Předchozí dekáda přinesla mnoho experimentů v měnové politice. Jedním z nich byly nulové a někde i záporné úrokové sazby. Druhým výrazným prvkem bylo zaplavování finančního systému nově vytvořenou likviditou, což vedlo k nafukování bilancí centrálních bank. Centrální bankéři se tvářili, že jde téměř o kouzelný proces, který má jen pozitivní dopady v podobě snižování úrokových měr. Nikdo hned viditelné náklady nevyčíslil, a tím pádem se zvyšování bilance považovalo za teoreticky neomezené. V principu k tomuto problému přistupovali podobně centrální bankéři v ECB, v americkém Fedu, v Japonsku, ale také třeba ve Švýcarsku či v ČNB.
Poslední dva roky se téměř všude ve světě roztočila inflace, která někde i po velkém váhání přiměla centrální banky začít agresivně zvyšovat úrokové sazby. V některých případech centrální banky různými cestami snižovaly svoje bilance a zmenšovaly objem volné likvidity v systému. Vše se neslo pod heslem normalizace měnové politiky. Média začala používat zkratku QT (Quantitative Tightening – kvantitativní utahování), jako opačný proces QE (Quantitative Easing – kvantitativní uvolňování), kdy centrální banky do systému pumpovaly novou likviditu.
Cesta jedním směrem nemusí být stejně hladká, jako směrem opačným. Předchozí zkušenost s QE za poslední dekádu byla podobná, šlo jej praktikovat dost dlouho, téměř v jakémkoliv objemu, bez ohledu na původní plány a bez ohledu na použité nástroje. Dřív nebo později se nová likvidita projevila v růstu cen aktiv, jako byly akcie, dluhopisy či nemovitosti, a nakonec i rozjezdem inflace spotřebitelských cen.
Fed poprvé a pomalu zkoušel aplikovat QT v roce 2018 a agresivněji jej provádí poslední rok, ale v obou případech byl výsledek stejný. Do roka od zahájení QT se objevil problém v bankovním sektoru, který přinutil americkou centrální banku Fed pomocí mimořádných nástrojů likviditu do systému vracet. Vzniká tak paradoxní konstelace, kdy se centrální bankéři snaží finanční podmínky zpřísňovat kvůli inflaci a současně uvolnit kvůli finanční stabilitě.
Za uplynulých 12 měsíců, tj. od března 2022 do března 2023, Fed postupně snížil svoji bilanci téměř o 620 miliard dolarů. Ovšem v první polovině letošního března se objevila nervozita v americkém bankovním systému a Fed během dalších 2 týdnů nafoukl svoji bilanci o 400 mld. dolarů, když bankám s pomocí mimořádných operací dodával chybějící likviditu. V roce 2018 a 2019 Fed za 18 měsíců postupně snížil svoji bilanci o 680 mld. dolarů, a pak ji za 3 měsíce skokově zvýšil o 410 mld.
Tim vzniká otázka, co se vlastně nyní skrývá pod pojmem normalizace měnové politiky. Pokud někdo uvažoval, že cílem je návrat do prostředí úrokových sazeb vyšších než inflace a malých bilancí centrálních bank, tak nyní se ukazuje, že to bude podstatně těžší cesta, než se původně předpokládalo. Centrální bankéři se dostávají do složitého dilematu Sofiiny volby. Zkrotit trvale inflaci bez ohledu na přechodné náklady, nebo naopak v boji s inflací polevit v zájmu zachování dlouhodobé finanční stability. Přechodně může jít o konfliktní cíle, kdy dosahování jednoho oslabuje dosahování druhého. Vývoj ukáže, zda hlavní normou měnové politiky zůstává cenová stabilita, nebo bude další normou i něco jiného. Minimálně novým normálem se stává, že se centrální banky nebojí lusknutím prstu, jakkoliv nafouknout svoji bilanci, když se objeví jakýkoliv problém.