Všichni známe vyprávění Josefa Čapka o tom, jak si pejsek s kočičkou pekli k svátku dort a namíchali do těsta, na co přišli. Buřt, kosti, hlavu z husy, čokoládu, myš. Když výsledek jejich snažení nedopatřením sežral cizí pes, ještě čtrnáct dní hekal a naříkal v nedalekém křoví.
Jako v kuchyni u pejska a kočičky si musejí připadat akcionáři ČEZ, když sledují, co se děje s jejich majetkem. Naštěstí pro ně současné vedení firmy míchá zatím jenom polevu na stále velmi solidním a pevném korpusu upečeném dříve. Tvoří jej ziskové výrobní portfolio českých elektráren produkující elektřinu distribuovanou a prodávanou za stále vyšší ceny.
Hodně divokou ingrediencí podivné polevy se nyní stal vstup ČEZ do projektu hlubinné těžby lithia. Firma nic takového nikdy nedělala, nepíše o tom ve své strategii a ještě nedávno těžbu lithia odmítala. Dnes ji vedení ČEZ kostrbatě prezentuje jako cestu k rozvoji elektromobility.
Současně s tím ale ČEZ prodává funkční, významný a dnes (po odpisu části původní investice) i ziskový větrný park v Rumunsku. Současně si nechává marginální solitéry draze nakoupených větrníků v Německu a ve Francii. Dlouhá léta přitom vedení ČEZ opakuje, že usiluje o vyšší podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě. K tomu můžeme přičíst urputnou snahu prodat za neutěšené dvě miliardy uhelnou elektrárnu Počerady, kterou přitom vůbec prodávat nemusí. Zvláště když se areál elektrárny se svým potenciálem v možné nové plynové elektrárně stane po skončení spalování uhlí důležitým kamenem na šachovnici české energetiky pro další dvě dekády.
Na hledání strategie v postojích a činech ČEZ i vlády aby si vzal člověk mikroskop. A stejně by nic neviděl. Jen jako drobná komplikace už potom vypadá plán spustit nový jaderný blok v Dukovanech v době, kdy ještě mají fungovat stávající bloky po prodloužení životnosti – takže v místě zřejmě nebude dost vody na chlazení. Horší je naprosto nereálné plánovaní tohoto kroku ve všech parametrech. Včetně faktu, že pokud by se snad vůbec kdy mělo něco stavět, bylo by to mnohem výhodnější v Temelíně než v Dukovanech.
Nakonec vyvstane otázka, proč vlastně má být poleva na dortu ČEZ tak rozčvachtaná a nechutná. Odpověď je překvapující. Jediným skutečným vlastníkem ČEZ jsou minoritní akcionáři. Stát i politicky podporované vedení si v ČEZ realizují své různorodé choutky a podle toho to vypadá, voní a bude jistě i chutnat. Minoritní akcionáře je potřeba „otrávit“. Kvůli svému tlaku na dodržování zákonů a racionalitu vadí.
Na stůl se nese nové ČEZsko.
Dobrou chuť.