tuzemských umělců, mezi nimiž nechybí Daniel Pitín, Lubomír Typlt nebo zástupce mladší generace Adam Štech. „Pavel mě označuje za bohéma a dřív bych to bral jako lichotku, dnes už ale potřebuju daleko víc řádu,“ říká Adam Štech, jehož dílo je nyní k vidění i v Ascaso Gallery v Miami na samostatné výstavě Deviant Dichotomy.
Když jsem mluvil s Pavlem Brožem, prý jste si do něj rýpnul, že vaše dílo je na výstavě tak trochu odříznuté od ostatních.
Ale to bylo jen takové pošťouchnutí. Já jsem Pavlovi vděčný, že má moje díla a vystavuje je zde v J&T. To umístění mimo galerii v atriu banky má svoje výhody.
A víte, kdo tam měl díla při minulé výstavě?
Nějaký Kolíbal? (smích)
Nějaký Kolíbal. A nějaký Dokoupil. Ale zpět k aktuální výstavě a vůbec k postavě Pavla Brože. Jak jste se poznali?
Tuším, že to bylo někdy v roce 2013 nebo 2014. Tehdy nás představil Pepa Bolf. Bylo to v dnes už zaniklých Karlin Studios. Zaujalo mě, že sbírá jen několik umělců, a má tak šanci dostat se blíž.
Pavel Brož v souvislosti s vámi také zmínil, že vás považuje za největšího bohéma ze všech umělců, s nimiž se zná. Je to tak?
Na to se těžko odpovídá. Dřív bych to považoval za lichotku. Teď pro vlastní klid potřebuju překvapivě víc řádu, než by se mohlo zdát. To je jedno z největších zjištění, ke kterým jsem dospěl, trvalo to docela dlouho. A bylo to bolestivé.
A další sběratelé? Také je máte takto nablízko?
Moc ne. Prodej probíhá standardně přes moji domovskou galerii, kterou je DSC, případně lidi přijdou sem do ateliéru. Ale je pravda, že jsem před dvěma lety zavedl jednu novinku a o obchod se vlastně nestarám, mám na to kolegu, který to umí mnohem lépe než já. Lidé tady na to nejsou zvyklí, ale třeba v Miami nám to dohromady fungovalo skvěle.
A pociťujete nárůst zájmu o umění v posledních letech?
Neuvěřitelný. Za posledních pět let bych použil slovo brutálně. Úplně upřímně, když jsem končil v roce 2008 školu, mám pocit, že jsme se všichni více méně živili pastvou. Prodávat se dařilo jen pár výjimkám, jako byl Jakub Španěl, Pepa Bolf nebo Dan Pitín. Dneska ten umělecký provoz uživí daleko více lidí a máme tu i mladé stars, jako je Vojta Kovařík, který se dostal na úroveň, o níž se tu nikomu ani nezdá. Konečně tu dochází k tomu propojení se světem, o kterém jsme mluvili třicet let.
Adam Štech Vystudoval malbu v roce 2008 v ateliérech Jiřího Sopka a Vladimíra Skrepla na pražské AVU. Jeho práce byly prezentovány například na výstavách Pražského bienále 3 v Karlín Halls nebo Resetting / Jiné cesty k věcnosti v Galerii hlavního města Prahy v roce 2007. Za originální krajiny-zátiší získal v roce 2011 první cenu v soutěži Ceny kritiky za mladou malbu. Vedle malby, kde se zaměřuje na figuru, se zabývá také sochami nebo mozaikami. |
Proměňuje se skladba sběratelů?
Stále více chodí opravdu mladí lidé. Pětadvacet třicet let. Asi umění skutečně patří k určitému bontonu a chtějí třeba i něco velmi malého. Dělá jim to radost. To dřív nebylo. Je mi to hodně sympatické.
Zmínil jste aktuální výstavu v Miami. Konkrétně v galerii s poněkud exotickým jménem Ascaso Gallery. Za tím je určitě pěkný příběh.
Asi před rokem jsem se zúčastnil kolektivní výstavy v Amsterdamu, vezly se tam dvě mozaiky a dva obrazy. A do těch mých věcí se zakoukal právě nějaký chlapík z Miami, který nakonec i pár věcí koupil. Pak se se mnou spojil s tím, že má galerii a že by mi rád uspořádal výstavu.
A to jméno? Ascaso?
Oni jsou sice v Miami, ale původem jde o největší venezuelskou galerii, která má čtyřicetiletou tradici a vlastní celou řadu děl tamní moderny. Do USA expandovali před nějakými patnácti lety. Chlapík, který je v Miami a který si právě oblíbil moji tvorbu, je synem zakladatele původní galerie. Ale Antonio, se kterým jsem jednal, se věnuje právě současnému umění a občas ho zaujme něco třeba i v Evropě nebo v Číně.
To by asi ještě před pár lety bylo těžko myslitelné. Myslím to, že by se vám takto někdo ozval napřímo.
Je to díky sociálním sítím. Když nějaké dílo zaujme člověka z galerie na druhé polokouli, klidně jeho autora osloví napřímo. Vznikají tím velmi netradiční kontexty a spojení.
Jak nákladné a náročné bylo dostat díla do Miami?
Dost a vlastně vám ani neumí nikdo moc poradit. Vezli jsme tam dvacet věcí. Původní přepravní společnost si řekla o několik stovek tisíc a měsíc na dovoz. Nakonec se nám povedlo domluvit s jinou firmou, která to úplně v pohodě celé odvezla asi za třetinu. Mimo plátna se vezly i dvě sochy a tři mozaiky. Celé to bylo asi 350 kilo, možná skoro 400.
Ta výstava je prodejní. Jaké ceny nasazujete pro americký trh?
Ceny jsme navýšili na doporučení galeristy a uměleckého influencera Sashy Bogojeva, díky kterému jsem vlastně vůbec vystavoval v tom Amsterdamu. V Americe totiž může vzniknout vcelku paradoxní situace, kdy poměrně nízké ceny mohou budit nedůvěru v kvalitu díla. A co v Česku může působit jako relativně vyšší cena, v Americe je prostě pořád docela málo.
Vaše tvorba je široká, ať už co do forem, tak i do motivů. Čím zaujala právě Venezuelce, potažmo Američany?
Myslím, že to jsou kulturní odkazy, se kterými pracuju. Srozumitelnost.
To jste narazil na zajímavou věc, která mě v souvislosti s americkým vnímáním uměním zaujala, zvlášť v kontextu evropské tradice. Pro Američany je srozumitelnost, či možná lépe sdělnost, velmi podstatnou součástí úspěšného umění.
Vím, co tím myslíte. Pro mě je jednoduchost, čitelnost a jasnost záměru jednou z priorit. Ze slova „nápad“ v tomhle kontextu se pro mě stává sprosté slovo.
Až tak? A kde tedy brát inspiraci?
Pro mě je výzva vzít si jako téma něco z každodennosti. Často maluji své děti, manželku, Malou Skálu... Maluji umělce, které mám rád, Picassa, Madonnu a Basquiata. Jsem filmový nadšenec, takže jsem teď maloval W. Defoea jako Jesuse, s odkazem na Poslední pokušení Krista od Martina Scorseseho.
Vy se často věnujete figuře, což až tak obvyklé není. Čím pro vás je?
Bacon myslím řekl, že v první řadě malíře zajímá figura, pak zvíře a pak možná zátiší nebo krajina. Mě fascinuje portrét, hlava a obličej. Trojúhelník 10 × 10 × 10 cm, oči, ústa nos a co všechno mohou reprezentovat.
Právě Francis Bacon nebo Lucian Freud mě v souvislosti s vaší tvorbou naskakují nejčastěji.
To je zajímavé, že zmiňujete právě je. Já je sice samozřejmě respektuju, ale za hlavní inspiraci bych je asi neoznačil. Pohybuji se někde mezi romantickým realismem, kubismem, možná expresionismem. Věřím, že se s dějinami umění má pracovat jako se zdrojem, kde si můžete vzít cokoli, když vám to pomůže přesněji se vyjádřit. Podstatné se pro mě v jistou chvíli stalo řemeslo.
Zajímavé…
Tak po škole jsem žil v tom, že umělec musí pracovat naprosto instinktivně a trpěl jsem klasickou romantickou představou, že v ateliéru musí být nepořádek a podobně. Pak jsem ale zjistil, že mi mnohem více vyhovuje řád a nahodilost mi připadá odpudivá.
Na druhou stranu třeba, když se podíváme tady na vaši proslulou sochu Václava Havla, tam moc řádu nezbylo.
To bych neřekl. Je možné zachovat rozpoznatelnost osoby, když přemístíte všechny obličejové partie? Nebo dokonce některé vynecháte? Havlův obličej je tu uspořádán jinak. Mimochodem všiml jste si, že nemá nos?
Ne.
Toho si totiž nevšimne skoro nikdo. Ani můj kamarád a manažer, který sochu sleduje od začátku, to za dva roky nezaznamenal.