Československo mělo na svého prvního správce financí obrovské štěstí. Po první světové válce se středoevropské státy ponořily na několik let do vysoké inflace, znehodnocování úspor obyvatel a finanční nestability, ovšem s výjimkou Československa. Díky brilantní měnové odluce a přísné správě nové československé koruny i státního rozpočtu vytvořil Alois Rašín z Československa na počátku dvacátých let ostrov stability. Osmnáctého února tomu bude sto let ode dne, kdy zemřel první ministr financí Československa.
Dají se po sto letech kreslit paralely? Přesné jistě ne, neboť válkou, cenovými kontrolami a nedostatky základních potravin jsme si neprošli. Ale z makroekonomického pohledu je zde podobnost. Máme za sebou tříleté období veřejných výdajů vymknutých z jakýchkoli omezení a vysokou inflaci. To nese pár společných rysů se stavem, ve kterém Rašín československou ekonomiku po válce přebíral.
Rašín ukázal, že cesta z takové makroekonomické poruchy vede jedině důslednou restriktivní fiskální a měnovou politikou. Trval na tom, že stát nemá zbytečně expandovat a vykonávat funkce, které mu nepřísluší. Porovnejme: v prvorepublikovém Československu vláda podle odhadů přerozdělovala okolo 15 % HDP a předkládala vyrovnané státní rozpočty. Dnes přerozdělujeme zhruba 45 %, tedy trojnásobek, ale státu to stále nestačí k pokrytí výdajů, a proto uvažuje o dalších daních.
S jistotou můžeme říci, že Rašín by začal na druhé straně, tedy výrazným snížením vládních výdajů. Nechtěl by od občanů vybírat nové daně, tedy nutit je k osobním úsporám, když se stát nad vlastními úsporami ještě ani nezamyslel. To by bylo proti jeho osobním zásadám kázně a šetrnosti. Bylo by kde ušetřit. Vždyť jen za posledních pět let stát vytvořil 65 tisíc nových pracovních míst v nejrůznějších úřadech a institucích a téměř každý čtvrtý zaměstnanec v české ekonomice pracuje pro veřejný sektor.
Rašín uspěl, protože pochopil vážnost situace a neustoupil ze svých pozic, když šlo o stabilizaci ekonomiky. Tuto rašínovskou odvahu potřebujeme po sto letech znovu.