Navigace

David Černý: Užívám si pohyb mezi svobodou a pravidly

Během pandemie doufal, že si odpočine, ale nestalo se. Práce je pořád dost, jen doproplacených faktur ubylo, říká David Černý, který patří mezi nejtalentovanější, ale také nejdražší tvůrce u nás. Jeho sochu Jesus Christ z roku 1993 nyní můžete obdivovat v galerii Magnus Art, protože je součástí stejnojmenné sbírky J&T Banky.

Momentálně finišujete práci na své největší soše, která bude součástí developerského projektu společnosti Trigema. V jaké fázi nyní jste?

Stavíme. Ten dům, který jsem navrhoval, bude někdy za rok a půl, ale na sochách dodělávám již jen nějaké detaily. Jsou to čtyři hodně velké věci, dohromady jde asi o 80 tun nerezu. Do výšky to je nějakých 30 metrů.

Půjdete ještě dál? Výš?

Připravuju jeden projekt pro Německo, který je ještě o něco větší. Ale zatím neřeknu žádné detaily.

Vy se nyní hodně zabýváte právě spoluprací s developery, vedle Trigemy můžeme zmínit třeba projekty pro Pentu nebo Vítkovo CPI. Dnes je spolupráce mezi umělci a firmami častější třeba v segmentu fashion nebo designu. Láká vás i toto?

Hadry jsou to poslední, co by mě zajímalo. A design jsem samozřejmě dělal, ostatně jsem ho i studoval, mám dva roky u Bořka Šípka. Dělal jsem nějaké obaly, reproduktory, letadla, sklo, jako architekt jsem se podílel na řadě filmů, samozřejmě grafiky… Když dostanu extrémně zábavnou a zajímavou nabídku, tak to dělat budu. Totéž je ta architektura, teď se realizuje již několikátý dům, který jsem si vymyslel.

Co vás na tom baví?

Ta utilitárnost, která je na jedné straně omezující, na straně druhé je ale v něčem i příjemná. Je to jako u řízení letadla nebo vrtulníku. O mně si všichni myslí, že jsem ujetej magor a stejně se chovám i za kniplem. Ale to je samozřejmě nesmysl. Když sedíte za kniplem, musíte letět podle pravidel, protože jinak to má brutální následky. U těch repráků, které jsem dělal a které se teď zase začnou prodávat, je to totéž. Základem je, že musí fungovat. Bavilo mě rozvíjet možnosti akustiky a elektroniky, která mě vždy fascinovala. No a obecně, tenhle pohyb mezi svobodou a pravidly si užívám. Ale zadaná zakázka musí být vždy něčím extrémně zajímavá.

auto1-low.png

Typově?

Třeba kdybych dostal nabídku designovat auto, tak do toho bych samozřejmě šel. Tam jsou ta pravidla hodně komplikovaná, musíte respektovat fyzikální zákony, nejrůznější předpisy, normy. A v tom asi je i to, proč mě nezajímá vámi zmíněná móda. Je to moc rozvolněné, takže je tam všechno úplně jedno. Nosit se to bude stejně. Nebaví mě to a mě to bavit musí, musím k té věci mít vztah jako třeba k elektronice. Nechci pro nikoho navrhovat židli. Nebo vlastně klidně, ale bude drahá jako moje socha. A to by si ji asi nikdo nekoupil.

Volnou tvorbu jste naposledy představil vloni v DSC Gallery, kde jste nechal soupeřit pohlaví. Nezanedbáváte ji?

Samozřejmě se jí stále věnuju. Já pracuji pořád, včera jsem skončil v jednu ráno a vstával dneska v sedm. Doufal jsem, že když je covid, tak se konečně zastavím. Nic se nezastavilo a ani nevím, kolik soch jsem vlastně odhalil za ty necelé dva roky. Ale jedna věc se změnila. Hustota doproplacených zakázek se zmenšila.

Až tak? Firmy nemají na složenky?

No hlavně se nedotáhly některé projekty, které jsem měl před tím debilním covidem rozdělané. Třeba jedna socha měla jít do Dubaje, ale zpozdila se. Dva projekty mi úplně stojí, nebo spíš leží v kontejnerech. A jsou tam už rok a půl. Jednu z těch soch teď v lednu konečně budeme instalovat v Los Angeles. Ale u druhé vůbec nevím, kdy se postaví, protože je v Kataru a tam se dostanete jen dost těžko, musíte strávit snad tři týdny v izolaci v hotelu. Takže to zatím nejde.

Vy jste se o pandemii či spíše o různých nařízeních vyjadřoval poměrně radikálně. Jak tedy pandemie vám konkrétně změnila život? Ať už profesní, tak třeba osobní.

Vyrobil jsem si dítě. Poprvé v životě. Jmenuje se Elektra, aby byla v souladu s mou vášní pro letadla.

Zahlédl jsem vás na konferenci NFC věnované fenoménu takzvaných nezaměnitelných tokenů, které mohou v umění sehrát velkou roli. Jak se na tento fenomén díváte?

Na konferenci mě pozval William Rudolf Lobkowicz, tak jsem se zastavil. Je to zvláštní boom, ale ještě jsem se tím víc nezabýval. Je to jako s bitcoinem před několika lety a není moc jasné, co všechno se s tím může stát. Jsou to hezké vize a sny, co se o NFT říká. Mám k tomu ale takový ambivalentní postoj. Víte, já si odjakživa stavím počítače, vytvářím si neuvěřitelné stroje. A i s tímhle povědomím mi ta NFT připadají asi tak, jako kdyby někdo vzal kleště a udělal z nich nové náboženství. A pak prodal obrázek těch kleští za miliardu.

A vy sám jste už nějaké NFT vytvořil nebo se chystáte?

Jo, na něčem se pracuje. Ale upřímně: já si třeba posledních pět let ani neaktualizoval web.

To jsem zjistil, třeba takový iPhone už ho ani nechce moc ukazovat.

Já vím, je to blbý. Ale já ho mám už docela připravený, ale pořád je potřeba dělat jiné věci. Ale zase takhle, když jsem stejný web měl v roce 1997, tak to byla pecka, uznejte.

Dneska je stejně asi efektivnější komunikace přes sociální sítě. Funguje vám to?

Ale ano, na Instagram sem tam něco hodím. Sleduje ho nějakých deset tisíc lidí. Tak si říkám, že web asi ještě chvíli počká. Jsou to trochu výmluvy, fakt ho mám nějak připravený, už jsem domluvený i s vývojáři. Ale řeší se to už tři čtvrtě roku a nejhorší je, že na to musíte pořád šlapat, tlačit to. Ale priority jsou holt vždycky jiné. Až budu mít tři dny volna, tak to udělám. Ale já neměl tři dny volna, ani nepamatuju. Ve větroni jsem letos strávil tak čtyři odpoledne.

Ale tak je docela dobré teď mít práci, ne?

No pozor. Realita je taková, že poptávky mám pořád a neustále něco dělám, ale příjmy tomu bohužel neodpovídají. Tak jako jasně, pořád ještě mám na ten vrtulník…

Na peníze jsem se samozřejmě chtěl zeptat.

Tak se zeptejte. Já jsem tady asi nejdražší.

To jste. Jak se tedy vlastně prodává David Černý? Myslím, kterými kanály, způsoby…

Primárně dělám věci, které už mám předem nasmlouvané. Galerie jsou pro mě spíš doplněk, drobnosti.

Slyšel jsem, že máte docela svéráznou cenotvorbu. Že při prodeji jednoho kusu automaticky zvyšujete cenu pro dalšího zájemce. O kolik procent?

Jasně, to dělám, to musím, protože kdybych to prodal třeba za míň, tak bych toho předchozího kupce vlastně podvedl. Devalvoval bych hodnotu jeho nákupu. To by bylo špatně. Ta procenta nevím, asi klidně o sto. Na dvojnásobek. Ale na druhou stranu dělám věci klidně i zadarmo. Třeba autobus do Londýna jsem udělal zadarmo. A i teď pracuju hned na několika projektech zadarmo. Protože je dělat chci. Ale když chce někdo něco ode mě, tak to si logicky nechám zaplatit a nediskutuju nad slevou.

David Černý

Nejvíce ho symbolizuje celá řada nej. Patří k nejtalentovanějším tvůrcům druhé poloviny 20. století u nás. Patří k nejkontroverznějším umělcům. K nejvyhledávanějším. A také k nejdražším. Jeho sochy vždy vzbuzovaly rozporuplné reakce, ať už jde o kultovní Miminka – Babies, Entropu nebo londýnský autobus doubledecker dělající kliky. Proslulou se stala jeho účast v Ceně Jindřicha Chalupeckého, během níž vyvrcholila nevraživost mezi Černým a tehdejším šéfem Národní galerie Milanem Knížákem. V poslední době Černý spolupracuje mimo jiné s developery, věnuje se zejména návrhům velkých domů či mechanickým sochám pro větší realitní komplexy (Hlava Franze Kafky, Trifot nebo Pegasové).

Takže slevy nedáváte? Přitom na nich do velké míry stojí trh se současným uměním.

Ne. Slevy fakt nedávám.

Na závěr dvě historické otázky. Na výstavě v galerii Magnus Art je nyní k vidění vaše kultovní socha Jesus Christ z roku 1993. Jaká to pro vás byla doba?

To byla sranda, jeden velký mejdan. Kalili jsme pod Stalinem jako zvířata. A samozřejmě jsme furt…

Dobrý, chápeme, raději dál... Rok 2000, Cena Jindřicha Chalupeckého, jejíž držitelé včetně vás jsou právě ve sbírce J&T Banky Magnus Art. Jak to tehdy probíhalo? Přece jen to bylo od standardního předávání cen na hony vzdálené.

To bylo skvělé, fakt sranda. Já jsem už odpoledne věděl, že vyhraju. Tak jsem si říkal, že uděláme nějakou schválnost, když mě Knížák vyhodil. Uspořádali jsme mejdan před Národní galerií, byly stolečky, přišlo asi padesát kámošů. Přijel Václav Havel, on to taky všechno věděl, tak jsme se venku pozdravili, ale jakože nic. Vešel dovnitř, sešel se s Knížákem a ten začal: „Já tomu nerozumím, ten umělec odmítl vstoupit dovnitř.“ A mlel tyhle nesmysly. Havel to chvíli poslouchal a pak řekl jenom: „Víte, pane řediteli, jenom nezapomeňte na to, že nás natáčí televize.“ Nic víc. Bylo to úplně čisté. Dokonalé. Já to mám nahrané, protože vedle stál můj kamarád, který točil pro Českou televizi a zároveň i pro mě. Pak šli nahoru, tam se vyhlásil výsledek, všichni pokračovali v té hře, že nevědí, proč tam nejsem. A Havel prohlásil: „Nemůže-li Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“ Sebral se a jel za mnou ven, kde proběhlo to slavné předávání na chodníku.

Mimochodem máte vlastně něco v Národní galerii?

Nemám. Knížák ode mě dvakrát chtěl něco koupit. Myslím, že jednou před touhle akcí a jednou ještě po ní. Nejdřív chtěl koupit mimino a normálně to probíhalo tak, že on sám volal danému umělci. Třeba mému bratrovi volal. Ale mně nevolal on, ale někdo od něj. Bylo to v době, kdy jsem dodělával jeden projekt a byl jsem ale fakt švorc a musel jsem si půjčovat 30 tisíc, abych měl na jídlo. To se občas stane. Den poté volá Národní galerie s tím, že chtějí mimino. Já jim řekl, že to je moc pěkná nabídka, ale že neprodám. A oni: „Počkejte, to jste asi přeslechl. Tady NÁRODNÍ GALERIE. My vám normálně zaplatíme.“ Neprodám, prostě Knížákovi neprodám. To bylo v době, kdy byla mimina na věži a jedno na Staromáku jako součást výstavy, kterou organizoval Knížák. No už tam jsme se pohádali.

A ten druhý pokus?

To bylo asi tři roky nato. Volala jedna kurátorka, která říkala, že se vrátila z New Yorku, že tu zdejší situaci ještě tak dobře nezná a že byla pověřená panem ředitelem, aby ode mě koupila nějaké dílo. Tak jsem jí řekl, že bych jedno měl, že jde o takové interaktivní dílo, do kterého se dá i částečně vstoupit a je to zároveň i taková multimediální videoinstalace. Jsou to dva kusy, jeden se určité dá přemístit, a že si to může prohlédnout v galerii Futura, jen se nesmí bát výšek, protože bude muset vylézt po žebříku asi pět metrů. (V roce 2003 zde David Černý představil projekt Zadky. „Na první pohled uvidíte ohnutá lidská torza s vystrčenými zadky, když ale vylezete po žebříku a strčíte hlavu do jejich análního otvoru, zobrazí se vám videosmyčka, na které se navzájem krmí kaší prezident Václav Klaus a bývalý ředitel Národní galerie v Praze Milan Knížák za zvuků písně We are The Champions od Queenů,“ uvádí dobový text galerie – pozn. red.) Za tři dny zavolala: „Dobrý den, to asi nepůjde. Nemáte něco jiného?“ Já na to, že bohužel jako na potvoru je tohle jediné volné dílo, které mi tady zbylo, jinak mám všechno rozprodané.

Po Knížákovi se již neozvali?

Já bych jim nic neprodal. Stejně na to nemají.

Upozornění

Uvedené informace představují názor J&T Banka, a.s., který vychází z aktuálně dostupných informací v čase jeho zhotovení k výše uvedenému dni. Uvedené informace nepředstavují nabídku, investiční poradenství, investiční doporučení k nákupu či prodeji jakýchkoliv investičních nástrojů ani analýzu investičních příležitostí. Uvedené prognózy nejsou spolehlivým ukazatelem budoucí výkonnosti. J&T Banka, a.s., nenese žádnou odpovědnost, která by mohla vzniknout v důsledku použití informací uvedených v tomto materiálu. O případné vhodnosti investičních nástrojů se poraďte se svým bankéřem, investičním zprostředkovatelem nebo jeho vázaným zástupcem.