Barbora Křižanová: Intenzivní pomoc rodinám musí přicházet včas

Když se řekne dětský domov, hodně lidí si představí děti, které nemají rodinu nebo se o ně jejich rodina nechce starat. Podle vaší analýzy to ale tak jednoznačné není.

Ano, věci často nejsou tak jednoduché, jak se zdají na první pohled. Představme si třeba rodinu Novákových. Mají dvě děti, rodiče se snaží, ale postupně se jim všechno začne sypat – jeden ztratí zaměstnání a tím přijdou o část příjmu, mají problémy s bydlením, partneři se začnou hádat, jeden možná začne pít, děti začnou mít problémy ve škole, zhorší se jejich chování a rodiče už nevědí, jak vše řešit. Rodina zatím nějak funguje, ale potřebovala by intenzivní podporu.

Pokud přijde včas, může se situace postupně stabilizovat. Když nepřijde, problémy se budou prohlubovat a nakonec může dojít k situaci, kdy pracovníkovi sociálně-právní ochrany dětí nezbude nic jiného než děti z rodiny odebrat. V nové analýze se věnujeme právě tomu, jak zajistit, aby taková pomoc mohla být rodině poskytnuta. Děti v dětských domovech jsou do určité míry „špičkou ledovce“. Nejde o to, zda máme dost míst v domovech, důležité je zabývat se tím, proč se děti do péče mimo vlastní rodinu dostávají a jestli a jak některým takovým případům můžeme včas zabránit.

Jak vážný je dnes problém s kapacitou dětských domovů?

Dětské domovy jsou prakticky v celé České republice maximálně naplněné, či dokonce přeplněné. Pokud chceme, aby měli pracovníci dostatek prostoru věnovat se každému dítěti individuálně, nelze rodinné skupiny naplňovat na zákonné maximum osmi dětí, musíme se držet maximálního počtu šesti dětí. I to může být někdy hodně. Nesmíme zapomínat na to, že se jedná o děti, které si prošly těžkým obdobím, mnohé mají trauma z rodiny, ale také ze samotného odebrání, ztráty svých blízkých a přemístění do neznámého prostředí mezi neznámé lidi.

Samotné přidávání dalších míst a zvětšování celkových kapacit problém neřeší. To je totiž řešení důsledků. Důležitější je podívat se na to, co můžeme udělat předtím, zda můžeme pomoci včas a najít řešení, které nevede k odebrání dítěte. Protože bez toho nám kapacity pobytové péče nebudou stačit nikdy.

Co si máme představit pod dočasnou intenzivní podporou rodiny, kterou se vaše analýza zabývá?

V případě rodin, jako jsou Novákovi, nestačí přinejmenším na začátku, že jednou za týden přijde někdo rodinu zkontrolovat, případně v rychlosti poradit. Je potřeba mnohem intenzivnější spolupráce. Pracovník s rodinou řeší konkrétní problémy přímo v jejím každodenním životě: Třeba jak nastavit péči o děti, jak zvládnout školní docházku, zdravotní problémy, bydlení nebo hospodaření s penězi.

Smyslem není rodinu převzít, ale pomoci rodičům, aby znovu dokázali situaci zvládat sami. Pomoci jim postupně stabilizovat situaci, vyřešit největší problémy, dát jim prostor učit se věci dělat jinak. Pak už může stačit návštěva jednou týdně. Někdy totiž jde o rodiče, kteří sami vyrostli v nefunkční rodině nebo v ústavní péči a neměli kde se naučit být rodiči. To ale neznamená, že jimi být nechtějí.

Máme nějaké důkazy, že taková pomoc opravdu funguje?

Před dvěma lety jsme se třemi zkušenými organizacemi, které pracují právě s takovými rodinami, připravili zprávu, která se na dopady zintenzivnění práce s rodinou zaměřuje. Výsledky ukázaly, že pokud se pracovníci služeb rodinám věnovali více, než je běžný průměr, došlo ke zlepšení v řadě oblastí, například právě v samotné péči o děti, zlepšila se školní docházka či zdraví dětí.

Málokdo ale ví, že v současném systému mají služby průměrně kapacitu docházet do rodiny jednou týdně. A to fakt nestačí. Zkuste si to sami představit: jste nezkušení, nevíte si rady, vše vám padá na hlavu a jednou za týden přijde někdo, kdo se vám opravdu upřímně snaží pomoci, ale protože na vás má právě tu jednu návštěvu, snaží se vyřešit co nejvíc věcí najednou a valí na vás informace. Kolik si toho stihnete zapamatovat?

Samozřejmě to neznamená, že zintenzivněním práce se podaří zachránit každou rodinu, to musíme mít na paměti. Podle služeb, které s rodinami roky pracují, je ale úspěšnost takové pomoci opravdu vysoká. Je to jako s prevencí ve zdravotnictví, kde o jejím smyslu nikdo nepochybuje. Přece pokud se přijde na nemoc včas, také je mnohem větší šance na vyléčení. Začneme-li řešit nemoc v její pozdní fázi, je plné vyléčení většinou na úrovni zázraku.

Nehrozí ale, že se budeme za každou cenu snažit děti udržet doma, i když tam pro ně není bezpečno?

To určitě není cílem. Bezpečí dítěte musí zůstat na prvním místě. Intenzivní podpora rodiny není způsob, jak zabránit každému odebrání dítěte. Někdy je odebrání skutečně nutné. A i v tom může intenzivnější práce s rodinou pomoci. Při častějším kontaktu lze odhalit problém dříve a v některých případech právě ukázat, že dítě doma zůstat nemůže, protože není v bezpečí. My opravdu neříkáme, že „děti nesmí z rodiny za žádnou cenu“, ale spíš „dělejme maximum pro to, abychom neodebírali děti, kterým šlo pomoci včas“.

Právě vaše nová analýza cílí na kraje s doporučením, aby část svých peněz investovaly do tohoto typu podpory ohrožených rodin. Můžou si to ale dovolit?

Otázka by měla znít jinak: Můžou si kraje dovolit tyto peníze neinvestovat? Nad tím jsme se zamysleli a došli jsme k tomu, že ne. Pomoc rodinám je pro kraje dobrá investice a to, co krajům doporučujeme, nemusí stát ani procento jejich úspor, přitom efekt může být velký.

Ve většině krajů by pro první rok šlo řádově o několik milionů korun – zpravidla kolem 3 až 6 milionů. Pokud bychom započítali nejen prevenci odebrání dětí, ale také podporu jejich návratu z dětských domovů, vychází celková potřebná částka za všechny kraje zhruba na 70 milionů korun v prvním roce. V dalších letech by byla vyšší, protože by pokračovala práce s rodinami, kterým byla podpora poskytnuta už v předchozím roce.

Navrhované částky představují ve vztahu k celkovým rozpočtům krajů velmi malou část jejich prostředků. V analýze proto docházíme k závěru, že taková investice sama o sobě nemůže ohrozit schopnost krajů financovat jejich běžné fungování ani plánované investice. A je třeba na tomto místě zmínit, že za posledních pár let se náklady krajů na provoz jejich dětských domovů zvýšily celkem o více než 400 milionů korun.

A máte také recept na to, jak to reálně udělat?

Jsme si vědomi, že jen říkat „dejte peníze“ a nenavrhnout řešení, by nebylo fér. Proto v analýze nastiňujeme i možné varianty, jak kraje mohou peníze bezpečně a efektivně investovat. Navrhujeme poměrně konkrétní mechanismus. Kraj by si ve svém rozpočtu vyčlenil určitou částku na intenzivní práci s rodinami. Peníze by pak nebyly rozdělovány plošně, ale podle konkrétních rodin. Do systému by vstupoval OSPOD, který by identifikoval rodiny, u nichž hrozí odebrání dítěte nebo kde je naopak reálná šance na jeho bezpečný návrat. Intenzivní práci by pak zajišťovali především poskytovatelé sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi. Zároveň by se průběžně sledovalo, jestli podpora přináší výsledky. Kraj by tak mohl podle zkušeností z prvního roku částku nebo nastavení programu upravit. Konkrétní varianty jsou podrobně popsány v analýze. Víme, že to nemusí být snadné, je to ale něco, co může významně pomoci dětem, a to by měl být ten hnací motor.

Znamená to tedy, že bychom měli přestat investovat do dětských domovů?

Ne. Dětské domovy budou i nadále potřeba. Některé děti se do nich dostanou a pak potřebují kvalitní péči. Víme, že pobytová péče má v systému své místo. Dětem bychom měli být schopni nabídnout primárně náhradní rodinnou péči, není ale jednoduché najít vhodné pěstouny například pro větší sourozenecké skupiny, děti s vážným postižením nebo třeba teenagery, kteří už ani do žádné pěstounské rodiny nechtějí.

Musíme proto postupně měnit podobu péče tak, aby děti mohly vyrůstat v běžném prostředí a v menších komunitních formách péče. To znamená jít cestou například Pardubického kraje, ve kterém už všechny děti, které jsou umístěny do dětských domovů, vyrůstají v běžných bytech či rodinných domcích. Aby ale k tomuto mohlo dojít, nemůžeme dětské domovy přeplňovat a posílat do nich děti jen proto, že nemáme dost služeb a prostředků, které by jim pomohly v jejich přirozeném prostředí. A pro úplnost je potřeba zmínit, že nesmíme rezignovat na rozvoj a posilování pěstounské péče, to je ale na samostatný rozhovor.

Kdyby si měl čtenář z celé analýzy odnést tři konkrétní věci, které by měl vědět o podpoře rodin a péči o děti, které by to byly?

Za prvé: problém nezačíná v dětském domově. Dítě se do něj dostává až ve chvíli, kdy už problémy v rodině často trvají delší dobu. Proto má smysl zaměřit se na pomoc rodině ještě předtím, než k odebrání dítěte dojde.

Za druhé: nestačí běžná podpora, pokud je rodina v opravdu vážné situaci. Některé rodiny potřebují na určitou dobu mnohem intenzivnější práci – člověka, který za nimi chodí pravidelně, pomáhá řešit konkrétní problémy a společně s rodiči pracuje na tom, aby dokázali bezpečně pečovat o své děti. A taková pomoc musí být dostupná právě ve chvíli, kdy ji rodina potřebuje.

A za třetí: nejde jen o sociální, ale také o ekonomickou otázku. Péče o děti mimo vlastní rodinu je nákladná. Pokud dokážeme některým rodinám včas pomoci tak, aby děti nemusely být odebrány, může to být lepší nejen pro děti a rodiče, ale z dlouhodobého hlediska také pro veřejné rozpočty.

Celá analýza tak podle mě ve výsledku říká poměrně jednoduchou věc, že bychom neměli čekat, až rodina přestane situaci zvládat, a teprve potom hledat řešení. Potřebujeme mít možnost přijít s intenzivní pomocí včas.