Inkluzivní vzdělávání má smysl

Centrum inkluze působí v Moravskoslezském kraji již deset let. Co bylo impulsem pro založení organizace?

S kolegyněmi, se kterými jsme centrum zakládaly a které dodnes působí v naší správní radě, jsme společně pracovaly několik let v systémových projektech MŠMT, jako jsou Střediska integrace menšin či Centra podpory inkluzivního vzdělávání. V rámci těchto projektů vznikly po celé České republice multidisciplinární týmy odborníků, které zajišťovaly podporu rodinám a dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. Zároveň poskytovaly metodickou podporu v oblasti inkluzivního vzdělávání pedagogům škol, které byly do projektu zapojeny. Aktivity, které jsme pro školy i jednotlivce zajišťovaly, nám dávaly velký smysl a byla po nich poptávka, takže jsme se po ukončení ministerských projektů rozhodly, že si založíme vlastní organizaci a v obdobné činnosti budeme pokračovat.

Pojem inkluze stále vyvolává rozporuplné reakce, někteří lidé nechápou její význam. Proč je inkluze dětí ze znevýhodněného prostředí tak důležitá?

Ano, inkluze stále vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Domnívám se, že je to především proto, že zavádění inkluzivního vzdělávání do českých škol není od počátku systémově a systematicky podporováno ze strany MŠMT. Finance na zajištění podpory pro integrované děti jsou z velké části hrazeny z jiných než státních zdrojů, především z EU fondů. Není tedy zajištěno stabilní a dostatečné financování škol tak, aby byly schopny zajišťovat kvalitní péči o žáky se specifickými potřebami.

Ve skandinávských zemích, kde inkluzivní vzdělávání funguje již mnoho let, je například naprostý základ, že v každé škole působí odborní pracovníci, jako jsou psycholog, speciální pedagog, sociální pedagog apod., kteří zajišťují speciální péči o integrované děti, ale také metodickou podporu učitelům. Bez podpory těchto odborníků nelze ve školách inkluzi dobře realizovat, a to je kámen úrazu.

Za mě osobně je však inkluze velmi dobrý koncept, který stojí na myšlence, že všechny děti by měly být vzdělávány společně, bez ohledu na své specifické vzdělávací či jiné potřeby. Společné vzdělávání učí žáky respektu k jinakosti a k pochopení potřeb druhých lidí. Navíc z výzkumů vyplývá, že integrované děti dosahují lepších vzdělávacích výsledků v běžných školách než ve školách speciálních. Věřím tedy tomu, že inkluzivní vzdělávání celkově přispívá k větší toleranci ve společnosti.

Na jakých principech vaše přímá práce s rodinou a dětmi stojí?

V rámci naší práce s klienty vycházíme především z principu sociální spravedlnosti. Respektujeme individualitu a individuální potřeby každého našeho klienta, budujeme vztahy postavené na vzájemné důvěře a snažíme se zmocňovat naše klienty. Vedeme je k tomu, že jsou sami schopni aktivně řešit svou životní situaci, a my jim k tomu dáváme potřebnou podporu.

Projekt Centrum pro rodinu – včas a spolu i vaše další aktivity se zaměřují na předškolní vzdělávání. Jak se k dětem dostanete?

Včasnou péči pro rodiny s dětmi zajišťujeme na Vítkovsku již řadu let a lidé už naše služby znají, často proto přicházejí sami. Zároveň však také ohrožené rodiny s dětmi aktivně vyhledáváme, naše služby jim nabízíme a snažíme se je do nich zapojit. Úzce spolupracujeme s dalšími organizace a institucemi, které v regionu působí, a společně se snažíme ohrožené rodiny s dětmi včas podchytit.

A jak práce s nimi konkrétně vypadá?

Pokud se jedná přímo o včasnou péči, tak tu zajišťujeme v rámci našich předškolních klubů, což je taková alternativa mateřským školám určená pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Kluby máme otevřené čtyři dny v týdnu v dopoledních hodinách a pracujeme zde s dětmi obdobným způsobem, jako se s nimi pracuje v mateřských školách.

Zároveň však zajišťujeme včasnou péči v terénu, naše pracovnice docházejí přímo do rodin a pracují nejen s dětmi, ale také s rodiči. Samotný obsah jednotlivých setkání vychází z aktuálních potřeb dítěte odpovídajících jeho věku a jeho individuálním potřebám. Kolegyně si s sebou přinášejí různé pomůcky a formou hry se snaží podpořit optimální psychomotorický vývoj dítěte.

Maminky se těchto aktivit účastní a my je motivujeme, aby obdobným způsobem pracovaly se svými dětmi i v průběhu týdne, kdy se s nimi nevidíme. Rodiny, se kterými běžně pracujeme, nejsou totiž zvyklé nějak cíleně rozvíjet své děti. Děti mnohdy doma nemají žádné hračky, nikdo si s nimi nečte a podobně. Což se pak značně odráží v jejich následné neúspěšnosti ve škole. Proto se snažíme tyto děti podchytit co nejdříve a připravit je na hladký vstup do mateřské a základní školy.

Jak motivujete rodiče, kteří jsou možná i v důsledku svého životního příběhu a aktuální složité situace rezignovaní a nevěří, že by se situace jejich dětí mohla změnit?

S klienty se snažíme především nejdříve budovat vztah a na počátku naší spolupráce se snažíme aktivně naslouchat jejich potřebám. Pokud v danou chvíli řeší rodina primárně nějaký jiný problém, nejčastěji bydlení, nedostatek financí apod., který není v naší kompetenci, i tak se snažíme je nějak podpořit, odkázat na jinou organizaci, službu.

A zároveň pak také v rodině pracujeme v rámci služby včasné péče. Vnímáme to tak, že rodiče motivujeme ke spolupráci hodně prostřednictvím dětí. Když rodiče vidí, že jejich dítě je šťastné a spokojené, aktivně si hraje, tak se rodiče, především maminky, samy aktivně zapojují. Aby byla rodina motivovaná, musí nám nějakým způsobem věřit. A tu důvěru si získáme mimo jiné i tím, že jim nasloucháme a pomáháme řešit jejich „skutečné“ problémy.

Součástí vaší práce je rozvoj rodičovských kompetencí. S čím rodiče nejvíce bojují? V čem potřebují největší podporu?

Rodiče, se kterými pracujeme, mnohdy sami vyrostli v rodinách, kde se objevovala nějaká patologie jako násilí či alkohol. Rodiče si s nimi moc nehráli, nerozvíjeli je, je to prostě jiná sociální a kulturní skupina lidí a jejich styl výchovy, byť může být láskyplný, tak děti nerozvíjí dostatečným způsobem tak, aby bylo později dítě úspěšné v českém vzdělávacím systému. Takže se jim snažíme ukázat, jak děti mohou cíleně rozvíjet formou společné hry, čtení, nabádáme je k tomu, aby spolu aktivně trávili společný čas. Rovněž s nimi probíráme náročné situace spojené s výchovou dětí a učíme je chápat skutečné potřeby dětí a jak na ně reagovat. To vše však s naprostým respektem k nim a jejich individuálním možnostem. Snažíme se je rovněž podporovat v tom, že jsou dobrými rodiči a že každý z nás může a dělá chyby.

Pro úspěšnou inkluzi je důležitý postoj škol. Jak se vám daří spolupracovat se školami? Nabízíte i jim pomocnou ruku?

Se školami i dalšími institucemi jsme v úzkém kontaktu, ale je fakt, že úroveň spolupráce se s některými z nich liší. Vždy totiž hodně záleží na konkrétních lidech a jejich otevřenosti ke spolupráci a ochotě určité věci řešit. V centru spolupráci všech aktérů intenzivně podporujeme a pořádáme různá mezioborová setkání, na kterých řešíme aktuální otázky spojené se zajištěním podpory ohroženým rodinám s dětmi. Nyní jsme například vytvořili tzv. multidisciplinární týmy, jejichž členy jsou všichni zainteresováni aktéři, tedy školky, školy, OSPOD, pedagogicko-psychologické poradny, sociální služby apod., a cílem bude včas podpořit děti, které jsou ohroženy předčasným odchodem ze vzdělávání.

Zároveň začínáme do praxe zavádět tzv. case managment. Metoda case managementu je vlastně koordinovaná péče o klienta, v našem případě žáka ohroženého předčasným odchodem ze vzdělávání. S těmito dětmi často pracuje či může pracovat více organizací z regionu a hlavní rolí case managera je koordinovat aktivity ve prospěch dítěte a jeho rodiny. Cílem je efektivní nastavení služeb a podpory a aktivizace vlastních zdrojů uvnitř rodiny i v jejím okolí.

Jinak se domnívám, že školy vnímají naše služby jako potřebný doplňující článek k tomu, aby děti a jejich rodiny dostaly potřebnou podporu. Školy mají samozřejmě omezené možnosti a každý z nás odborníků má své určité profesní možnosti a oblasti svých kompetencí.

Co by nejvíce pomohlo, aby byly školy opravdu inkluzivní?

Zkusím to říci stručně. Stabilní a dostatečné financování všech potřebných inkluzivních opatření včetně odborných pracovníků ve školách a asistentů pedagoga ze strany státu, úzká a efektivně nastavená spolupráce s externími odborníky a schopnost včas identifikovat ohrožené děti či děti se speciálními vzdělávacími potřebami a včas těmto dětem podporu zajistit tak, aby jejich problémy později neeskalovaly.

Z praxe vím, že školy mají většinou největší problém se žáky, kteří mají nějaké výchovné problémy. A zde chybí celkově odborníci v celé České republice. Je nedostatek etopedů, psychologů, psychiatrů, terapeutů pracujících s dětmi a mládeží. Tyto děti, i přestože se mnohdy mohou jevit jako „nevychované, které nám dělají věci naschvál“, jsou často traumatizované a potřebují odbornou pomoc. Je ale také pravdou, že často rovněž chybí učitelům pochopení pro tyto děti a zároveň i odborné kompetence, které by jim pomohly dané situace řešit více v klidu. Jsou totiž známé techniky, které učí i děti samotné určité seberegulaci svého chování. Kdyby je učitelé znali a využívali, kdyby si dokázali říct o pomoc, věřím, že situace by byla hned lepší.

Zabýváte se i osvětou, pracujete s komunitou, máte pocit, že se postoj společnosti mění, když vidí výsledky vaší práce?

Tohle je velké téma a velká výzva i pro naši práci. Bohužel je zřejmé, že postoje majority vůči rodinám ze sociálně znevýhodněného prostředí, především pak Romů, nejsou ve společnosti vůbec pozitivní. Tahle skutečnost vychází i z každoročně realizovaných výzkumů na dané téma. Zároveň tyto postoje zastávají také představitelé měst a obcí, kteří mají značný vliv na situaci v regionu a mohou přímo ovlivňovat, jaké služby budeme v našem regionu poskytovat.

Při naší práci i v běžném životě stále narážíme na nepochopení situace a potřeb některých ohrožených skupin i na jejich diskriminaci. A v českém školním prostředí bohužel stále přetrvává segregace romských děti. Je proto velkým úkolem tyto negativní postoje ve společnosti měnit, ale domnívám se, že to lze. Jen je to běh na dlouhou trať. A určitě pomáhá sdílení konkrétních příběhů dětí a rodin a na nich ukazovat, že věci, které děláme, mají svůj smysl, a že tito lidé prostě podporu potřebují. A pokud se jim jí dostane, mohou být ve svém životě úspěšní a spokojení.

Centrum inkluze se zaměřuje na ohrožené děti a rodiny s cílem maximálně rozvíjet potenciál každého dítěte. Pomáhá rodinám v terénu, pracuje na zlepšení rodičovských kompetencí a zároveň poskytuje podporu školám v rámci inkluze a vytváří multidisciplinární týmy, aby pomoc rodinám byla koordinovaná a efektivní. Právě tyto činnosti podporuje i Nadace J&T.

Lucie Stanjurová Je zakladatelkou a ředitelkou obecně prospěšné společnosti Centrum inkluze. Společně se svými kolegy se snaží o to, aby školy ve spolupráci s rodinou a dalšími aktéry maximálně rozvíjely potenciál každého dítěte. Profesně se zaměřuje na problematiku inkluzivního vzdělávání a podporu dětí a rodin ze sociálně znevýhodněného prostředí již téměř 20 let. Je členkou odborné rady Platformy pro včasnou péči, která sdružuje odborníky z celé ČR, jejímž cílem je prosazovat a hájit služby a programy poskytované ohroženým dětem a podpořit vybudování funkčního systému včasné péče u nás.