Naučit se teorii investování není tak složité. Obtížné ale je všechna ta nastudovaná pravidla dodržovat. Vábení momentální situace je totiž mnohdy silnější než racionální úvahy. „Už Odysseus se radši přivázal k lodi, když věděl, že ho Sirény budou svým hlasem vábit, investor by měl postupovat podobně,“ obrazně doporučuje Tomáš Martinec, generální ředitel J&T Investiční společnosti.
Jaký je podle vašich zkušeností vztah Čechů k investování?
Přijde mi, jako kdyby mnoho lidí v Česku, ale i na Slovensku, nevěřilo ve fungování kapitalismu. Nechápou, že když si koupí podíl ve firmě, ať už je veřejně obchodovaná, nebo privátně držená, je to z dlouhodobého hlediska lepší, než když bance půjčí svoje peníze. Občas se říká, že toto konzervativní uvažování je ještě dědictvím komunismu, ale od jeho pádu už uplynuly více než tři dekády, na to se už moc vymlouvat nemůžeme. Tehdy bylo tabu mluvit o penězích. Zkusme tedy překonat tento strach a víc o tom mluvit. Rozebírejme své úspěchy i neúspěchy. Když už zmiňujeme ten komunismus, tehdy se říkalo, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Dnes určitě platí, že kdo neinvestuje, okrádá sám sebe.
Uvažují podobně konzervativně i movití Češi a Slováci?
Někteří ano, jiní si zase myslí, že když uspěli v podnikání, uspějí i v investování. Jenže to je úplně jiný sport. Ve světě investic je lepší se svěřit profesionálům, kteří to dělají celý život a mají zkušenosti. Když se podíváte na statistiky výnosnosti jednotlivých aktiv, ať již jde o nemovitosti, akcie podle různých sektorů, komodity, či dluhopisy, tak v horizontu deseti a více let jsou všechny solidně v plusu. Ale retailoví investoři v USA mají výnos jen kolem dvou, dvou a půl procenta. Důvody jsou nasnadě. Snaží se například časovat trh, tedy investovat nebo prodávat v momentu, kdy podle nich akcie dosáhly dna nebo vrcholu, což dlouhodobě nezvládne správně trefovat nikdo. Nebo příliš obchodují a platí pak strašně moc na poplatcích. Jasně, někdy se i investorský začátečník může trefit a díky štěstí vydělá. Investování nejsou šachy, kde amatér proti profesionálovi nemá šanci, je to podobné spíš pokeru, kde i začátečník může porazit zkušeného hráče. Dokáže to ale udělat opakovaně? Těžko.
Z čeho vyplývá ta neochota svěřit peníze profesionálům?
Možná hraje u lidí roli takzvaný Ikea efekt, člověk totiž přikládá větší hodnotu tomu, co si vytvoří sám. Neochota možná vychází i z toho, jakým způsobem se o investování mluví a píše. Často se používá výraz na něco vsadit. To je ale pomýlení pojmů. Sází se v kasinu, ruleta je čistě náhodný jev, ale na kapitálových trzích se investuje nebo spekuluje. Investování je koupě kvalitní firmy a čekání na jedno z privilegií akcionáře – podílu na zisku skrze dividendu nebo kapitálové zhodnocení. Spekulace je velice náročný intelektuální proces. Je to rozumová činnost, podpořená ochotou a schopností alokovat část svého majetku do rizikovějších projektů, která se sázením nemá nic společného.
Co by měl tedy investor dělat, aby zhodnotil finance co nejúspěšněji?
Moje babička mi vždycky říkala, abych nemaloval čerta na zeď, že ho přivolám. V investování je to přesně opačně, neustále musíte uplatňovat starou stoickou techniku, které se říká premeditatio malorum neboli negativní vizualizace. Když si takhle dopředu dovedete představit ten nejhorší možný výsledek investice, dokážete přece vidět i cesty, které vás k němu vedly. A pak si to spočítáte a jimi se nevydáte, koupíte méně. Moderně tomu říkáme řízení rizika. Někdy je samozřejmě strašně těžké se jimi nepustit a tady už se dostáváme k behaviorálním předsudkům ve světě investování. Vezměte si třeba fenomén stádního chování. Když se velká část lidí chová jako stádo, je psychicky velmi obtížné jít proti proudu. Je dokázáno, že člověku to působí doslova fyzickou bolest. Podobných behaviorálních předsudků je popsáno více než tři stovky.
Které například?
Základem je prospektová teorie, za kterou Daniel Kahneman s Amosem Tverskym dostali Nobelovu cenu, přičemž jenom popsali, co vlastně cítíme při investování nebo rozhodování za nejistoty. Zjistili, že lidé jsou averzní k riziku, pokud existuje vysoká pravděpodobnost zisku. A naopak, když existuje malá pravděpodobnost zisku, tak riziko vyhledávají. Ze studií také vyplývá, že pociťují ztráty až třikrát intenzivněji než zisky. Takzvaná hodnotová funkce, která z této teorie vyplývá, přetváří „objektivní“ pravděpodobnosti na pravděpodobnosti „subjektivní“. Jak jinak vysvětlit v našem regionu zůstatky na běžných účtech v bankách v porovnání s objemem sázek, loterií a podobných aktivit…
Když musíme něco odhadnout, používáme jednoduchá přibližná pravidla neboli heuristiky, která nám v tom pomáhají. Používáme je z toho důvodu, že jsou většinou rychlá a užitečná. Jejich používání však vede k systematickým chybám. Subjektivní hodnocení pravděpodobnosti se podobá subjektivnímu hodnocení fyzikálních veličin, jako jsou například vzdálenost či velikost. A investování není fyzika, nesplňuje opakovatelnost za každých okolností. Je to sociální věda, miliony lidí něco dělají a ovlivňují ceny.
Jak to funguje?
Jedním z efektů je tzv. heuristika kotvení. Když se zeptám, kolik je v Praze veterinářů, tak asi skoro nikdo nebude tušit. Možná začneme uvažovat a nějak počítat. Ale když zformuluji otázku úplně jinak a zeptám se, jestli je v Praze více než 200 veterinářů, už začnete uvažovat a váš mozek se nevzdá čísla 200. Je ukotven a velice těžko se toho budete zbavovat. Velice podobně to funguje na trzích. Když něco koupím za 20, začínám se kotvit. Trh a všichni ostatní investoři ale neznají vaši kotvu a je jim úplně jedno. Pokud je investice dobrá a má perspektivu, tak je jedno, za kolik byla koupena. A když je špatná, je také jedno, za kolik byla koupena. Ale to jsou ty nekonečné investorské otázky…
Ještě nějaké předsudky v investování existují?
Třeba potvrzovací zkreslení, které popisuje naši tendenci upřednostňovat ty informace, které podporují náš vlastní názor, a naopak ignorovat ty, jež jsou v rozporu s naším přesvědčením. Příkladem může být nákupní chování občanů USA na Amazonu v době před prezidentskými volbami v roce 2008. Badatel Valdis Krebs zjistil, že lidé, kteří již byli rozhodnuti podporovat Obamu, nakupovali knihy, ve kterých se Obama ukazoval v pozitivním světle. Lidé, kteří však byli odpůrci Obamy, naopak kupovali knihy, které jej představovaly v negativním světle. Lidé si tedy kupovali knihy, které potvrzovaly jejich stávající názor. Častokrát se to děje i s investicemi – lidé se „zamilují“ do svých akcií a nedokážou je opustit, ani když fakta říkají opak. Jakási intelektuální promiskuita a kritické myšlení jsou při investování na místě.
Tomáš Martinec Od letošního podzimu je generálním ředitelem J&T Investiční společnosti. V minulosti zastával jak pozici člena představenstva J&T Banky, tak figuroval i v top managementu celé skupiny. Založil Metatron Capital SICAV, kde i nadále zůstává v pozici ředitele a akcionáře. Dlouhodobě studuje behaviorální finance a sleduje vliv emocí na investování. |
Jaká základní pravidla by tedy měli investoři dodržovat?
Mít jasně promyšlené finanční cíle, jasnou strategii, investovat dlouhodobě, diverzifikovat rozumně, průměrovat nákupy i prodeje v čase, nedělat zbrklé rozhodnutí a „spekulovat“ o budoucnosti. Mohl bych toho poradit víc, častokrát se to ale ukazuje jako zbytečné, protože teoretická pravidla se není těžké naučit. Složité je se těmito pravidly doopravdy dlouhodobě řídit a nepodlehnout vábení momentální situace. Odysseus se radši přivázal k lodi, když věděl, že ho Sirény budou svým hlasem vábit. Nastavte si tedy trvalý příkaz, dejte si dopředu do kalendáře pravidelnou schůzku se svým privátním bankéřem a vytvořte si svůj roční investiční rituál. Věnujte svému portfoliu vědomě čas. Pokud mu ho dáte, riziko se tím rozplývá.
Proč je pravidla těžké dodržet?
Na jedné straně investorům chybí trpělivost. Investování je dlouhodobá činnost, nesmíte se nechat vyděsit krátkodobými výkyvy a tancováním trhů, kde se někdy dějí iracionální věci, kterým nerozumíte. Ale zároveň je důležitá i odvaha učinit v určitou chvíli rozhodnutí a udělat svoji strategickou alokaci, mít svou reakční funkci na taktické úpravy a ty dodržet. Pak je také fajn si uvědomit, že investování by ve své podstatě měla být nudná, bezemoční činnost. Zároveň i tvrdá práce, které musíte věnovat úsilí a naučit se zvládat emoce, překonat strach, najít důvěru. Řemeslo, kterému se celý život učíte.
Podstatné je pravidelně vyhodnocovat svá rozhodnutí. Správný investor by si měl vést detailní deník se zápisy, proč a s jakými předpoklady učinil nějakou investici. Pouze tak může rozpoznat, jestli mu určitá investice vydělala, protože jeho úsudek byl správný – nebo protože měl prostě štěstí. Podstatné je také si uvědomit, že složené úročení je doslova a do písmene osmý div světa. Reinvestování výnosů vám pomůže v dlouhodobém horizontu znásobit investice.
Jinak bych měl k těmto tradičním pravidlům přece jen jednu poznámku. Každý poradce i bankéř vám řekne, že máte diverzifikovat. Já mám v poslední době pocit, že investoři někdy diverzifikují až moc. Rozumně si nedávají vajíčka do jednoho košíku, ale rozdělí je do strašně moc košíků. A podléhají pasti mentálního účetnictví. Což v důsledku mnohdy znamená, že mají tak komplikované portfolio, že mu jednak nedokážou věnovat dostatek energie, nerozumějí všem faktorům, které na něj často i protichůdně působí, a nakonec si ani nedokážou spočítat, jaký mají vlastně celkový výnos. A o ten primárně jde.