Zimní král Fridrich Falcký –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ naivita a nekompetentnost nevedou k dobrým výsledkům

V tomto pokračování našeho numismatického vyprávění se znovu vracíme zpět do pohnutého období 17. století, českého stavovského povstání a třicetileté války, které jsou nevyčerpatelným zdrojem silných příběhů – z mnoha se můžeme poučit a inspirovat i v současnosti. V předchozích vydáních J&T Novin jsme si připomněli osudy českých a říšských panovníků této válečné a poválečné éry (viz č. 05/2022 Ferdinand II., č. 11/2022 Ferdinand III., 06/2024 Josef I.), avšak v této řadě nám zbývá jeden panovník, jehož krátká, avšak významná vláda nasměrovala osud českých zemí doslova na další staletí.

Renomovaná aukční síň Macho & Chlapovič uspořádala v loňském roce aukci výjimečné numismatické sbírky MUDr. Václava Bruny zaměřené především na ražby z českých zemí. Jednou z nejskvělejších dražených mincí byl bezesporu desetidukát Fridricha Falckého, známého v české i německé historiografii a historické paměti pod označením zimní král díky své krátké vládě od zvolení v srpnu 1619 do útěku z Prahy v listopadu roku 1620. Pojďme se společně podívat na složitou situaci v Českém království a Svaté říši římské národa německého i na život a roli tohoto tragického, nikoli však nezajímavého, panovníka.

České stavovské povstání v kostce

V průběhu středověku a raného novověku nabývaly české stavy postupně na významu a rozšiřovaly svá privilegia, což vyvrcholilo například uznáním náboženských svobod v Rudolfově majestátu z roku 1609. Stavy byly privilegované společenské a politické vrstvy, které měly významný podíl na správě země; stavovský systém byl součástí širšího modelu stavovské monarchie, v níž panovník neměl absolutní moc, ale musel spolupracovat se stavy zejména na schvalování daní, zákonů a vojenských výdajů.

Spolu s mocenským vzestupem stavů a zejména jejich šlechtické složky rostlo i jejich sebevědomí a schopnost vystupovat proti panovníkovi, pokud cítily, že jsou jejich výsady či svobody ohroženy. Tato mocenská rovnováha a dlouhodobé napětí mezi stavovskou obcí a panovnickou mocí Habsburků byly klíčovými příčinami, jež vedly ke stavovskému povstání v roce 1618. Zásadní roli sehrály náboženské spory, neboť České království bylo převážně protestantské, zatímco Habsburkové prosazovali katolickou víru a postupně utužovali protireformační opatření.

Bezprostředním impulzem k ozbrojenému povstání se stala druhá pražská defenestrace v květnu 1618, kdy rozzlobení stavové vyhodili z oken Pražského hradu dva královské místodržící a jejich sekretáře. Tato událost symbolicky vyjadřovala odpor proti habsburské politice, která z pohledu protestantské šlechty popírala dosavadní náboženská práva a svobody. Defenestrace se stala rozbuškou pro širší konflikt, neboť česká šlechta se snažila zabránit dalšímu omezování svých výsad a zároveň obhájit protestantské vyznání. Povstání se nakonec rozrostlo v celoevropský konflikt známý jako třicetiletá válka, která zásadně ovlivnila osud českých zemí i celé střední Evropy.

Situaci přiostřil i postoj Ferdinanda II., který usiloval o posílení absolutistické vlády a cítil se být povolán obnovit katolictví ve střední Evropě; toho se čeští stavové rozhodli sesadit z trůnu, neboť podle nich ohrožoval jejich náboženské a politické svobody. V rámci povstání proto hledali náhradu v osobě protestantského panovníka, jenž by mohl poskytnout podporu proti Habsburkům. Mezi možnými kandidáty padla jejich volba na Fridricha Falckého, kurfiřta a významnou osobnost protestantské Unie v rámci Svaté říše římské. Fridrich Falcký byl zároveň zetěm anglického krále Jakuba I., a čeští stavové proto doufali, že získají vojenskou či diplomatickou pomoc ze strany Anglie i dalších protestantských států. Fridrich však opravdu nebyl dobrá volba – mladý kurfiřt nebyl finančně, mocensky, vojensky ani osobně připraven na konflikt s mocným Habsburským rodem, což byly skutečnosti, které českým stavům nebyly neznámé. Přesto z pohledu zájmů dominantně protestantských českých stavů v tom částečná logika byla; ta však byla založena jen na Fridrichově původu, protestantském vyznání a teoretické možnosti zahraniční podpory.

Dějství první: Mládí a sňatek

Fridrich V. se narodil v roce 1596 jako prvorozený syn falckého kurfiřta Fridricha IV. z významné bavorské dynastie Wittelsbachů. Rodina byla v té době spřízněna s většinou důležitých rodů Svaté říše římské. Kalvínská víra falcké větve Wittelsbachů tvořila hluboký kontrast ke katolické linii rodu v Bavorsku, kterou v té době zastupoval vévoda Maxmilián I. v Mnichově. Fridrich byl v mládí poslán k vévodskému dvoru svého strýce ve francouzském Sedanu, aby zde získal přísné kalvínské vzdělání. Zde se prostřednictvím svých učitelů seznámil s myšlenkami solidarity mezi protestantskými knížaty a křesťanské povinností zasáhnout proti útlaku souvěrců a jeho pozdější politika byla formována tímto teologickým základem.

Sňatková politika falckého knížecího domu měla za cíl posílit postavení rodu v protestantské Evropě. Dvě Fridrichovy sestry byly již provdány za protestantská říšská knížata a další měla být provdána za švédského krále Gustava Adolfa. Fridrichovi se nabízela možnost oženit se s Alžbětou Stuartovnou, jedinou dcerou anglického, skotského a irského krále Jakuba I., a tedy jednou z nejvýše postavených nevěst v Evropě té doby. Falcká rodina a příbuzní v Nizozemsku a Francii napnuli všechny síly až do bodu, kdy bylo kupodivu dosaženo dohody o manželské smlouvě. Fridrich následně odcestoval do Londýna, kde se s Alžbětou poprvé setkal a udělal na dvůr a svou budoucí nevěstu velmi příznivý dojem svým vzhledem i bezprostředním chováním. Svatba se konala v únoru 1613 v Londýně a následně v den svých 18. narozenin Fridrich převzal plnou vládu jako falcký kurfiřt.

Fridrich sám sebe viděl jako vůdce protestantských knížat v říši a jako obránce tzv. Teutsche Libertät – německé stavovské svobody proti katolickému císaři. Samotné impérium ale tehdy již bylo na pokraji ozbrojeného konfliktu. Od konce 16. století se spory mezi knížaty tří denominací rozvinuly v boj o povahu říše, navíc šlo očekávat válku mezi protestantskými Spojenými provinciemi nizozemskými a habsburským Španělskem, protože v roce 1621 mělo vypršet dvanáctileté příměří a obě strany se na válku připravovaly již celá léta.

Dějství druhé: Volba a korunovace

Již v roce 1612, kdy zemřel Rudolf II., se uvažovalo o tom, že by se o českou korunu měl ucházet protestantský kandidát. O těchto úvahách pravděpodobně věděla i knížata z Protestantské unie; převzetí českého volebního hlasu mělo teoreticky zajistit protestantskému táboru většinu hlasů, aby mohl být císařem Svaté říše římské zvolen protestant. Političtí stratégové u heidelberského dvora také věřili, že kurfiřt Jan Jiří Saský opustí spojenectví s Habsburky a podpoří Fridricha. Předpoklad to však byl zcela nepodložený a o necelých deset let později tento chybný úsudek významně přispěl k tomu, že Fridrichovo panování v českých zemích zůstalo jen krátkou epizodou.

Po Rudolfu II. však českou i císařskou korunu získal bez potíží jeho bratr Matyáš. Mezitím náboženské a politické konflikty v Čechách neutichaly. Roku 1617 se bezdětnému Matyášovi podařilo nechat korunovat nesmiřitelného katolíka Ferdinanda Štýrského jako svého nástupce na českého krále. O rok později se protestantští stavové v Čechách již uchýlili k otevřené vzpouře ve stavovském povstání.

V březnu 1619 zemřel císař Matyáš a protestantští čeští stavové nechtěli uznat králem jeho nástupce Ferdinanda II. Aby se ochránili před očekávaným vpádem Habsburků, uzavřeli v červenci 1619 obranné spojenectví s Českým spolkem a Ferdinand II. byl generálním sněmem všech českých zemí v srpnu 1619 prohlášen za zbaveného trůnu. Nyní byly všechny vazby mezi Čechami a Habsburky zpřetrhány a otevřený střet již nebylo možné zastavit. Jen málo současníků si však uvědomovalo, že místní povstání se může změnit ve zničující evropský konflikt. Stavy českých zemí nyní přistoupily ke společné volbě nového krále. Poté, co Jan Jiří Saský, preferovaný kandidát umírněné protestantské strany, kandidaturu odvolal, zůstal Fridrich jediným kandidátem. Nikdo jiný nechtěl riskovat konflikt s Ferdinandem II.

Fridrich V. Falcký byl 26. srpna 1619, v den svých 23. narozenin, definitivně zvolen českým králem hlasy všech zemí sdružených v Českém spolku. O dva dny později byl Ferdinand II. zvolen ve Frankfurtu císařem Svaté říše římské katolickou většinou v kolegiu kurfiřtů, ale připadly mu i hlasy protestantských kurfiřtů ze Saska a Braniborska. Navíc, aby bylo dosaženo jednomyslnosti, stáhli falčtí vyslanci svůj původní hlas pro Maxmiliána Bavorského a hlasovali také pro Ferdinanda. Tento postup se však stal osudným pro budoucí vývoj – celý sbor kurfiřtů nyní potvrdil, že sesazení Ferdinanda II. a novou volbu krále v Čechách považuje za nezákonné.

Fridrich se v rámci říše ocitl ve velmi slabé pozici. Z tohoto důvodu poslali Fridrichovi jeho vyslanci ve Frankfurtu doporučení, aby volbu českým králem nepřijímal – mocenská a finanční slabost jakož i nezkušenost z něj činily snadný cíl. Naivita, se kterou předpokládal, že katolická Evropa jeho zvolení nečinně přejde, se ukázala jako osudová. Varovným znamením bylo i to, že Protestantská unie doporučila Fridrichovi, aby se do českých záležitostí vůbec nepletl, a ostatní spojenci protestantů v říši, jako Spojené Nizozemí, Savojsko nebo Benátská republika také nebyli ochotni nebo schopni projekt vojensky nebo finančně podpořit. Fridrich nicméně ignoroval všechna varování a rozhodl se přijmout volbu. V říjnu 1619 vjel Fridrich s doprovodem do Prahy, kde byl nadšeně vítán, a korunovace se konala 4. listopadu 1619 v katedrále svatého Víta.

Dějství třetí: Vláda v Čechách

Fridrichův nástup k moci v Čechách provázely velké potíže. Nový král sice převzal vládu nad bohatou zemí, ale státní finance byly již roky v troskách. Kromě toho měli čeští králové jen omezené vlastní zdroje příjmů, a byli tak závislí především na dobré vůli šlechty a daňových souhlasech zemských sněmů. Již Fridrichovi habsburští předchůdci se s tímto problémem museli bez výraznějšího úspěchu vypořádat. Šlechta nebyla ochotna poskytnout vyšší daňové výnosy, které by byly pro úspěšnou válku proti Habsburkům a Katolické lize nezbytně nutné.

V Praze kalvinistický král a jeho dvůr brzy začali narážet na kritiku a odpor ze strany obyvatelstva, části kléru i šlechty. Královský pár neuměl ani slovo česky a dvorské kanceláře obsadil především zahraničními důvěrníky, zatímco státní úřady byly v rukou místní šlechty. Úspěšná spolupráce mezi královskou a stavovskou správou byla proto obtížná. Královský pár žil ve značné izolaci a nerozuměl situaci, ve které se země nacházela; navíc se král uprostřed politicky náročné situace zabýval zcela podružnými věcmi jako lovem a různými zábavami, což bylo stavy vnímáno velmi negativně. Ani pokus vnutit zemi kalvínské náboženství nebyl přijímán pozitivně. Obzvláště nepřijatelné byly pro kalvínský dvůr relikvie a obrazy, které se nacházely nejen v katolických, ale i v utrakvistických kostelech. Kalvinistický aparát proto nechal odstranit nebo zničit náboženské umělecké poklady mimo jiné v katedrále sv. Víta. Zničen byl i slavný oltář od Lucase Cranacha. Tyto události vyvolaly ve všech vrstvách obyvatel velké rozhořčení.

Dějství čtvrté: Před bouří

Činorodý a odhodlaný císař Ferdinand II. mezitím zahájil kroky ke znovuzískání české koruny. Sám by nebyl finančně schopen postavit proti Fridrichovi armádu, avšak pohotově uzavřel smlouvu s Maxmiliánem I. Bavorským a luteránským kurfiřtem Janem Jiřím Saským. V dubnu 1620 dal Ferdinand Fridrichovi ultimátum, aby se do 1. června z Čech stáhl. V opačném případě by Ferdinand ve své funkci císaře a právoplatného českého krále využil všech vojenských prostředků, aby uzurpátora svrhl.

V této situaci chtěl Fridrich odvrátit porážku masivním zvýšením daní a cel a zavedením všeobecné branné povinnosti. Aby získal peníze pro českou armádu, použil Fridrich své soukromé prostředky a v květnu 1620 přivedl své falcké kurfiřtství do insolvence, když si nechal do Čech poslat dvě tuny zlata. Mezitím zvenčí přicházely jen špatné zprávy. Anglický král Jakub I. nesouhlasil s počínáním svého zetě. Protestantská knížata Unie chtěla zůstat neutrální a stáhla svá vojska z Falce, k jejíž obraně se dříve zavázala. Spojené Nizozemí poskytlo Fridrichovi jen zanedbatelnou podporu. Karty byly rozdány a ozbrojený konflikt mohl začít.

Dějství páté: Bílá hora a úprk

V létě roku 1620 vyrazila katolická vojska na Falc, která byla téměř bezbranná a Fridrich, který byl v Praze, nemohl udělat nic, aby zastavil dobývání zemí svých předků. Poté se spojují vojska Maxmiliána Bavorského a císařské armády a začínají operovat na českém území. Krátce nato vtrhla do Čech od severu vojska saského kurfiřta. Po sérii bezvýznamných potyček s Fridrichovým vojskem, které bylo špatně placené, špatně vybavené a na pokraji vzpoury, stáhl Fridrich svou armádu směrem na Prahu a následovaly jej jednotky císařské ligy. Ráno 8. listopadu proběhne bitva na Bílé hoře, Fridrich se zatím v Praze snaží od českých stavů vyprosit peníze pro svá vojska a přijímá vyslance anglického krále, od něhož doufal v zásadní podporu. Bylo však příliš pozdě. Když se chtěl Fridrich kolem poledne vrátit z města ke svým jednotkám, potkal u městské brány své prchající vojáky, kteří ho informovali o katastrofě: české vojsko bylo na Bílé hoře toho rána poraženo. Nebylo divu – chaotické vedení společně s neuspokojivým odměňováním žoldnéřů učinily své.

V tuto chvíli se Fridrich rozhodl k útěku, kterým celou situaci zpečetil. Ano, byla prohrána bitva, avšak nikoli válka a obraz prchajícího českého krále znamenal velkou morální ránu stavovskému povstání. S doprovodem se vydal do slezského hlavního města Vratislavi. Ve Slezsku chtěl Fridrich ze všech sil pomstít porážku na Bílé hoře, ale slezští stavové ho odmítli podpořit, takže Fridrich na začátku roku 1621 ze Slezska odešel.

Bílá hora a útěk krále měly pro české rebely vážné následky. Císař nechal 21. června 1621 před Staroměstskou radnicí v Praze veřejně popravit dvacet sedm vůdců stavovského povstání. Volitelná monarchie byla zrušena, Čechy byly prohlášeny za habsburské dědičné království a stavy byly z velké části zbaveny moci Obnoveným zřízením zemským. Listinu ukotvující české náboženské svobody, Majestát Rudolfa II., prý roztrhal sám Ferdinand. Byl položen základ pro rekatolizaci země a prosazení absolutistické vlády. České země zůstaly na tři sta let součástí habsburské monarchie až do vzniku Československé republiky v roce 1918.

Dějství šesté: Exil a smrt

Ze Slezska, které se moudře odmítlo připojit ke králově boji, uprchl Fridrich do nizozemského exilu, kam se dostal v dubnu 1621. Svůj exil v Haagu Fridrich začal podpisem smlouvy, kterou přijal podporu Nizozemska pro znovudobytí jeho dědičných zemí. Kdo doufal, že válka skončí porážkou zimního krále, byl zklamán.

Fridrich se tedy s podporou Nizozemí pustil do boje o znovunabytí své Falce. Po řadě bitev s katolickými vojsky za dramatického nedostatku peněz, vybavení a potravin pro vojáky bylo jasné, že falcké dědičné země již nelze držet. Katolická vojska Falc dobyla do konce roku 1622, v Heidelbergu byly uzavřeny protestantské kostely, rozpuštěna slavná univerzita a na Maxmiliánův popud byla heidelberská knihovna, slavná Bibliotheca Palatina s více než 3 500 rukopisů, poslána jako dar papeži Řehoři XV. Falcké léno a titul falckého kurfiřta přenesl císař Ferdinand II. na Maxmiliána I. Bavorského.

I v nizozemském exilu se projevovala Fridrichova nekoncepčnost a neschopnost stanovovat priority. Zatímco jeho administrativa a vojsko byly chronicky podfinancovány, Fridrichův dvůr spotřebovával astronomické sumy peněz na luxusní dvorský život, takže obrovská finanční podpora od Nizozemí a Anglie přicházela vniveč. Roční náklady jeho dvora tvořily 1 000 000 zlatých; pro srovnání roční náklady na jeden pěchotní pluk tvořily zhruba 150 000 zlatých. Jeho špatně placené a vybavené žoldnéřské armády samozřejmě nebyly v boji efektivní a Fridrichovi nezbylo než snažit se získat zpět Falc alespoň diplomatickými prostředky. Nic však již nemohlo pomoci, ani písemná omluva císaři za přijetí české koruny, ani spojenectví uzavřené v roce 1631 se švédským králem Gustavem Adolfem, a Fridrich se nakonec uprostřed dalších chaotických peripetií definitivně vzdává nároku na restituci svého dědičného území.

Exil a ztráta rodné Falce předznamenávají závěr Fridrichova života. Na konci léta 1632 onemocní (pravděpodobně morem), jeho stav se v dalších týdnech zhoršuje a ráno 29. listopadu Fridrich umírá v kurfiřtském paláci v Mainzu. Dle tradice dělených pohřbů byly Fridrichovy vnitřnosti pohřbeny v Oppenheimu a nabalzamované tělo bylo původně převezeno do pevnosti Frankenthal. Rodina však musela znovu uprchnout před postupujícím nepřítelem i s ostatky a dále s nimi bloudila v dnešním francouzsko-německém pomezí. Kde Fridrichovy kosti našly místo posledního odpočinku, není známo.