoluzaložil umělecký prostor Trafačka, jenž se před pěti lety přetransformoval do Trafo Gallery, dnes sídlící v Holešovické tržnici v Praze.

Připomeňme si vznik legendární vysočanské Trafačky, prostoru, který jsi v roce 2006 zakládal s Jakubem Neprašem, Michalem Cimalou, Blankou Čermákovou a několika dalšími kolegy.
Vznikalo to dost samovolně a vůbec nevypadalo, že tam nakonec zůstaneme tak dlouho. Postupně jsme celý pavlačový blok obsadili a  zaplnili ateliéry. Jasně, byla tam spousta mejdanů. Byli jsme tenkrát čerstvě po akádě, což je věk, kdy se mejdany dělat musejí! Vznikala tam spoustu akcí, třeba výstava Věříme v  krizi. Název vymyslel Michal Cimala. Díky ekonomické krizi konce nultých let jsme totiž mohli zůstat v prostorách bývalé trafostanice a přilehlého činžáku asi o pět let déle.

Proto jsme „věřili v  krizi“. Kdyby nepřišla, ve  Vysočanech by se začalo stavět podstatně rychleji. Pro mě osobně to znamenalo přerod – za  pochodu jsem se učil upravovat svůj výtvarný projev, abych mohl vystavovat v  galerii, kterou jsme si tam otevřeli. Do té doby jsem běhal po  ulicích, maloval po  zdech, lepil věci po městě a svět umění v bílých galeriích jsem vůbec neuznával. Myslím, že šlo o  logický krok, vyrostli jsme a  začali hledat další prostor pro vyjádření. Musel jsem začít dělat menší věci. Galerie má jiná měřítka, musíš dbát na detail. Síla věcí v  ulicích je v  opakování, to v  galeriích zpravidla nefunguje. Za ta léta se znám se spoustou kolegů všude možně po  světě, z  některých jsou hvězdy, někomu se ale ten přerod nepovedl a zamrzl. 

V mezinárodním  kontextu je daleko důležitější, že jsem pomaloval vozy newyorského metra, než absolutorium AVU.

Zamrzl?
Jo, to znamená, že nedokázal změnit výtvarný jazyk a svoje téma, přizpůsobit se době. Dřív, na  ulici, jsme malovali svá jména. Kdo to uměl nejlíp a  byl všude, byl king. Třeba když jsme byli před dvaceti lety v New Yorku, byla tam parta lidí jako Cope2 (legendární graffiti umělec z  jižního Bronxu; pozn. red.) – byli úplně na vrcholu a nás totálně ignorovali. To se teď obrátilo. Myslím, že je to tím, že staří graffiťáci, ke kterým jsme vzhlíželi, byli ve věku, kdy se už těžko transformuješ, zatímco nám bylo kolem dvaceti a mohli jsme reagovat. Doba se změnila, už nesoutěžíme, kdo udělá větší zeď, alespoň já to tak vnímám, ale jde i o to, za kolik prodáváš, jaká galerie tě reprezentuje, na jakém jsi veletrhu. Ohnisko hry se přesunulo jinam.

Ty ale přitom nemáš exkluzivního galeristu, který by tě zastupoval.
Nemám, takový člověk by pak byl mým manažerem – a  na  to asi nejsem ten typ. V Praze je mou domácí galerií Trafo Gallery, aukce tady dělám s Galerií Kodl. V Americe už delší čas spolupracuju s  galerií Fabien Castanier, která se teď přesunula z LA do Miami, v Itálii s Magma Gallery v Boloni, v Německu s berlínskou BC Gallery, ta akorát otevírá pobočku v Basileji, kde bych měl mít sólo výstavu během letošního Art Basel (veletrh s tímto názvem se každoročně koná nejen ve  švýcarské Basileji, ale i v Miami a v Hongkongu; pozn. red.). Tenhle týden zahajuju samostatnou výstavu v Londýně v Rhodes Contemporary Art. V únoru jsem měl mít první sólo výstavu v Rio de Janeiru v galerii Movimento, ale bedna s obrazy je stále na celnici. Vystavuju samozřejmě i  jinde v Evropě a pak třeba i v Kanadě nebo na Tchajwanu a v Jižní Koreji. Takže za  poslední asi tři roky mám pocit, že jsem postupně pronikl do  scény, které se dá říkat globální. Jestli Kaws a  Banksy jsou první liga, řekl bych, že jsem se už dostal do té druhé.

Zmínil jsi Art Basel…
To je matka všech veletrhů, tam já ještě nejsem, jsem na přidružených projektech pro mladší umění. Když je Art Basel, jsem na Scope nebo Art Miami. Abys byl na hlavních výstavách, musíš prodávat od 50 tisíc eur a  výš. To jsou umělci, které zastupují galerie, jako je Gagosian nebo Perrotin, které jsou často hned přes ulici v  New Yorku, v  Chelsea nebo Paříži naproti místu, kde vystavuju já, ale tam je strašně těžký se dostat. Troufám si říct, že není rozdíl v kvalitě umění v těch nejlepších galeriích a  v  těch hned pod nimi, jenže oni prodávají za desetinásobek, stonásobek. Říká se, že těch, kteří tam pravidelně nakupují, je na  celém světě jen asi tři sta. Mnoho lidí si myslí, že umělec přijde za  galeristou, ale tak to není. Galerista si tě musí vybrat. Když nad tím přemýšlím, umělec je někdy jak ženská, která čeká, zda ji chlap sbalí. Když se to stane, musí být připraven nastavit svou cenu. To je obchod s uměním. A někdy to není moc příjemné, spíš dost obnažující. Vlastně nekompromisní obchod s krásou.

Letos se do  první stovky žebříčku J&T Banka Art Index poprvé dostali hned tři umělci původně z prostředí graffiti – ty, Michal Škapa a  Pasta Oner. Myslíš, že publikum pozná, že jste všichni vyrůstali na graffiti scéně?
Myslím, že to jde rozklíčovat, náš projev má zpravidla výraznější tvary i barvy. Ale vlastně ani nevím, jestli je to v tuhle chvíli ještě důležitý. Já jsem přirozeně vděčný za  zkušenost – graffiti mi otevřelo cestu do světa, ale místo písma jsem si musel definovat nový výtvarný jazyk, abstraktní organická geometrie mu říkám. Myslím, že už nejde o to, jestli jsem dělal graffiti, nebo ne.

Takže se dá říct, že zdi ve městech a vagóny byly tvůj skicák?
Byly, ale já bych to neshazoval, jen jsem si to pro sebe vyčerpal. Objevuju další, univerzálnější polohy a  témata, než abych řešil, jak má éčko navazovat na káčko.

hlav-dolu.jpg

Co řešíš?
Pohyb, nekonečno, vztahy barev, harmonii, emoce, které můžeš předávat skrze obraz. Beru to tak, že jako vědec objevuju nové polohy. Myslím, že vytvořit čistou, krásnou věc je podstatně těžší než udělat ukecaný kus, kde se chyby skrývají jednodušeji. Já abstrahuju, jdu do minimálna, tam mě to táhne. Dá se říct, že jde o  hledání s  nejistým výsledkem. Mám pocit, že graffiti sen jsem si splnil v  roce 2000, kdy jsme dojeli s Michalem Škapou a Michalem Dvořákem Romeem do New Yorku a tam jsme „zbombili“ metro. Jeden z důvodů, proč jsem pak začal dělat pointy (prostorové graffiti; pozn. red.), je, že jsem chtěl vytvářet věci přes den, aniž by mě někde naháněli policajti. V  momentě, kdy jsem už najednou nedržel v ruce sprej, jsem si mohl dělat na ulici vlastně cokoli, protože nikdo nevěděl, že dělám zakázaný graffiti. Tehdy jsem na akádě odlil asi sto sošek a postupně je vylepoval po městě. Takže nejenže jsem změnil techniku, ale díky té změně jsem byl ve  městě opět svobodnej, přilepil jsem pointy a  nikdo v  tom nehledal něco ilegálního. Pak mě napadlo vybarvování záplat na  chodnících, které jsou vlastně ošklivě krásný. Asi proto, že to je věc, kterou ve městě vůbec nečekáš, nikomu nevadilo, ani když jsem je vybarvoval před policejní stanicí. Policajti přijeli, vystoupili z auta, já na zemi kýbl barvy, v montérkách a oranžový vestě a oni to přeskakovali. To jsou momenty, kdy uvnitř řveš smíchy a který ti v hlavě zůstanou navždycky.

Později tě ale za  záplaty na  Letné málem zavřeli…
Tehdy skončila stará Trafačka, ještě jsme neotevřeli novou Trafo Gallery. Já byl najednou bez pořádného ateliéru a  neměl dost skladového prostoru. Měl jsem spoustu barvy a říkal si, co s  tím. Chystal jsem se pomalovat celou Letnou, taktika byla, že jsem vzal jeden kýbl, třeba s  modrou barvou, a  natíral, dokud nebyl prázdnej. Druhej den jsem vzal třeba růžovou… Jenže pak si stěžoval nějakej pejskař, že mu jeho pes zašpinil tlapkou kalhoty, a policajti to museli řešit. Takže vznikla klasická česká groteska.

To ti bylo už pětatřicet.
Myslím, že tehdy jsem dospěl. Říkal jsem si, že už to stačí. Tahle doba se pro mě konečně uzavřela přede dvěma lety, kdy jsem rozvážel novou várku pointů po  Praze a  najednou cítil, že už je to mimo. Že mám dceru a v autě, kde ji vozím, mám místo ní sošky, které mě stojí čas, energii, peníze na  materiál a  honorář pro asistenta. No a  já si to rozmísťuju zadarmo po městě místo práce v aťasu. A na ulici už si toho nikdo stejně ani nevšimne, protože všichni čučej do mobilů.

Ještě zpátky k New Yorku, kde jste tehdy, jak říkáš, „zbombili“ vlaky metra: je něco, co by mohlo tento zážitek překonat?
Řekl bych, že v tu chvilku, v té době, to bylo fakt daleko! Ale doba je jiná, člověk je jinej, jsem dál, nejde to srovnávat. Možná že by se to dalo popsat tak, že v mém vnitřním světě se prolomily bariéry z postkomunistického světa, že jsem se konečně zbavil toho světa Sovětského svazu, který jsme žili, a  uvědomil si, že jsme se stali součástí světa. Že jsme se dotkli americké graffiti historie a pochopili nebo si ověřili, že na to máme. Stigma generace našich rodičů bylo, že kvůli reálnému socialismu prožili větší část života v izolaci. Pro nás to pak byl handicap, když jsme ve druhé půlce devadesátých let jezdili s graffiti po světě. Připadali jsme si nesmělí, všechno bylo dražší, všude jsme byli poprvé. To už dnešní mladá generace nezažívá. Naštěstí pro ni.

Pomáhá nebo otevírá ti zkušenost s graffiti i dveře jinam?
Jasně, část tehdejších graffiťáků jsou dnes umělci nebo mají své galerie, vědí, že jsem jeden z  nich, že jsem „real“! Třeba Alan Ket, který nás v roce 2000 v New Yorku jako jeden z  mála bral jako rovné k  rovným a dával nám tipy, kde se dá malovat, mi tam po čtrnácti letech radil s pop-up výstavou. A loni to byl on, kdo založil vůbec první muzeum graffiti na  světě – ve  Wynwoodu v  Miami. Ale já už během posledních dvou let dostávám pozvání i  do  zcela jiného výtvarného prostředí. Před nedávnem jsem jel vystavovat do  Tchajpeje. Ozvali se mi z galerie Blue Rider, kterou vede starší dáma, co měla dřív firmu se čtyřmi sty zaměstnanci. Je úžasné sledovat, jak celý tým vede. Program galerie se soustřeďuje na evropské abstraktní umění a minimal. Byl jsem tam vůbec prvním umělcem se zkušeností z graffiti prostředí.

Vím, že se to těžko srovnává, ale je z  tvého pohledu důležitější diplom z Akademie výtvarných umění, nebo pomalované vozy metra v New Yorku?
V mezinárodním kontextu je daleko důležitější, že jsem pomaloval vozy newyorského metra, než absoluto rium AVU, ale současně si uvědomuju, že v mém životopise ten kontrast, že jsem dal oboje, funguje skvěle! 

Jestli Kaws a Banksy jsou ve světě první liga, řekl bych, že jsem se už dostal do té druhé.