Boromejky nezrušil ani komunistický režim

8-minutové čtení
J&T specialista

Boromejky nezrušil ani komunistický režim
#Příběhy#Starosti#Nadace J&T

Před komunistickým převratem pracovaly boromejky na 120 místech České republiky, pak byla jejich činnost výrazně omezena. „Ani komunismus si ale nemohl dovolit řeholní sestry přímo zlikvidovat, na rozdíl od mužských řeholí, protože je neměl kým nahradit při zajištění odborné zdravotní péče. Sestry tak stále působily v ústavech sociální péče či v domovech seniorů,“ říká primářka oddělení paliativní péče Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského Pavlína Marková.


Nemocnice letos slaví 170 let existence, navíc loni to bylo 30 let od chvíle, kdy byla vrácena vaší kongregaci. V čem je specifická církevní nemocnice, kde nejen že řádové sestry pracují, ale také ji řídí?

Boromejky jsou tzv. „činné“ řeholní společenství, to znamená, že podstatným rysem jejich způsobu života je nějaká forma praktické služby potřebným. Provozování nemocnice je jedním z prostředků, jak konkrétně pečovat o nemocné. Jistě ne jediným možným, sestry pracovaly i v zařízeních zřizovaných někým jiným, v domácí péči apod.

Výhodou působení ve vlastní nemocnici je snáze uplatnitelný vliv na atmosféru prostředí, úroveň a etiku poskytování péče i dostupnost péče slabým sociálním vrstvám. Určitou nevýhodou je nutnost nést finanční i organizační zodpovědnost za dlouhodobou udržitelnost provozu, což není snadné.

Z tohoto úhlu pohledu se zpětné převzetí nemocnice do správy kongregace po sametové revoluci dá obhájit jedině touhou po provozování nemocnice s atmosférou respektu ke křesťanským hodnotám. Tuto atmosféru lze konkrétně podporovat každodenní prací jednotlivců v pracovních kolektivech a vytvářet pro ni strukturální podmínky ze strany vedení nemocnice, proto se sestry snaží být přítomné jak v přímé péči, tak v řídících pozicích.


Osud vašeho řádu zejména v období nacismu a následně komunistického režimu byl velmi pohnutý. Na začátku padesátých let byly sestry z nemocnice vyhnány, od šedesátých let pak nesměly vykonávat práci v nemocnicích vůbec, přesto se i nadále snažily v péči o potřebné pokračovat. Jak se to dařilo?

Boromejky pražského generalátu byly do druhé světové války různých národností, především Češky a Němky. Poválečný odsun německy mluvícího obyvatelstva znamenal i odchod přibližně třetiny sester do filiálek na území Rakouska a vznik samostatného vídeňského generalátu. Pro českou větev to znamenalo rychlé opouštění řady míst působení.

Komunismus chtěl církev eliminovat z veřejného prostoru a postupně i ze života společnosti, proto nejdříve zakázal školy, které měly vliv na mladou generaci, konfiskoval majetek a posléze vytlačoval řeholnice na okraj společnosti jak geograficky, tedy z měst na venkov a do pohraničí, tak společensky – z nemocnic do zařízení pro zdravotně a mentálně postižené, do domovů důchodců apod.

Ani komunismus si ale nemohl dovolit řeholní sestry přímo zlikvidovat, na rozdíl od mužských řeholí, protože je neměl kým nahradit při zajištění odborné zdravotní péče. Sestry působily v ústavech sociální péče či v domovech seniorů včetně charitních domovů pro péči o vlastní věkem pokročilé členky. Sloužily těm, kteří byli podobně jako ony vytlačeni na okraj společnosti jako nežádoucí. Tato situace byla náročná tím, že se jednalo o lidi se specifickými potřebami a chyběl kontakt s majoritní společností, který by tuto jednostrannost vyvažoval.  


Právě persekuce členek asi musela vést k velkému prořídnutí vašich řad. Jak je to dnes, je o vstup do vašeho řádu takový zájem, abyste mohly realizovat vaše vize a plány?

Jak už bylo zmíněno, k prořídnutí boromejských řad došlo jednak skokově poválečným odsunem a potom pozvolna vymíráním početně silných skupin sester vysokého věku, které nebylo kompenzováno příchodem nových žadatelek z důvodu zákazu přijímání dorostu. Tento zákaz byl po roce 1970 sice tajně porušován, přesto vznikla zřetelná generační diskontinuita. V devadesátých letech přišla vlna mladých sester, po roce 2000 přicházejí jednotlivci, celkový počet sester však neustále klesá.

Smyslem řeholního života je darování sebe sama Bohu, konkrétní činnost je pro to prostředkem. Samozřejmě, že pokud kongregace zřizuje vlastní zařízení, tak má zodpovědnost za jejich dlouhodobou udržitelnost, ale tato činnost není cílem, nýbrž prostředkem. V současnosti roste uplatnění laiků v církevních organizacích, což je dobré a obohacující, tento trend se projevuje i v kongregačních zařízeních. K službě milosrdenství se tak přidávají lidé, kteří nežijí v řeholi, ale sdílejí stejné hodnoty a chtějí spolupracovat.


Boromejky jsou od svého vzniku spojeny s péčí o nemocné, chudé a trpící. Dnes ale k této práci potřebujete odbornost, vzdělání ve zdravotnictví či sociálních službách, tedy vlastně kromě rozhodnutí vstoupit právě k vám musí zájemkyně zvažovat i to, že je čeká i další studium?

K boromejkám by měla vstupovat žena, která vnímá svoje obdarování pro službu milosrdenství. Ta se nemusí uplatnit jen v oblasti zdravotně sociální, ale vykonávaná práce musí být slučitelná s ideálem milosrdné služby. Odbornost je nutnost, nicméně v dnešní době je brán mnohem větší zřetel na osobní nadání jednotlivé sestry. Rozhodnutí o případné rekvalifikaci nebo doplnění vzdělání je výsledkem individuálního hledání.


Důležitou součástí vašich služeb je paliativní péče, kterou poskytujete mnoho let. Jak ve vaší nemocnici probíhá?

Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského je malá nemocnice, ve vysoce konkurenčním prostředí zdravotní péče v Praze musela najít něco, v čem bude specifická. Vznikla lůžková rehabilitace, detox pro mladistvé apod. V roce 2012 zahájilo provoz oddělení paliativní péče. Paliativa je komorně laděné oddělení, které přijímá pacienty s pokročilým nevyléčitelným onemocněním k zajištění symptomové léčby. Stará se o ně kolektiv zahrnující zdravotníky i další profese, jako je sociální pracovník, nemocniční kaplan, psychoterapeut apod. Od tohoto roku se snažíme rozvinout i konziliární péči o paliativně relevantní pacienty na jiných odděleních nemocnice.


Je nějaký rozdíl mezi paliativní péčí poskytovanou v rámci nemocničního oddělení a v hospici?

V Česku se pojetí oddělení paliativní péče v rámci jiných zdravotnických zařízení a jejich vymezení vůči lůžkovým hospicům stále profiluje. Obecně je hospic zaměřený na pacienty v terminální fázi jejich nemoci, cílem je zajistit dobrou péči, kontrolu symptomů a doprovodit pacienta i jeho blízké.

Paliativní oddělení by mělo mít širší záběr ve smyslu poskytování nejen terminální, ale i časné paliativní péče, zejména pokud se jedná o špatně zvladatelné symptomy. Organizací provozu se více blíží akutním lůžkům. V současnosti fungují paliativní oddělení trochu jako hybrid těchto dvou přístupů. Na rovině odborné společnosti a státních institucí probíhá diskuse o jejich definování.


Jak se celkově posunulo vnímání potřebnosti paliativní péče ve společnosti, pamatuji si, že její vznik v Česku provázely dlouhé debaty a pochybnosti o její potřebnosti. Dnes už je situace jiná?

Náročnost společenské diskuse o potřebnosti paliativní péče a vůbec o existenci těžce nemocných a umírajících lidí je spojena s tabuizací smrti a křehkosti lidského života v kultuře propagující iluzi věčného zdraví, mládí, výkonu, úspěchu, zábavy atd. a podporující uzavřenost jednotlivce do virtuálních sociálních bublin, do kterých reálný osud trpících neproniká. Přesto si myslím, že se povědomí o obsahu pojmů hospic a paliativa i zkušenost s jejich uplatněním ve společnosti zvyšuje, jak v laické, tak v odborné. Téma podpory péče o umírající je taky součástí programů politických subjektů a podpory na komunální i celostátní úrovni.


Můžete nabídnout pacientům zajištění paliativní péče i u nich doma?

Ne, tedy ne ve smyslu zajištění mobilní paliativní hospicové péče, tuto službu naše nemocnice neprovozuje. Můžeme ale vést pacienta v ambulantní péči, předepisovat mu léky a podporovat zvládání jeho situace v domácím prostředí docházkou domácí zdravotní péče.


Součástí paliativní péče je i podpora a pomoc blízkým lidem, které se o nemocného starají. Jak vypadá doprovázení blízkých v průběhu péče o pacienta v poslední části jeho života? Co vlastně blízcí nejčastěji potřebují?

Vstupujeme do kontaktu s blízkými v zásadě ve dvou rolích. Jednak s nimi jednáme v době, kdy komunikujeme o přijetí pacientů na paliativu, případně o nastavení léčby u pacientů na jiných odděleních. Tady je to hodně o poradenství, o orientaci v situaci, v možnostech další péče, řešení krizových momentů apod., velkou roli zde hraje kromě lékařů i sociální pracovník. Druhou rolí je doprovázení blízkých pacientů, kteří jsou již hospitalizováni na paliativním oddělení. Je to prostor pro naslouchání jejich prožívání, podporu nejen zdravotníků, ale i psychoterapeutů, nemocničních kaplanů, řešení rodinných situací včetně ekonomických problémů, zajištění péče o nezletilé děti nebo jiné osoby závislé na nemocném atd.


Smířit se s odchodem blízkého je pro každého těžké, poskytujete i následnou péči pro pozůstalé?

Pozůstalým pacientů, kteří zemřeli na paliativě, nabízíme s časovým odstupem možnost společného setkání pozůstalých se členy kolektivu, je to takový prostor pro neformální vzpomínání, povzbuzení. Naše nemocnice se zapojila i do organizování certifikovaných odborných kurzů poradenství pro pozůstalé, těmito kurzy prošli především někteří nemocniční kaplani, kteří si tak rozšířili svoje kompetence.


Kdo tvoří paliativní tým a jak pečujete o jeho členy, aby tak náročnou práci zvládali stále s plným nasazením?

Kolektiv paliativního oddělení zahrnuje lékaře, zdravotní sestry a ošetřovatele, kteří společně zajišťují nepřetržitý provoz. Pravidelně dochází sociální pracovnice, nemocniční kaplani a psychoterapeuti. V rámci nemocnice jsou dostupné i další odbornosti podle aktuální potřeby. Základ konziliárního týmu docházejícího na ostatní oddělení nemocnice tvoří lékař a sociální pracovnice s tím, že si ostatní odbornosti podle potřeby přizvou.

Náročnost práce s nevyléčitelně nemocnými je kromě obecné psychické a fyzické náročnosti zdravotnické profese ve směnném provozu specifická vyšším rizikem emočního opotřebení a vyhoření při neustálém kontaktu s utrpením a umíráním, na druhou stranu asi méně čelíme stresu z tlaku na výkonnost a rychlost rozhodování, který generuje současný zdravotnický systém.

Prevence vyhoření nebo přetížení personálu je asi stejná jako ve všech pomáhajících profesích – péče o vlastní zdraví, o nosné osobní vztahy, prostor pro aktivní odpočinek, přátelské vztahy na pracovišti a otevřená komunikace v rámci kolektivu. 


Boromejky nezrušil ani komunistický režim

MUDr. Pavlína Marková (sestra Přemysla)

Řeholní sestra, členka Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Od roku 1999 pracuje jako lékařka v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, kterou kongregace zřizuje. V současnosti působí jako vedoucí lékařka oddělení paliativní péče a lůžek následné péče.


S Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského spolupracuje Nadace J&T na zvyšování kvality specializované paliativní péče v Praze, zajištění komfortu pro pacienty a doprovázející. Paliativní péče je v nemocnici součástí zdravotní a sociální péče v závěru života. Oddělení paliativní péče je v provozu od ledna 2012, poskytuje specializovanou lůžkovou paliativní péči dospělým nemocným s pokročilým nevyléčitelným onemocněním. V současnosti se jedná v České republice o spíše výjimečnou formu poskytování specializované lůžkové paliativní péče. Kvalitní odborná péče klade důraz na celostní přístup k člověku, respekt k důstojnosti a soukromí člověka, podporu jeho sociálních vazeb a duchovní doprovázení.


Upozornění

Uvedené informace představují názor J&T Banka, a.s., který vychází z aktuálně dostupných informací v čase jeho zhotovení k výše uvedenému dni. Uvedené informace nepředstavují nabídku, investiční poradenství, investiční doporučení k nákupu či prodeji jakýchkoliv investičních nástrojů ani analýzu investičních příležitostí. Uvedené prognózy nejsou spolehlivým ukazatelem budoucí výkonnosti. J&T Banka, a.s., nenese žádnou odpovědnost, která by mohla vzniknout v důsledku použití informací uvedených v tomto materiálu. O případné vhodnosti investičních nástrojů se poraďte se svým bankéřem, investičním zprostředkovatelem nebo jeho vázaným zástupcem.