Investování se může zdát jako složitá disciplína plná velkého množství informací, dat, matematiky, účetnictví a emocí. Ale musí to tak opravdu být? Co kdybychom přistupovali k investování, jako bychom žili věčně?
Hned první věc, která by při rozhodování odpadla, jsou prognózy ekonomického vývoje a technologického pokroku. Většinou se tyto prognózy stejně netrefují a často ani nezaleží, jestli je vytváří profesionál nebo amatér. Z historie známe mnoho příkladů nepřesných prognóz, například Thomas Watson, prezident IBM, v roce 1943 řekl, že existuje světový trh pro možná pět počítačů, nebo Harry Warner, jeden ze zakladatelů Warner Bros, který v roce 1927 prohlásil o filmech: „Kdo by sakra chtěl slyšet herce mluvit?“
To nás vede k Principu průměrnosti, který nám říká, že pokud chceme odhadnout, jak dlouho něco bude existovat, je dobré předpokládat, že to vidíme v náhodném okamžiku své existence. Je daleko menší šance, že budeme svědky začátku nebo konce něčeho než někde uprostřed. To znamená, že je málo pravděpodobné, že právě teď jsme svědky začátku nové éry, například s kryptoměnami, nebo na konci éry hospodářského růstu.
Z tohoto pohledu je reálnější, že věci, které existují už velmi dlouho, budou existovat i v budoucnosti, spíše než věci, které existují jen několik let nebo desetiletí. To mě vede k následujícím zjednodušením při investování na věčnost:
- Sázet na lidskou povahu. Investice, které spoléhají na to, že lidé zůstanou lidmi, budou pravděpodobně fungovat dlouhodobě. Technologie (AI) může učinit lidi racionálnějšími nebo odstranit vliv lidských předsudků, ale i umělá inteligence prozatím vykazuje podobná zkreslení jako lidé.
- Spoléhat na nekonečný technologický pokrok a lidskou kreativitu. Je to poměrně jasná sázka, protože pokud bychom narazili na nějaký neřešitelný existenční problém, pak by se nejednalo o investování na věčnost. Sázka na lidskou kreativitu a podnikavost je nejlepší právě skrze investice do podílů firem, a to jak prostřednictvím akcií veřejných společností, tak private equity.
- Držet likvidní aktiva, která budu moci použít jako prostředek směny. Vždy budeme závislí na ostatních lidech, kteří nám zajistí jídlo, úkryt a další věci. Proto potřebujeme peníze a další likvidní aktiva. Nejdéle existující formy „peněz“ jsou zlato a hotovost vydávaná vládami, takže bychom měli držet diverzifikovanou sbírku zlata a různých měn.
Vlastní investiční strategie by pak mohla vypadat tak, že bychom rovnoměrně investovali do obchodovaných akcií, soukromého kapitálu (private equity) a likvidních aktiv. Nemůžeme předvídat, která z těchto tříd aktiv bude výkonnější, takže by bylo rozumné vložit stejné množství peněz do každé z nich. Například univerzitní nadace v USA, které mají investiční horizont v řádech stovek let, mají portfolia primárně složená z akcií a private equity, a doposud dosahovaly zajímavého zhodnocení.
Na druhou stranu, některá aktiva, například kryptoměny, by nebyly součástí mého „nesmrtelného“ portfolia, jelikož nevím, zda budou existovat za několik set nebo tisíc let.
Závěrem připomínám, že investování nemusí být složitá věc, pokud opravdu investujeme dlouhodobě. Místo toho, aby nás strach z budoucnosti paralyzoval, můžeme přijmout některé nejistoty a investovat s vírou v neměnnou lidskou povahu, technologický pokrok a lidskou kreativitu.