Jakub Šváb: Nejdražší chybou je správa majetku, která existuje pouze na papíře

Kdy má vůbec smysl začít uvažovat o profesionální nebo institucionální správě majetku? Je to otázka jeho velikosti, složitosti, nebo spíše rodinné situace?

Obecně potřeba profesionální správy roste, pokud se majetek skládá z více různých položek – například pokud ho tvoří podíly v podnikání, nemovitosti, cenné papíry či umělecká díla, ke kterým má vlastník zvláštní vztah. Institucionální správu doporučuji také v případech, kdy chce vlastník zajistit, aby rodinné bohatství přecházelo mezi generacemi bez toho, aniž by se štěpilo a ztrácelo na hodnotě, případně když je potřeba vyřešit specifické životní situace.

Spíše než na samotné hodnotě majetku tedy záleží na tom, čeho chce zakladatel svěřením do správy dosáhnout. Chce majetek aktivně rozmnožovat investováním, nebo usiluje o hladký mezigenerační přechod a spravedlivé užívání? To jsou ty nejdůležitější otázky, které si každý vlastník musí sám pro sebe zodpovědět.

V čem spočívá ten největší rozdíl, když si majetek spravuji sám, nebo ho svěřím člověku, kterému věřím, oproti profesionálnímu institucionálnímu správci?

Skutečný rozdíl spočívá v množství zkušeností a z nich plynoucích znalostí a dovedností. Profesionální správce právnická osoba se setkává s nepoměrně větším množstvím případů a nestandardních situací než jakákoliv fyzická osoba.

Dalším zásadním rozdílem je zastupitelnost. Institucionální správa nestojí na jednom člověku. O majetek pečuje specializovaný tým, který není závislý na jednotlivci, což vlastníkovi dává stoprocentní jistotu, že kontinuita správy zůstane zachována za všech okolností.

Co klienti při výběru správce nejčastěji podceňují a na co by se měli ptát dříve, než mu své peníze a majetek vůbec svěří?

Klienti často prověřují pověst konkrétního člověka, ale už méně systém, který za ním stojí. Vlastník by se měl ptát na nastavené procesy a jejich zajištění. S tím úzce souvisejí otázky pojištění odpovědnosti, práce s listinami a bezpečnost dokumentů, například zda jsou klíčové smlouvy přístupné vzdáleně, jak probíhá komunikace a zda je zajištěna auditní stopa.

Správce by měl především detailně navnímat účel, který zakladatel sleduje. Musí mít dostatek zkušeností, aby s ohledem na tento záměr zvolil správný nástroj, a to ať už jde o svěřenský fond, nebo SICAV. Právě v tomto sladění účelu a nástroje vyniká spojení mezi J&T Family Office (JTFO) a Amista investiční společností (Amista). JTFO přináší dlouholeté poradenské zkušenosti, zatímco Amista disponuje vyzrálými procesy a technologickým zázemím pro řádnou a efektivní správu.

Je profesionální správce především administrativním „hlídačem pravidel“, nebo spíše partnerem s vlastním úsudkem? Kde vlastně končí přání klienta a začíná vaše odpovědnost?

Profesionální správce musí zastávat obě role. Jednoznačně musí dodržovat všechna dohodnutá i zákonná pravidla. Zároveň je ale partnerem, který hledá cesty a nabízí alternativy. Není vždy možné splnit klientské přání do puntíku, ale vždy je možné o něm diskutovat a hledat schůdná řešení.

Při spolupráci s námi si vlastník rozhodně neplatí pouze za administraci. Díky našemu know-how získává variantní řešení, včasná varování, kontrolní mechanismy a v neposlední řadě i naši schopnost říci „ne“ – například když navrhovaná transakce neodpovídá původnímu záměru zakladatele nebo je z pohledu regulace riziková. Umět říct „ne“ je v životě i při správě majetku klíčové. Vztah mezi vlastníkem a správcem musí být přímý a otevřený a slovo „ne“ k němu přirozeně patří.

Jaký největší problém nebo chybu jste za svou kariéru v této oblasti viděl a co si z toho mohou vzít ostatní?

Asi „nejdražší chybou“ je správa majetku, která existuje pouze na papíře. Mám na mysli situaci, kdy se sice strany dohodnou, že majetek má být do správy vyčleněn, ale záměr zakladatele není reálně uveden do života. Dispoziční právo k bankovnímu účtu má nadále pouze vlastník, nedojde k převodu vlastnických práv k nemovitostem a podobně.

Takové polovičaté řešení je nebezpečné, protože vytváří právní nejistotu, z níž pramení vážné komplikace a často i přímé finanční ztráty. Řešení je přitom jednoduché: pokud se pro správu majetku rozhodnete, dotáhněte své rozhodnutí do konce.

Vzpomenete si naopak na příklad, kdy dobře nastavená struktura splnila svůj účel a ochránila to nejcennější?

Když za námi klient přichází, vždy se na věc díváme i optikou mezilidských vztahů. To nejdůležitější jsou totiž naši blízcí. Úspěšné řešení spočívá v tom, že se nikdo z rodiny necítí ukrácený nebo se všichni cítí ukráceni stejně.

Svěřenský fond se skvěle hodí například pro situace, kdy není možné nebo vhodné předat přímou správu rodinné firmy některému z potomků. Jasně nastavené podmínky čerpání benefitů a fakt, že členové rodiny jsou v režimu 24/7 informováni o dění ve fondu, chrání vztahy před nejasnostmi a konflikty. Rodina má jistotu, že případným odchodem zakladatele se na chodu fondu nic nemění a jejich práva jsou chráněna. To přináší do rodiny obrovský klid.

Kolik času zabere nastavení svěřenského fondu či fondu SICAV a jaké další struktury dokážete zastřešit?

U běžného tuzemského svěřenského fondu je rozumné počítat s šesti až dvanácti týdny. Pokud jde o složitou rodinnou firmu, zahraniční majetek nebo více rodinných větví, může se proces protáhnout na tři až šest měsíců. Tento čas zahrnuje detailní zmapování majetku, právní a daňovou analýzu, přípravu korporátní dokumentace, její sepsání u notáře, zápis do rejstříku a samotný převod majetku.

U struktury SICAV se bavíme o několika měsících, protože dokumentace je komplexnější, připravuje se investiční strategie a je nutný souhlas regulátora, tedy České národní banky. Rádi pomáháme nejen se svěřenskými fondy, ale i s rodinnými nadačními fondy a dalšími strukturami. Nejtěžší totiž není sepsat listinu, ale přesně nadefinovat, co v ní má být a jak mají být nastaveny rozhodovací pravomoci.

Do celého procesu jsou samozřejmě od začátku vítáni i rodinní právníci a daňoví poradci klienta. Rodinný právník zná historii majetku i citlivé rodinné vztahy, daňový poradce zase pohlídá efektivitu celého uspořádání.

Pokud porovnáme institucionálního správce s fyzickou osobou, jaké jsou hlavní rozdíly z hlediska dohledu a bezpečnosti? Co se stane, když správce například zkrachuje?

Svěřenským správcem může být podle zákona v podstatě jakýkoliv svéprávný člověk bez zvláštního povolení. Pokud je ale správce zároveň zakladatelem či obmyšleným, musí mít fond ještě dalšího nezávislého správce. Tento problém u licencované instituce odpadá.

Zásadní rozdíl je v bezpečnosti a nástupnictví. I institucionální správce může teoreticky zkrachovat nebo ukončit činnost, ale děje se tak v režimu právního nástupnictví. Na jeho místo nastupuje jiná instituce s obdobnou úrovní schopností a zázemí. U fyzické osoby jsou zkušenosti nepřenosné. Navíc majetek ve svěřenském fondu není ničí. Pokud se tedy správce dostane do insolvence, majetku ve fondu se to nijak nedotkne. Kontinuita a mechanismy nástupnictví správce musí být vždy jasně popsány ve statutu fondu.

Co se týče daní, svěřenský fond je poplatníkem daně z příjmů právnických osob bez ohledu na to, kdo ho spravuje, takže volba správce nemá na daňové povinnosti žádný vliv.

Jakým způsobem probíhá kontrola správce? Lze předem nastavit specifický reporting pro zakladatele či obmyšlené?

Dohled nad správou svěřenského fondu vykonává primárně zakladatel a obmyšlení. Statut může přidat i další kontrolní orgány, jako je rodinná rada nebo takzvaný protektor. Správce má zákonnou povinnost na vyžádání oprávněných osob zpřístupnit veškeré listiny a předložit podrobné vyúčtování.

Pro profesionálního institucionálního správce je naprostým standardem slučovat přehledy majetku, peněžní toky a klíčová rozhodnutí do ucelených, snadno přístupných reportů. Zkušenost s tímto reportingem je velkou výhodou institucionálního řešení, na kterou by měl zakladatel při výběru správce klást velký důraz.

Kdybyste dnes seděl na druhé straně stolu a vybíral správce pro rodinný majetek, jaké tři otázky byste mu položil? A s jakými náklady na založení svěřenského fondu musí zakladatel počítat?

První otázka by byla: „Co přesně se stane, když zítra nebudete moci svou funkci vykonávat?“ Druhá: „Ukažte mi konkrétní postup, jakým vyřizujete jednotlivé záležitosti správy, zejména při střetu zájmů rodiny, firmy a obmyšleného.“ A třetí: „Jaké máte oprávnění, pojištění odpovědnosti a co z vaší činnosti reálně kontroluje ČNB?“

Dobrá odpověď správce musí obsahovat konkrétní jména rolí, lhůty, limity, kontrolní body a ukázky reálných dokumentů. Slabá odpověď naopak stojí jen na obecném slibu osobní důvěry a licence.

Pokud jde o finance, založení jednoduchého svěřenského fondu vyjde přibližně na 60 až 90 tisíc korun, k nimž je nutné připočíst daňové či správní náklady podle typu převáděného majetku. Celkově tak start svěřenského fondu s institucionálním správcem obvykle vyžaduje rozpočet v nižších stovkách tisíc korun. Roční odměna správce se pak odvíjí od časové náročnosti správy.

Průvodce pojmy