Dlouhodobě vysoká inflace není výhra pro nikoho. Data z hospodářských dějin ukazují, že připustit dvoucifernou inflaci znamená snížit si ekonomický růst. Zároveň platí, že když se vysoká inflace zabuduje do očekávání firem a zaměstnanců, snížit ji pak bolí více. Učebnicovou ukázkou je začátek 80. let, kdy musely centrální banky západního světa vyhnat úrokové míry k 20 procentům, aby inflaci trvající dekádu konečně zlomily vaz. Cenou za to byla hluboká recese. Proto je nejméně bolestivé potlačit inflaci již na začátku.
V našem kontextu Česká národní banka většinu své práce již udělala. Její včasná reakce na probouzející se inflaci loni v létě se ukázala jako správná a rok probíhající restrikce už přinášejí efekt. Objem peněz v české ekonomice prudce zpomalil svůj růst, což je předpoklad pro nižší inflaci. Dobrou ilustrací měnové restrikce je hypoteční trh. Objem poskytnutých hypoték je letos zatím o polovinu nižší než ve stejném období loňského rekordního roku a vrací se tak na úrovně běžné před „covidovým“ hypotečním boomem. Méně hypoték znamená méně nových výdajů v ekonomice a tím menší tlak na růst cen.
Naopak fiskální politika jako by „nespolupracovala“. S příchodem covidu a hospodářské stagnace zastavily příjmy státního rozpočtu svůj růst a pohybují se čtvrtým rokem okolo 1,5 bilionu Kč. Výdaje však celou dobu pokračují v růstu, jako bychom stále žili v dřívější konjunktuře, a blíží se ke 2 bilionům korun. Vzniklé obří deficity jsou pak spoluviníky inflace. Letošní navržený deficit 330 mld. Kč, třetí nejvyšší v historii, znamená, že vláda si půjčí a pošle do ekonomiky o 330 mld. Kč více, než kolik z ní vybere. Tyto dodatečné výdaje zvyšují tlak na růst cen.
Inflace blížící se ke 20 procentům je mimořádná a vyžaduje součinnost měnové a rozpočtové politiky. Rozpočtová politika však zatím působí spíše proti snahám té měnové. Připomeňme, jak úspěšná kombinace měnové a rozpočtové restrikce v Československu na začátku 90. let zabránila explozi inflace. Současná snaha o redukci deficitu zatím přehlíží nepříjemnou skutečnost, že problém státního rozpočtu je v řádu stovek miliard a že leží na straně výdajů. Kosmetické úpravy rozpočtu nebo návrhy na zvláštní novou daň na několik vybraných firem pouze zabírají čas a tento výdajový problém nemohou vyřešit.