Navigace

Umění a kultura pomáhají přežít tuto těžkou dobu

V těchto dnech většinou hekticky připravuje finálovou výstavu dalšího ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. To sice neustává ani v roce, který proměnila pandemie choroby covid-19, ale jinak se šéfka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová věnovala více rodině a zahradě. Navíc jí vyšla kniha, která se zabývá tím, jak se v poslední době proměnil divácký zážitek z výstav. V době, kdy se kniha dostala na stánky, nemohla autorka vědět, jak moc se svět změní a že se začnou pořádat virtuální výstavy. Pro finálovou výstavu s takovou možností zatím nepočítá. “Doufám, že podzimní program budeme schopni uskutečnit, i když se možná budou některé normy měnit. Naštěstí jsme schopni za chodu relativně flexibilně reagovat, umění nabízí řadu možností,” prozrazuje kurátorka očekávaného vrcholu letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Kde trávíte nouzový stav? Předpokládám, že tuto část roku většinou trávíte úplně jinak.

Většinu času jsem poslední měsíc strávila s manželem a synem v maringotce, kterou máme na zahradě na Křivoklátsku. Do Prahy jsme se vraceli jen občas kvůli pracovním záležitostem. Na celou situaci jsme se tak dívali z dosti jiného světa, kde jsme střídali jednání na zoomu s budováním permakulturního záhonu a sázením stromů. Zahrada a přístup do lesa najednou znamenaly úplně jiný komfort, než izolace v pražském bytě.

A jak tedy pokračuje letošní ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého?

Během nouzového stavu nám vypověděla partnerství Národní galerie Praha, kde se měla konat letošní výstava finalistek i finalistů i dvojice zahraničních hostek Pauline Boudry a Renate Lorenz. Samozřejmě nám to zkomplikovalo plány. Bylo to úplně nečekané a výstava byla už v pokročilém stádiu příprav. Nakonec to ale dopadlo asi nejlépe jak mohlo – letošní ročník se uskuteční v PLATO Ostrava, což je v současnosti podle mého názoru nejprogresivnější umělecká instituce u nás. O střídání konání Ceny mezi Prahou, Brnem a Ostravou jsme už předtím uvažovali a díky vzniklé situaci s NGP se tato vize mohla naplnit mnohem rychleji. Přípravy letošního ročníku ve spolupráci s týmem PLATO probíhají zatím velmi příjemně, ve vzájemně vstřícné atmosféře. Také umělkyně a umělci jsou z toho kroku nakonec nadšení, přestože jsme jim tím částečně zkomplikovali přípravu uměleckých děl, které jsou často koncipované pro konkrétní výstavní prostor. Myslím si, že to bude dobrý ročník, těším se na něj.   

instituce-a-divak-karina-kottova.jpg

Pracují umělci s tématem pandemie, která Evropu zasáhla zhruba měsíc po vyhlášení finalistů letošního ročníku?

Samotné koncepce jednotlivých projektů to asi výrazněji neovlivní, ale myslím si, že se to promítne do celkového vyznění výstavy. Některá témata, která řešíme dlouhodobě, jako je solidarita namísto akcentování soutěžního principu, nebo udržitelnost, nabývají v době „koronakrize“ na urgenci. Je to celkově doba přehodnocování smyslu a role umění ve společnosti ve chvíli, kdy je třeba řešit mnohem základnější záležitosti. Ale zdá se, že bez citlivosti, reflexe a specifických strategií, které může nabídnout právě umění a kultura, by byla celá situace mnohem obtížněji snesitelná. Zároveň myslím, že většina umělkyň a umělců, stejně jako my kurátorky nebo organizátoři, se aktuálně hodně zamýšlí nad tím, v jaké podobě naše praxe dává dnes ještě smysl, a jak by se měla změnit do budoucna. 

A nač jste vy konkrétně přišla?

Pro Společnost Jindřicha Chalupeckého to znamená například ještě víc se soustředit na podporu umělecké činnosti jako takové, například ve smyslu navýšení honorářů umělcům a spolupracovníkům na úkor přehodnocení některých produkčních výdajů, vytvoření co nejlepších podmínek pro tvůrčí práci. Jsme také nuceni se ještě víc zabývat tím, co skutečně musíme vyrábět a produkovat za spoustu peněz a cenu velké uhlíkové stopy a co jde sdělit méně náročnými prostředky možná i s vyšší symbolickou hodnotou. Obecně celou situaci kromě všech negativních dopadů, které samozřejmě nemůžeme podceňovat, chápu jako příležitost k restartu ekonomiky nebo sociální politiky založenému na smysluplnějších hodnotách, než které vládly doteď. 

Neuvažovali jste o zrušení letošního ročníku? Nebo jeho plnou digitalizaci? Nikdo přeci neví, kdy se rozvolní pravidla pro větší akce.

Hlavní akce spojené s Cenou Jindřicha Chalupeckého se konají až na podzim, zatím tedy doufáme, že bude možné je uskutečnit. Určitě se budeme muset víc soustředit na lokální publikum a na to mezinárodní cílit hlavně skrze digitalizaci, v tom ale nevidím problém. Pokud by na podzim mělo dojít k dalším velkým omezením, museli bychom uvažovat o posunutí celého ročníku. Ale to by znamenalo celkovou změnu programu Společnosti Jindřicha Chalupeckého, všech dalších výstav a projektů, které probíhají paralelně s CJCh, a související rozpočtové a další problémy. Doufám tedy, že podzimní program budeme schopni uskutečnit, i když se možná budou některé normy měnit. Naštěstí jsme schopni za chodu relativně flexibilně reagovat, umění nabízí řadu možností. 

Jak se vůbec díváte na tento fenomén digitálních výstav a prohlídek?

Digitalizace například muzejních sbírek je důležitá a je příjemné, že řadu uměleckých děl nebo celých expozic a výstav najde člověk online, když například nemůže do dané lokality jet nebo hledá informace ke studijním účelům, potřebuje inspiraci. Na druhé straně současné umění bylo hodně online i před koronavirem, někdy možná až příliš – teď mám na mysli hlavně perfektně vyretušované fotodokumentace výstav publikované na mezinárodních blozích, které se staly jakýmsi nepsaným měřítkem úspěchu, přičemž občas poněkud zastiňují realitu. Nejsem ani velký fanda online projektů vznikajících „za každou cenu“ v odpovědi na aktuální nouzový stav a s ním spojená opatření. Umělecký svět je stejně jako většina jiných odvětví definován obrovskou nadprodukcí, vzniká tolik výstav, děl a projektů, že není možné to všechno zvládnout a vstřebat. Myslím si, že ani umělecké scéně neuškodí se na chvíli zastavit a využít tento čas namísto vytváření online obsahu třeba k odpočinku, načerpání sil, přehodnocení priorit. Ale v rámci současného systému něco takového není podporováno, zastavení většinou provázejí také existenční starosti.

Digitální zážitek je zcela zásadně odlišný od toho klasického, fyzického. Vám zrovna teď vyšla kniha o zážitcích z umění. O čem je?

Publikace se v teoretické části zabývá hlavně proměnou uměleckých institucí z jakýchsi svatostánků hlásajících velké pravdy o velkých dějinách umění v organizace, které dokážou smysluplně reflektovat vlastní činnost v širších politických a společenských souvislostech, stávat se aktivními činiteli. Vnímat umění – jak současné tak historické – v jeho mnoha kontextech, angažovaně, kriticky. V poslední době se k tomu přidávají také feministické hodnoty, jako je péče, ohleduplnost, etická rovina spolupráce, udržitelnost ad. Institucí, které tyto principy v praxi naplňují nebo k tomu alespoň směřují není tolik, ale najdou se. Zajímalo mě, jak se v takovém nastavení mění také jejich vztah k divákům – v případě klasičtějších muzeí umění je ten vztah poměrně hierarchický, diváci mají být vzdělávání, osvícenci se nebáli používat termíny jako je „povznášení upadlého vkusu mas“. Kritická instituce naproti tomu podle mě musí diváky brát jako rovnocenné partnery, ani je nepřeceňovat (například nenabízet jim žádné informace k složitým výstavám), ani nepodceňovat (chovat se k nim jako ke školákům). Pokud chce být politicky nebo společensky aktivní, musí si návštěvnic a návštěvníků více vážit, počítat s nimi na jiné úrovni – jinak může o nějaké společenské angažovanosti jen teoretizovat.

Jak se podle vás změní svět umění? Ať už běžný umělecký provoz, tak i estetika?

Záleží hodně na tom, jestli a jak se změní financování uměleckého provozu. Pro řadu kulturních institucí je aktuální situace takřka likvidační. Ministerstvo kultury a další poskytovatelé dotací se naštěstí snaží být velice podpůrní, připravovat různé záchranné balíčky apod. Všichni se ale trochu bojíme co se stane s rozpočty na příští roky. Umělecký provoz je zranitelný, větší výkyvy řada iniciativ nepřežije. Ještě víc se to týká umělkyň a umělců na volné noze, kteří mnohdy ze dne na den přišli o veškeré příjmy. Nastalá situace bohužel hodně ukazuje na sociální rozdíly, pro někoho je to fajn čas na čtení a práci v ateliéru a někdo jiný řeší, že už nemá na nájem. Pozitivní na tom všem je, že se zároveň zvedla obrovská vlna solidarity. Mnohem důležitější než online komentované prohlídky pro mě byly iniciativy, kdy v zavřených výstavách umělkyně a umělci šili roušky, nebo třeba rozváželi jídlo, snažili se pomáhat těm nejzranitelnějším skupinám, jako jsou lidé bez domova nebo matky samoživitelky. I když to vypadá, že se svět pomalu začíná vracet do „normálu,“ myslím si, že se řada norem změnila. Doufám, že se ani v umění, ani v jiných oblastech, nebudeme teď snažit jen všechno dohnat a vrátit tam, kde to bylo, ale alespoň se pokusíme začít znovu trochu jinak.