Má být klíčovým nástrojem pro udržení konkurenceschopnosti místních producentů a rozvoj venkova. Přirozeně ale zemědělská dotační politika vyvolává debaty o tom, jak spravedlivě se ony dotace rozdělují. Jsou určeny především drobným zemědělcům, nebo z nich těží velké zemědělské podniky? A jaký vliv mají na strukturu a produktivitu českého zemědělství?
Zemědělské dotace v Evropě vznikly po druhé světové válce původně jako reakce na potřebu stabilizovat příjmy farmářů a zabránit vylidňování venkova. Měly zemědělcům poskytnout stabilní příjem, který by jim umožnil investovat do modernizace a zvýšení produktivity. A v podstatě v téměř nezměněné podobě tak dotace fungují dodnes.
Veřejnou diskusi u nás před třemi lety rozvířilo zavedení tzv. redistributivní platby, která poskytuje zvýhodněné dotace držitelům půdy do 150 hektarů. Je to však krok správným směrem? Plní dotace svou roli pro rozvoj venkova a modernizaci farem, když na tyto peníze mají nárok i vlastníci půdy, kteří se zemědělstvím de facto nezabývají? Vždyť každý, kdo má méně než 150 hektarů, ať už reálně hospodaří, nebo má jen „velkou zahradu“, obdrží od státu přibližně třikrát více na dotacích než například malé společnosti s desetkrát větší plochou a navíc 10 až 20 zaměstnanci.
Navrch redistributivní platba snižuje ekonomickou výhodu rozsahu a vede místo k výrobě širší palety produktů s vysokou přidanou hodnotou k utlumení aktivity nebo k orientaci na méně náročné plodiny. Velké a střední farmy, které právě mají vyšší kapitálovou intenzitu a mohou dosáhnout větší efektivity a produktivity, jsou pak podporovány výrazně méně.
Zemědělství je tak rozděleno na dvě koleje. Na jedné straně jsou zde supermoderní farmy, které jsou konkurenceschopné v globálním měřítku, a na straně druhé jsou malé samostatně hospodařící farmy, které nemohou využívat úspory z rozsahu a nejmodernější technologie. Výsledkem je napětí v rámci současného systému dotací, který má podpořit rozvoj zemědělství, ale zároveň může zpomalovat růst a vývoj efektivních podniků.
Zemědělství, a to nejen to české, ale v celé Evropě, dnes čelí obrovské konkurenci zejména z USA, Ruska a Ukrajiny. Pokud si tedy budeme chtít v Evropě zachovat schopnost produkovat kvalitní potraviny, udržet soběstačnost v zásadních komoditách a vyrábět šetrně k přírodě, musíme začít podporovat farmáře, kteří používají moderní technologie, a ne zemědělství fakticky tlumit.
Řešením může být změna dotační politiky, která by nebránila rozvoji efektivních zemědělských podniků. Například v USA proběhla a dále probíhá čistě tržní konsolidace ve snaze investovat do efektivních strojů využitelných na větší výměře a šetrnějších k přírodě. V západní Evropě se zase rozvíjí modely odbytových družstev. Nejde však o družstevní modely, které známe z totalitního režimu. Jde o způsob sdílení nákladů na osiva, hnojiva a moderní technologie zejména mezi malými farmáři, kteří jsou tak schopni udržet krok se středními i velkými podniky.
Hledat cestu, jak efektivně využívat dostupné prostředky a reagovat na měnící se podmínky na globálním trhu, je pro české zemědělství zásadním. Dotační politika by proto měla projít přerodem, aby maximálně podpořila vývoj struktury českého zemědělství a jeho konkurenceschopnosti.