Konkrétní příběh si žádá konkrétní řešení

Majitel firmy požadoval najít takové řešení, které mu umožní společnost postupně předat svým potomkům. Firmu chtěl ale ochránit i pro případ náhlého úmrtí. Protože zřízení rodinného trustu je záležitostí, která vyžaduje více času, sepsal rodinnou ústavu a podnikl i další kroky v rámci budoucího dědického řízení.

Co se stane po smrti

Klient se nejprve rozhodl nastavit pravidla dědické posloupnosti v případě náhlého úmrtí svého či manželky, aby ochránil rodinný majetek v případě, že zemře dříve, než bude dokončena příprava celé struktury předávání majetku.

Stanovil, že v případě jeho smrti se stane nejstarší ze tří dětí správcem firem, a to až do doby dospělosti ostatních. Rodinná usedlost připadne manželce. Nejstarší syn se tedy stane tzv. předním dědicem a ostatní děti tzv. následnými dědici po dovršení 18 let nejmladšího z dětí. Vlastníky firem se následně stanou všechny tři děti. „Díky tomuto nastavení nedojde k tomu, že by vlastnictví bylo v určitý okamžik rozděleno v ne příliš funkčním poměru padesát na padesát,“ popisuje Ondřej Popelka. Manželka se tedy nestává spolumajitelkou struktury rodinných firem, ale počítá se s tím, že z rodinného trustu bude dostávat pravidelnou rentu. Než se toto nastaví, tak jí podle závěti připadnou také operativní zůstatky na rodinných účtech.

Klient ve spolupráci s ostatními členy rodiny také sepsal rodinnou ústavu. Požadavek na její dodržování, který je zakotven v závěti, má však pouze morální, nikoliv právní charakter. Pravidla rodinné ústavy pak budou ale převedena do rodinného trustu, jenž bude veškerý majetek rodiny ovládat.

„Obdobná závět je sepsána i pro manželku jen s tím rozdílem, že v případě podílu na rodinných firmách tyto přechází pouze na klienta. Závěť manželky se ovšem musela vypořádat s právy dětí jako nepominutelných dědiců,“ uvádí Ondřej Popelka. 

Trust jako řešení pro budoucnost

Cílem nastavení rodinného trustu v tomto případě je, aby celá struktura firem mohla fungovat i ve vzdálenější budoucnosti. Za nejvhodnější právní formu byla vybrána lichtenštejnská nadace. „Jako varianta byla uvažována i švýcarská nadace, ale tu nemůžeme příliš doporučit, protože v případě úmrtí zakladatele hrozí aplikace švýcarského dědického práva a z toho plynoucí nejistota, a dokonce možný rozpor s přáním klienta při nastavení,“ vysvětluje Ondřej Popelka a zároveň dodává, že i lichtenštejnská nadace má jistá rizika, ale při vhodném nastavení je lze efektivně zmenšit.

Klient si přál, aby v rámci rodinného trustu byl on a jeho nejstarší syn statutáři – podepisovat chtěl sám, syn pouze ve dvojici s ním, v případě smrti klienta pak jen syn samostatně. Takového nastavení lze v rámci lichtenštejnské nadace docílit vytvořením tzv. nadační rady, kde se vhodným způsobem rozdělí mandáty. Pro srovnání – pokud by si klient zvolil pro svůj majetek svěřenský fond a zakladatel nebo beneficient by byl zároveň správcem, musela by být správcem jmenována i třetí osoba, s níž by bylo nutno rozhodovat.

Dále bylo nutné definovat co, v jakém čase a jakou formou je vhodné postupně do nadace vyčlenit. Klient se rozhodl, že v první fázi to bude 70% podíl na klíčové společnosti v rámci celé skupiny. Je to totiž mateřská společnost té větve, která generuje největší zisky. Zbytek zatím zůstane v jeho rukou, neboť zvažuje vytvoření fondu kvalifikovaných investorů, kam by část nebo celý zbývající podíl vložil. Do trustu vyčlení i 60 % další dílčí větve rodinného byznysu, zatímco zbývající procenta této části si ponechá pro potenciální investory, kteří by do společnosti chtěli vstoupit, a také pro management.

„Potřeba bylo analyzovat rovněž daňové povinnosti při samotném vyčlenění společností do nadace. Jednotlivé části rodinné skupiny firem totiž mají sídla v různých jurisdikcích. Obdobně je nutné zkoumat daňové povinnosti při výplatě beneficientům. Každá z těchto fází má totiž různé režimy a zdanění výplat je závislé na způsobu převodu majetku do nadace,“ popisuje další z důležitých kroků Ondřej Popelka.

Přestože klient chtěl původně i nadále veškerá aktiva neomezeně ovládat, musel v tomto směru akceptovat jistá omezení. Obecně totiž vložením majetku do trustu nebo nadace ztrácí majitel moc nad majetkem. Lichtenštejnská nadace s tzv. nadační radou však v tomto konkrétním případě nabízí při specifickém nastavení přijatelný kompromis mezi klientovou představou pevného řízení a naopak popuštěním otěží z důvodu vyčlenění majetku. I to byl jeden z důvodů, proč klient zvolil právě ji. Dalším pozitivem je, že umožňuje dodatečné vkládání aktiv i po založení, pokud by se klient například rozhodl založit ještě další firmy.