Mikoláš Opletal: Prevence je nejjednodušší a nejefektivnější způsob pomoci

Letos začal platit zákon o podpoře bydlení, který je považován za klíčové opatření pro prevenci bytové nouze a pomoc lidem v bytové tísni. Proč vlastně Česko nový zákon o podpoře bydlení potřebuje?

V České republice je 160 000 lidí v bytové nouzi, 61 000 z toho jsou děti. A bez ohledu na ekonomický vývoj se nedaří tato čísla snižovat, právě naopak. Sociální služby a expertní organizace dlouhodobě upozorňovaly na to, že potřebujeme zákon specificky se zaměřující na pomoc nejzranitelnějším. Jejich situaci totiž neřeší komerční výstavba, obecních bytů je málo a nedělat nic se státu dlouhodobě nevyplatí. Vhodná podoba zákona se bohužel řešila nesmírně dlouho, proto jsme se schválení dočkali zhruba po deseti letech debaty, v roce 2025. Přičemž i teď je na něm ještě spousta práce, ale pokrok je to zásadní.

Koho se bude zákon nejvíc týkat? Kdo jsou lidé, kterým má pomoci?

Dvě třetiny lidí v bytové nouzi jsou rodiny s dětmi, takže především těch. Zhruba desetina jsou pak senioři a seniorky, část jsou pak i lidé se zdravotním znevýhodněním a další zranitelné skupiny. Typicky tito lidé žijí na ubytovnách, v azylových domech, přeplněných nevyhovujících bytech nebo na ulici.

Podmínkou podpory je, že si žadatel není schopen pomoct se svojí situací sám. Což je velmi časté i u lidí, kteří mají nízkopříjmové zaměstnání, protože zvlášť ve městech je bydlení neúnosně drahé a ještě má poměrně vysoké vstupní náklady, přestože se jedná o nájem. Provize realitní kanceláři, dvě kauce a jeden nájem předem už často dají dohromady vstupní částku blížící se sto tisícům korun.

Jaká klíčová opatření, které situaci mají změnit, přináší?

Základem je síť poraden v obcích, kontaktních míst pro bydlení, které mají podporu zprostředkovávat. Fakticky mohl doteď člověk s problémy v oblasti bydlení oslovit nějakou neziskovou poradnu nebo sociální službu, ty ale typicky nemají provazbu na obecní bydlení a nemůžou dodat tu materiální pomoc, která je ve spoustě situací zkrátka potřeba.

Kontaktní místa pro bydlení pak dostávají od státu možnosti, jak cíleně pomoct ohroženým domácnostem. Největší novinkou, která zde systémově předtím nebyla, je systém bydlení s garancí. To funguje tak, že majitel či majitelka bytu mohou nabídnout svůj prázdný byt obci nebo neziskové organizaci, která jim podobně jako obdobné komerční služby zajistí komunikaci s nájemníkem a garanci placení nájmu. Výměnou za to byt získá někdo, kdo je v bytové nouzi a kdo by mohl být třeba na běžném trhu považován za příliš rizikového nájemníka.

Zabydlená domácnost zároveň dostane podporu ve formě asistence. To je typicky sociální služba, nebo obec, která chodí domácnost do bytu navštěvovat, zjišťuje, jestli je všechno v pořádku a zajišťuje, aby všechny náklady byly hrazené a nevznikaly dluhy.

Zároveň ale asistence pomáhá domácnosti s nějakou komplexní stabilizací jejich potřeb. V bytové nouzi jsou často lidé se zdravotními nebo psychickými obtížemi, častým tématem jsou dluhy, práce, přetrhané rodinné vazby… Těch témat je celá řada. A typicky tím, že člověku zajistíte jeho základní potřebu, bydlení, tak můžete konečně začít pracovat na zlepšení všeho kolem.

Často se mluví o tom, že zákon má předcházet ztrátě bydlení. Jak by to mělo fungovat? Dá se opravdu zabránit tomu, aby lidé skončili na ubytovnách nebo bez domova?

Rozhodně ano, řadě západních zemí se to daří a my se k nim můžeme připojit. Přijde mi rovnou důležité uvést, proč je prevence tak zásadní. Jde zkrátka o to, že je to nejjednodušší a nejefektivnější způsob pomoci. Je to stejné jako v medicíně. Když někoho necháváme propadávat systémem po dlouhé roky, tak se mu kupí zdravotní a psychické problémy, dluhy, exekuce a podobně.

A často pak končí v ústavní péči, ať už jde o dětské domovy, psychiatrické nemocnice, nebo věznice. A skončit v této instituci je vlastně pro všechny strany většinou ta nejhorší možnost. Protože se tomu dalo předejít, dané osobě tím vlastně až tak nepomáháte a je to pro stát nesmírně drahé, pobyt v instituci stojí typicky přes 60 000 korun měsíčně.

My víme, že zhruba polovina lidí, kteří jsou dnes na ulici si v nějaké fázi svého života prošla určitou formou náhradní výchovy. Situace, kdy dítě odejde v osmnácti z dětského domova a do pár měsíců či let skončí na ulici, je bohužel velmi běžná. A když takový případ podchytíte po třiceti letech, už se toho víc než nějaká stabilizace dané osoby udělat často nedá. Ale když umí systém pomáhat rychle a efektivně, má zabydlování velmi vysokou úspěšnost a z projektů odcházejí lidé stojící pevně na vlastních nohou, kteří se i do budoucna závislosti na systému zbavují.

Jedním z pilířů je zmíněné garantované bydlení. Můžete jednoduše vysvětlit, co to vlastně je a jak funguje?

Z velké části jsem o tom mluvil už dříve, to je zmíněný systém, kdy obec či sociální služba spolupracují s privátním sektorem na zabydlování nájemníků, kteří by jinak neměli šanci. Zásadní doplnění je, že pronajímatel dostává běžnou cenu dle cenové mapy ministerstva financí odpovídající kvalitě bytu. A garance jsou hrazeny státem, na rozdíl od soukromých firem, které si berou provizi. Tím pádem by systém měl být výhodný i pro pronajímatele, kteří chtějí pomoct dobré věci, ale zároveň na systému nechtějí tratit.

Jakou má Česká republika zkušenost s úspěšností tohoto opatření, protože projekty garantovaného bydlení jsou pilotně ověřovány již několik let?

Přes zabydlovací projekty se v ČR podařilo zabydlet již přes tisíc domácností. Do toho počítám i zabydlování v obecních bytech, garance se doteď realizovaly v pilotních projektech v rozsahu vyšších desítek domácností. Ale čísla jsou napříč všemi zabydlenými domácnostmi velice slušná, máme typicky úspěšnost kolem osmdesáti pěti procent.

To znamená, že po roce od zabydlení domácnost zvládne bez zásadnějších problémů zůstat bydlet v bytě a její situace se stabilizuje. Přičemž víme, že i tuto z mého pohledu výjimečně dobrou úspěšnost umíme ještě zlepšovat, ale řešení bytové nouze jako systémového problému je přece jenom běh na dlouhou trať a nemůžeme mít všechno najednou.

Co konkrétně musí udělat majitel bytu, který se rozhodne, že se zapojí? Bude to administrativně složité a jaké povinnosti pronajímatele čekají?

Složité by to být nemělo. Ve zkratce – dojde na kontaktní místo pro bydlení a projeví zájem nabídnout svůj byt. A pak už se systém chová trochu jako realitka. Byt někdo zkontroluje, jestli je v dobrém stavu, protože obchodníky s chudobou, co by nabízeli nějaké nevyhovující vybydlené byty, je zásadní do systému nepustit. Pak dojde k návrhu nájemní smlouvy s vhodnou domácností, na jejímž schválení se majitel může podílet, a pak domácnost bydlí. Majitel má podepsanou garanční smlouvu, že kdyby byl problém, nemusí to řešit on, a pokud vše funguje, je stabilní a obě strany jsou spokojené, řeší se postupný přechod na standardní tržní nájemní vztah.

Často upozorňujete na situaci ohrožených rodin a dětí. Jakého počtu dětí se vlastně dnes problém s bydlením týká a jak?

V České republice se nachází 61 000 dětí v bytové nouzi. Dítě u nás nemůže být legálně na ulici, takže to se prakticky neděje. Ale typicky se nacházejí v azylových domech, na přeplněných ubytovnách nebo v nějakých kriticky nevyhovujících bytech, kde třeba není topení nebo tam neteče teplá voda.

Těch dopadů na jejich životy je pak celá řada, do úplného detailu jsme je dokládali v naší publikaci Zpráva o vyloučení z bydlení za rok 2024, kde jsme na datech dokládali negativní vliv nevyhovujícího bydlení na školní výsledky, psychiku i zdraví dětí.

Bohužel, když se tyto problémy včas neřeší, dochází k cyklení chudoby napříč generacemi, kdy se z dětí v bytové nouzi stávají dospělí v bytové nouzi, protože jejich startovní čára do života je tak posunutá, že se z chudoby nikdy pořádně nemohou dostat, až na výjimky.

Jak konkrétně může nový zákon pomoci právě jim?

Tak rodiny s dětmi jsou jednou z hlavních cílových skupin zákona, už jen proto, že většina lidí v bytové nouzi jsou právě rodiny s dětmi. A pomůže jim tak, že jim umožní důstojně a stabilně bydlet na jednom místě a stabilizovat svojí situaci. Co jsem totiž dříve nezmínil, tak velmi častým dopadem bytové nouze je časté stěhování a nutnost měnit adresy. Může se pak i dít, že během jednoho ročníku chodí dítě klidně do pěti různých škol. Což samozřejmě zásadně negativně ovlivní nejen jeho školní výsledky, ale i schopnosti navazovat a budovat si vrstevnické vztahy.

Co je podle vás největší nedorozumění nebo mýtus kolem podpory bydlení?

Že je to něco, co spadne lidem do klína, aniž by pro to museli něco dělat. Přitom zabydlování rodin z bytové nouze je dřina, ale především pro ty rodiny. Sociální služby jim s tím pomáhají, ale většina práce je opravdu na nich. Musí řešit energie, nájem, kde na to všechno vzít peníze, často se jim začnou ozývat věřitelé, musí stabilně komunikovat se sociálkou… Je to vlastně obrovský balík povinností, se kterými se musí v rámci vlastní stabilizace popasovat.

A je vlastně hrozně příjemné vědět, že většina z nich to zvládne a ta jejich situace se reálně zlepší už v horizontu měsíců. Hodně to takhle vnímají i pracovníci a pracovnice v přímé práci, že tento typ práce je ve srovnání s jinými sociálními službami často o mnoho více uspokojující, protože člověk vidí poměrně rychle dopad svojí práce.

Proces vzniku a přijetí zákona byl poměrně náročný a dlouhý, vyjednávalo se mnoho kompromisů, co by mohlo do budoucna ještě ohrozit jeho úspěšné zavedení do praxe?

V tuto chvíli se o novelizaci zákona intenzivně vyjednává na půdě poslanecké sněmovny. Nová vláda chce upravit jeho podobu tak, že centrální by v poskytování pomoci nebyly obce, ale úřady práce. Takové myšlenky vycházely už od minulé vlády, současná bohužel převzala štafetu. Pro pronajímatele by se toho snad moc měnit nemělo. Máme ale obavu, že pro žadatele o pomoc to může být problém. V tuto chvíli totiž úřady práce nejsou poradenským, ale spíše kontrolním orgánem, který počítá a kontroluje nároky, spíše než že by se nějak intenzivně zaměřoval na individualizovanou podporu v oblasti bydlení.

Navíc jsou teď úřady práce zásadně přetížené přechodem na novou dávku. Představa, že by byly připravené od září tohoto roku začít vykonávat tak komplexní agendu, jako je podpora v bydlení, je bohužel mylný. Ale ještě uvidíme, na čem se parlamentní jednání usadí. Musím vlastně kvitovat, že debata kolem tohoto tématu je veskrze racionální a věcná a vláda s opozicí řeší, jak systém nastavit opravdu co nejlépe. Tak snad to tak i dopadne, protože každý rok, který čekáme, tak tisíce dětí přicházejí o šanci na budoucnost.