Navigace

Děti do ústavů nepatří

Tisíce dětí žijí v ústavních zařízeních, a to včetně dětí mladších sedmi let. V jejich zájmu ale je, aby vyrůstaly v bezpečném prostředí rodiny. „Institut odebrání dítěte z rodiny by měl být krajním řešením v krajních situacích, kdy je rodič dítěti z nějakého důvodu bezprostředně nebezpečný,“ upozorňuje dětský psycholog Radek Ptáček.

V České republice žije stále téměř 8 000 dětí v ústavních zařízeních. V čem podle vás tkví největší problém, proč se přes veškeré deklarace o transformaci péče o ohrožené děti fakticky řadu let nic nemění?

Stojí za tím historie a typicky české vlastnosti – neochota ke změně, schopnost vidět věci v širších kontextech, přesvědčení, že jsme zcela unikátní a že „to, co funguje jinde, u nás nemůže fungovat“. Ústavní péče u nás zaměstnává obrovské množství lidí, kteří svoji práci často dělají celý život. Proto jsou přesvědčeni, že to, co dělají, je pro svěřené děti nejlepší, a budou za to bojovat. Psychologicky je to pochopitelné. Přece zastánci ústavní péče z ničeho nic neřeknou: „My jsme si uvědomili, že to, co děláme, by se mělo podstatně změnit.“ Jakákoliv změna v péči o ohrožené děti není pouze o dětech. Znamená riziko propouštění, možnou nutnost rekvalifikace, přesouvání velkých prostředků – a to je příliš na to, aby se to jednoduše vyřešilo.

 

Jak jsou na tom další evropské země, například nám blízké Slovensko?

Na Slovensku platí zákaz umísťování dětí mladších šesti let do ústavní péče od roku 2012. Změna tehdy proběhla poměrně rychle a bez velkých komplikací. Nicméně nebyla to změna ve smyslu jedné věty v zákoně: „zakazujeme…“. Byla to promyšlená kaskáda změn legislativních, procesních i finančních. Muselo být vyvinuto velké úsilí v získávání nových pěstounů. V současné době na Slovensku, alespoň tak, jak jsem se setkal já, nikdo nepochybuje, že děti do šesti let do ústavů nepatří. Jestliže se to podařilo na Slovensku, není důvod, proč by to nemohlo jít u nás. Nemusíme pro inspiraci někam do Evropy nebo USA. Můžeme plně převzít to, jak to udělali oni, a je to. Není třeba nic speciálně českého vymýšlet. 

 

vystrizek.jpg

Řada specifických zájmových skupin se ohání pojmem „v nejlepším zájmu dítěte“. Připomeňte nám prosím, co je podle OSN primární zájem dítěte? Co je pro zdraví dítěte, jeho sociální a tělesný vývoj nejdůležitější?

Pojem „nejlepší zájem dítěte“ je principem vycházejícím ze článku 3 Úmluvy o právech dítěte. Říká, že ve všem, co se dítěte týká, se musí primárně zohledňovat jeho zájem – nikoliv zájmy například státu, institucí nebo jiných osob. Tento princip se vztahuje k celému životu dítěte, a to v jakékoliv situaci. Nejlepší zájem proto musí být posouzen individuálně v každé konkrétní situaci. Pro zdraví dítěte a jeho psychický i fyzický vývoj – samozřejmě hned po uspokojení fyzických potřeb jsou nejdůležitější blízké vztahy. Rodina, která poskytuje naprosto nepřenositelnou a ničím nenahraditelnou možnost prožít stabilní, blízký, vzájemně uspokojivý vztah s dospělou osobou, ideálně rodiči. Matkou a otcem. Samozřejmě když toto není možné, je nutné hledat náhradní řešení. Toto náhradní řešení by se mělo vždy co nejvíce přibližovat té základní potřebě blízkého vztahu s dospělou osobou. Ústavní péče, jakkoliv mohou být vychovatelé skvělí a mít děti rádi, toto neposkytne.

 

Je nepřípustné, aby dítě bylo ze své původní rodiny odebráno pouze z ekonomických důvodů. Jakým způsobem je potřeba ohrožené rodiny podpořit, aby k odebírání děti nedocházelo? Je tato podpora v Česku dostatečná?

Samozřejmě není. Institut odebrání dítěte z rodiny by měl být krajním řešením v krajních situacích, kdy je rodič dítěti z nějakého důvodu bezprostředně nebezpečný. Ostatní důvody nejsou akceptovatelné a vždy mají nějaké řešení. Možnost vyrůstat se svým rodičem je primární a ničím nenahraditelná potřeba každého dítěte. Jakýkoliv zásah do tohoto exkluzivního vztahu může být pro dítě velmi traumatizující a nesrozumitelný a může ho poznamenat na celý život. Počty odebírání jsou v Česku velmi vysoké a je třeba to řešit.

 

Je všeobecně známý fakt, že náročnější je směřovat finanční prostředky a energii do řešení, respektive hašení, následků než do prevence. Ačkoliv peníze by v případě ohrožených dětí neměly být hlavním argumentem, jak je to s financováním jednotlivých oblastí v péči o ohrožené děti?

Ochrana dětí by měla být založena na principu „peníze jdou za dětmi“, nikoliv „děti jdou za penězi“. Za dítětem, které putuje do ústavní péče, jdou velmi velké peníze. Přibližně 45 až 50 tisíc korun. Za dítětem, které jde do pěstounské péče, výrazně méně, za dítětem, jež zůstane v rodině, vůbec žádné. Představte si, že bychom selhávající rodině poskytli 50 tisíc korun měsíčně. Téměř za poloviční částku by k nim mohl chodit sociální pracovník na celý den… Nebylo by to lepší řešení, než platit opraváře, pradleny, uklízečky a vrátné v ústavní péči a traumatizovat děti odebíráním z rodiny, protože rodiče ekonomicky selhávají? Je to absolutní paradox. Děti odebereme, protože rodiče nevydělávají dost peněz, a utrácíme stovky tisíc ročně, aby se o ně někdo cizí staral.

 

Co je největší překážkou na cestě dítěte do náhradní rodinné péče?

V současné době je to paradoxně stát. Ten posílá nejvíce dětí do ústavní péče. Nicméně stát se skládá z lidí. Když se začne měnit myšlení lidí v oblasti ochrany dětí – od soudců, sociálních pracovníků a úředníků, začne se měnit i celá situace.

 

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý pěstoun?

Neexistuje nějaká sada ideálních vlastností. Musí to být člověk, který má motivaci starat se o děti, které neměly to štěstí, aby mohly vyrůstat v rodině. Musí být dobře sociálně integrovaný ve své komunitě, aby dítěti pomohl vrůstat do běžného života, a samozřejmě musí být z psychologického hlediska v pohodě.

Pěstoun musí být člověk, který má motivaci starat se o děti, které neměly to štěstí, aby mohly vyrůstat v rodině. 

Co si myslíte o profesionalizaci pěstounů?

Je to jednoznačně správná cesta. Profesionální pěstounství je etablované v řadě zemí, kde skvěle funguje. Nemůžeme od pěstounů očekávat jen „z nebe padající“ motivaci k péči o cizí děti. Musíme jim k tomu vytvořit podmínky, zaplatit je, vzdělávat je.

 

Proč je podle vás u nás stále nedostatek pěstounů?

Protože se stát o tuto oblast nestará. Kdyby věnoval tolik prostředků a podpory pěstounské péči, jakou poskytuje ústavní péči, měli bychom pěstounů dost. Na základě své dvacetileté praxe jsem přesvědčen, že lidí, kteří by odpovědně mohli roli pěstouna vykonávat, je hodně. Někteří o této možnosti nevědí, jiní se bojí, že by to za daných podmínek nezvládli. Což je velmi racionální úvaha, zvláště když máte například i svoje vlastní děti.

Začněme se o pěstounství více bavit na společenské úrovni, vytvořme systém profesionální pěstounské péče. Proč jsou učitelé, lékaři, zdravotní sestry a vychovatelé v ústavní péči profesionálové, a pěstouni ne? Nechala byste se ošetřit od neprofesionálního lékaře, který léčí jen ze svého přesvědčení? Možná ano, určitě může být dobrý. Ale když mu vytvoříme podmínky, dostatečně ho ohodnotíme a budeme průběžně vzdělávat, bude ještě lepší. Výkonem pěstounské péče stát po někom žádá, aby se vzdal svého dosavadního života a doslova obětoval jeho část cizímu dítěti. No, a když po někom něco chceme, musíme mu také něco nabídnout.