„S inflací, stejně jako s diktátorem, se musí bojovat dříve, než se chopí moci,“ pronesl v závěru 70. let Otmar Emminger, tehdejší prezident Bundesbanky. I díky tomuto přesvědčení si západní Německo v inflační vlně 70. let dokázalo jako jedno z mála udržet cenovou hladinu relativně na uzdě. O téměř padesát let později se zdá, že tento obezřetný přístup k inflaci je opět v menšině.
Cenová inflace v USA dosáhla za říjen 6,2 %, což je nejvyšší hodnota od prosince 1990. Na začátku letošního roku představitelé Fedu čekali, že inflace se udrží pod 2 % až do roku 2022. Zatímco realita se dramaticky odchýlila od jejich předpokladů, měnovou politiku nezměnili. Fed drží stále nulové úrokové sazby a posílá do ekonomiky nové čerstvé peníze. Evropská centrální banka je na tom velmi podobně. Argument na podporu této politiky zní, že inflaci způsobily výpadky ve výrobě coby důsledek pandemie. Ekonomika se s poruchou vypořádá, výroba stoupne a inflace zase pomine.
Potíž je, že inflace se takto často nechová. Má schopnost se zabudovat do systému. Vyšší ceny zvedají životní náklady, což vyvolá vyšší mzdové požadavky. Těm stát i firmy vyhoví, protože i jim inflace zvedá příjmy. A vyšší mzdy rozjedou nové kolo zvyšování cen. Proces se opakuje.
Sedmdesátá léta na Západě ukázala, že inflace je špatným pánem. Zvyšování cen dopadá na lidi nerovnoměrně a ti, kteří nedokážou rychle dorovnat své příjmy, se zařazují mezi poražené. Vítězem nejsou ani firmy. Vysoká inflace se vyznačuje špatnou předvídatelností, což firmám ztěžuje plánování investic. Konečně inflace pojídá reálné úspory, čímž ohrožuje zajištění celých generací na důchod.
Americká a evropská centrální banka hrají riskantní hru, v níž si nepřipravily proti inflaci žádnou zbraň. Pouze doufají, že nepřítel se sám dá na ústup, protože by podle předpokladu měl. Je dobře, že se Česká národní banka zařadila do druhého tábora, který preferuje jednat dříve, než bude příliš pozdě.