Klasická investiční poučka hovoří o tom, že úspory se mají vhodně rozkládat mezi výnosové a stabilizační typy investic. Typickou výnosovou složkou jsou akcie, klasickou stabilizační částí portfolia bývaly konzervativní dluhopisy. Použití minulého času u dluhopisů není náhodné. Po letech nulových (a někde i záporných) úrokových sazeb vystoupaly ceny státních a konzervativnějších podnikových dluhopisů do takových výšin, že již nenabízely do budoucna téměř žádné další zhodnocení.
V případě, že se právě nedaří výnosové složce vašeho portfolia, spoléháte se na dluhopisy, že výkyvy budou aspoň částečně kompenzovat. V případě, že investor nakoupil dluhopis s minimální úrokovou sazbou, nebylo se ovšem v takovém případě o co opřít. Mnozí investoři tedy pochopitelně od konzervativních dluhopisů odcházeli a nadále je kupovaly převážně instituce, které k tomu nutila finanční regulace, a ve velkém nakupovaly i některé centrální banky. Soukromí investoři využívali v posledních letech ve větší míře nedokonalé náhražky. Hotovost na účtech slouží jako rezerva, ale není schopna kompenzovat ztráty jinde. Rizikovější dluhopisy nebo realitní investice jsou někde na pomezí výnosu a stabilizace, v případech vážnějších ekonomických turbulencí mohou také utrpět, a nejsou tedy typickým vyvažovacím faktorem v portfoliu.
V Česku se úrokové sazby už téměř rok zvyšují a v důsledku toho se výnosy českých státních dluhopisů dostaly až na úrovně kolem hranice 5 % ročně. Zdá se to být málo ve srovnání s aktuální dvoucifernou inflací, ale podle našeho názoru už se vrátil čas postupně konzervativní dluhopisy opět do portfolií zařazovat. Takto vysoká inflace nebude přetrvávat donekonečna a po návratu k inflačnímu cíli České národní banky ve výši 2 % nebude 5% zhodnocení u konzervativního instrumentu vůbec k zahození.