Daniel Pitín: Řady českých sběratelů se rozrůstají. A to je skvělé

Vaše tvorba je zastoupena v celé řadě soukromých sbírek. Galerie Magnus Art nyní představuje průřez sbírkou Pavla Brože, který si umělce důsledně vybírá, vás však sbírá již několik let. Jak to vlastně začalo?

Je to tak sedm let, co nás představil Pepa Bolf. Pavel Brož se dlouho přátelil s umělci, se kterými jsem byl v Karlin Studios. Poté navštívil můj ateliér a hned jsme se pustili do dialogu o umění. Pavel má do umělecké scény a umění velmi dobrý vhled. A to jak do české scény, tak i do zahraniční, což nebývalo právě typické pro tuzemské sběratele. Pro Pavla je umění, ale i jeho sbírání ohromnou vášní. Přitom svou sbírku nebuduje nijak divoce, má úzký okruh umělců, které sleduje kontinuálně.

Představuje Pavel Brož nějaký speciální směr mezi tuzemskými sběrateli umění?

Patří ke sběratelům, kteří nakupují umění pro vlastní potěšení a snaží se je mít na očích. Má skutečně velký přehled, hodně o umění, ale i sbírání přemýšlí. Ale snaží se umělce, které sleduje, sledovat opravdu důsledně. Například mu naturelem vyhovují nejvíce figurativní práce, jenomže součástí mé tvorby jsou i abstraktnější díla. A když jsem mu říkal, že mu právě tato poloha chybí, nechal si poradit a dokoupil i jednu abstraktní věc.

Povedlo se mu zpětně dosbírat ty fáze vaší kariéry, kdy jste se neznali?

Myslím, že ano. Ale některé věci jsou již nedostupné. Něco sehnal na aukcích v zahraničí, třeba v Německu, něco pozapomenutého pak objevil ve vídeňské Charim Gallery. Nutno říct, že Pavel není žádný megasběratel. Pořád to je soukromá osoba, která si na obrazy musí vydělat běžnou prací, a i prostory, kam věci umisťuje, nejsou nekonečné.

Když vezmeme vás, Josefa Bolfa či Lubomíra Typlta, to jsou všechno autoři jedné širší umělecké generace. Mluvili jste někdy o tom, proč se Pavel soustředí právě na tuto generaci?

Asi nemůžeme mluvit výhradně o této generaci. Pavel má i jiné autory, například Sopka, Rónu, Rittsteina, pak následuje Pepa Bolf, já a Lubomír Typlt, z mladších Adama Štecha. Tedy spíš jde o tuzemskou figurální malbu. Ale kdybych na to koukal takto generačně, důvod je i ten, že on do této generace patří. Máme podobné zkušenosti, zážitky, jejich prožívání i obdobné momentální životní situace. Svět vnímáme podobně, čímž vzniká určitá blízkost, která se promítá do umění. My ji tam promítáme jako tvůrci, on ji vnímá jako divák. A nacházíme tu blízkost i ve společných rozhovorech.

Tušíte, co si Pavel, potažmo každý sběratel, vybere, když jej pustíte do ateliéru?

Já se pokouším přímému prodeji vyhýbat a raději vše deleguji na galerie. Takže když se setkáme, mluvíme spíše o mé práci obecně. Má to spoustu příčin, jednou z nich je například to, že se chci soustředit na vlastní práci a nechci být ovlivňován různými názory dříve, než si jsem jistý výsledkem. Ideální tedy je, když prodej začíná až vernisáží výstavy.

Jak vůbec vnímáte roli sběratele v uměleckém provozu?

Sběratelé vlastně podporují samotný provoz. Kdybychom žili v ideálním světě, tak právě soukromí sběratelé by zajišťovali fungování umělců a soukromých galerií. A ta spirála pokračuje. Když se daří soukromým galeriím, mohou vyrážet do ciziny, prosazovat místní umění na mezinárodní úrovni, což má zpětně pozitivní dopad na umělce, jejich umění, a tedy i na sbírky a jejich kvalitu. Dále vzniká díky galeriím veřejný kulturní prostor, který je otevřen i těm zájemcům o umění, které komerční stránka umění nezajímá. Samozřejmě komerční zájem se může stát i pastí a umělec může začít generovat díla na množství a podle šablony úspěchu. Ale je to každého umělce věc, každý se může rozhodovat, co mu vyhovuje, alespoň doposud.

Pozorujete v posledních letech nárůst počtu sběratelů v Česku?

Rozhodně a je to skvělé. Mám dojem, že to souvisí i s tím, že u určité části populace, řekněme té movitější, došlo již k nasycení části hodnot a hledají další směr. Umění pro ně nemá jen investiční rozměr, ale je to i do určité míry zábava.

Jací jsou vlastně Češi sběratelé?

Tuzemské sběratelství prochází docela rychlým vývojem. Vlastně teprve nedávno skončila éra sběratelů, kteří se soustředili na 19. století či ověřené věci ze století 20. Je to tedy relativně krátká doba, co se sběratelé začali vůbec věnovat současnému umění. Ale je pravda, že i tady převažují ještě docela konzervativní tendence, tedy dominantní role malby, konkrétně figurální malby. Jiné formáty v tom mají docela problém, což vím i od své ženy Adély Babanové, která je videoumělkyně. Chtělo by to, aby mladí sběratelé dostali chuť zariskovat společně s umělci a pustili se ještě více i do jiných médií.

Je to tedy jistou nezralostí tuzemského trhu?

To si netroufám říci. Když se podíváte do světa, tuto roli tam hrají více instituce, které mají daleko větší rozpočet. Tedy mluvím o západní Evropě a USA, jinde nemám přehled. A to je u nás bohužel špatné. Velmi špatné. Instituce mimo jiné demonstrují, jak jsme kulturní národ, i na tom, jak se chovají a pečují nejenom o své slavné sbírky, ale i o žijící autory, a tedy o svou budoucnost. A to není vždy otázka jen rozpočtu, ale i pouhého zájmu.

Je pro vás osobnost kupce nebo instituce důležitá?

Samozřejmě, ale to je také vizitkou dobré galerie, že se snaží o kupci něco zjistit a umístit mé dílo v kvalitních sbírkách. Nemám radost, když se s obrazy jen kšeftuje.

Zatím jsme se nevěnovali cenám uměleckých děl. To je jednak citlivá, jednak zašmodrchaná věc… Jak na finanční stránku umění vlastně koukáte vy jako komerčně úspěšný autor? A to nemyslím nijak pejorativně.

Umělecký trh je vrtkavý jako počasí a dnešní úspěch nemusí platit zítra. Řídíme se podle jiných pravidel a norem, než byl koncentrovaný růst kvality a ceny uměleckého díla. Trendy se střídají závratnou rychlostí a ovlivňují celé kulturní dění globálně. Cena díla je tedy spíše otázkou dobrého marketingu a načasování. Někdy mám pocit, že toto je dnes podstatnější než samotné dílo. Jde především o kontext. Ale je pravda, že mnoho těchto vln přejde a nezanechají výraznější stopy. To důležité uvidíme až s časovým odstupem.

Takže otázkou kvality to není.

Samozřejmě sám vidíte, co se na trhu děje. Existují případy umělců, jejichž díla mají cenu, kterou lze těžko chápat. Nicméně to je spíše důsledek práce galerií. A zejména ty nejslavnější globální galerie jsou navázané na instituce a sběratele, kteří zkrátka jsou ochotni a schopni utrácet opravdu vysoké částky. Vzniká tak určitá hierarchie tvůrců. Ale jak jinak se orientovat v mase umělců, která den co den vytvoří tisíce děl? Proč jen tisícině z nich se podaří uspět a skutečně se uměním živit? A proč jen další tisícina z té tisíciny se stane globálně uznávanými celebritami? Samozřejmě odpověď neznám, ale je to podstata toho provozu, díky němuž můžu mít výstavu v Americe nebo ve Vídni a někdo bude ochotný za to zaplatit.

Když zmiňujete galerie. Vás tu zastupuje galerie Hunt Kastner, že?

Ano, v Česku Hunt Kastner, Nicodim Gallery v Los Angeles, New Yorku a Bukurešti a Charim Gallery ve Vídni. Všechny galerie vnímám rovnocenně a všude se snažím o to nejlepší. Výstavu beru vždy vážně a snažím se získat alespoň rok času na přípravu. Pak to jde zvládnout. Ale v běžném provozu se mi do toho vždy ještě něco přimotá, skupinové výstavy a podobně. Takže se někdy dostanu pod tlak.

Takže kde vás nejdříve uvidíme? A co vlastně uvidíme?

Myslím, že jsem v posledních letech docela dost vystavoval doma, proto se teď více soustředím na zahraniční výstavy. Teď na podzim odstartuje výstava ve Vídni a skupinová v Drážďanech, také veletrh v italském Turíně. No a co uvidíte, to je dobrá otázka. Já se vždycky snažím jít ve své tvorbě dopředu… nebo dozadu. Hlavně se neopakovat. Obsah výstavy se tak vyjevuje až během práce.

Tím, že máte zastoupení v USA, ve Vídni i v Česku, jistě pozorujete rozdíly mezi těmi řekněme rozvinutějšími uměleckými trhy a tím mladým u nás. Jaké jsou?

Sběratelství tu fungovalo i předtím, ale spíš fungovalo na bázi známostí, chyběl celek, trh. To se buduje až v posledních dekádách. Když koukám na jednotlivé trhy, tak například ten americký hodně funguje ve vlnách. Když přišla vlna abstraktního umění, všichni ho chtěli, pak přišla vlna afroamerického umění a všichni sbírali afroamerické umění. Řekl bych, že to tam pak funguje až bez výhrad. Tím je tamní scéna hodně určená. Není vůbec neobvyklé, že galerie umělce vyhodí a najde nové. Tamní trh má bezesporu větší dynamiku. To je ze středoevropské perspektivy hodně nečekané a o to těžší je se tam udržet.