Deprivace a rané trauma je zátěž na celý život

9-minutové čtení
J&T specialista

Deprivace a rané trauma je zátěž na celý život
#Starosti#Nadace J&T#Příběhy

Dítě, které přichází do pěstounské rodiny, má za sebou mnohdy těžké prožitky odloučení, zklamání a někdy i tělesné újmy. Takové trauma bývá zátěží na celý život. „Proto pěstouni často potřebují odbornou podporu, aby náročný příchod dítěte do rodiny zvládli,“ říká ředitelka organizace Děti patří domů Jiřina Kryštůfková Hlaváčová.

Do neziskového sektoru jste přešla před pár lety ze soukromé sféry a stala jste se ředitelkou organizace Děti patří domů. Co vás vedlo k rozhodnutí vyměnit ziskový sektor za ten neziskový a proč právě téma podpory náhradních rodin?

Nepřestávám obdivovat lidi, kteří dlouhodobě pečují o nemohoucí a zranitelné mezi námi. Byla jsem vychovaná k ohleduplnosti a empatii, ale necítila jsem se nikdy schopna se té pravidelné náročné péči věnovat. Své pracovní úsilí jsem vložila do administrativy a později do obchodu. Celý život jsem blízko lidem, kteří pracují v sociálních službách, a čím dál tím víc jsem cítila, že jejich práce dává větší smysl, než ta moje. Když mě v takovém rozpoložení potkala nabídka pracovat v organizaci Děti patří domů, nedaleko od mého domova a blízko tomu, co mě oslovuje, vnímala jsem to jako velkou výzvu.

Požadované znalosti a předpoklady pro práci výkonné ředitelky jsem měla a také dojem, že vím hodně o pěstounství či osvojení. Ve skutečnosti jsem byla ve znalostech náhradní rodinné péče (NRP) doslova elév. Díky velké podpoře trpělivých kolegyň se postupně orientuji. Při své práci potkávám neuvěřitelně vstřícné lidi, a to nejen u nás, ale v neziskovém sektoru celkově. Starám se o chod organizace, pomáhají mi s tím účetní, různí koordinátoři projektů a další. Vedle nás jsou pak odborní pracovníci doprovázení, lektoři a pracovníci respitu.

Jednou ze základních činností vaší organizace je právě doprovázení pěstounských rodin. Běžný člověk si jen těžko představí, co doprovázení znamená, a hlavně, proč je tak důležité, aby pěstoun měl k dispozici takovou organizaci, když klasická rodina nic takového nemá?

Dítě přijde do pěstounské rodiny a má za sebou těžké prožitky odloučení, zklamání, někdy tělesné újmy. Neuměla jsem si představit, jak hluboké rány v dětech vznikají v raném věku při boji o vlastní potřeby. Tím myslím potřebu pohlazení, když pláču, nakrmení, když mám hlad, úsměvu, když se potkám s pohledem své mámy, nebo objetí, když se uhodím do kolene.

Zní to jako nedůležité oproti celému lidskému životu, ale deprivace a rané trauma je zátěž na celý život. Některé dítě takovou zátěž snáší tak, že se účelně přizpůsobuje a potlačuje samo sebe. Jiné se uzavře, nechce kontakt ani nic dalšího. Další se naopak extrémně otevře, odešlo by kamkoliv s kýmkoliv. Další se chová vyzývavě, velmi brzy má zájem o protější pohlaví. Poslední typ deprivace je forma náhradního uspokojení, přes jídlo či hromadění věcí. Asi znáte jméno profesora Matějčka. Tak právě on tyto formy citového strádání popsal a zabýval se tím, jak dětem, dospívajícím a dospělým pomoci.

K takovému startu do života připočítejte změny prostředí, neznalost chodu rodiny, strach ze selhání či ze zklamání. I v našich klasických rodinách řešíme své šrámy na duši, ale máme všichni ten zdravý a pevný základ, který dětem z NRP z různých důvodů nebyl dopřán.

Slovo doprovázení přesně vyjadřuje, co rodinám poskytujeme. Pěstouni často potřebují odbornou podporu a také mají ze zákona právo na určité služby. A to jim zajišťujeme my ve spolupráci s odborem sociálně-právní ochrany dětí, terapeuty a dalšími potřebnými profesemi. Hlavní je zde zájem dítěte, jeho nasměrování na životní cestě, aby v dospělosti mělo šanci zvládnout osamostatnění a vedení rodinného života.

Co vše doprovázení prakticky obnáší?

Každý pěstoun musí ze zákona mít svoji doprovodnou organizaci. V té je jeden konkrétní klíčový pracovník, který se o rodinu stará. Minimálně jednou za dva měsíce se potkává jak s pěstouny, tak s dětmi. Komunikuje s příslušným OSPOD pracovištěm, domlouvá potřebné terapie, pomáhá v té souvislosti komunikovat se školou. Společně s pěstouny hledá cesty, jak zvládat mnohdy náročné chování dětí, které je důsledkem raného traumatu. Zkrátka rodině poskytuje odbornou radu tam, kde je potřeba. Plánuje s pěstouny povinné vzdělávání a pomáhá vybrat vhodné téma.

Organizace také připravuje pro děti respitní pobyty, tedy víkendové nebo prázdninové pobyty, kdy si pěstouni užijí svého zákonného volna nebo jsou na vzdělávání a my s dětmi pracujeme ve větším kolektivu. K terénní práci připočtěte hromadu administrativy, porady a vzdělávání. A tak nějak vypadá práce „klíčáka“, tedy klíčového pracovníka. Aby takový pracovník nevyhořel a zvládal nést a sdílet často těžké příběhy, organizace mu zajišťuje individuální supervize, tedy sezení, kde externí psychoterapeut pomáhá rozebrat věci, které pracovníka tíží. Klademe velký důraz na harmonii v týmu a koordinátorka provázení nabízí intervize, kde místo terapeuta externího je zde jako odborný pracovník kolega.

Potřeby rodin a dětí jsou asi různé, je ale něco, s čím se setkáváte téměř vždy?

Řekla bych, že pro rodiny pěstounů je velmi důležité sdílení a terapeutická práce s dětmi. Naše zakladatelky byly pěstounky, všechny řešily podobné potíže se svými úžasnými, ale neklidnými dětmi, které nemohly jen tak poslat na tábor, protože na to děti ani tábory nebyly připravené. Před patnácti lety byl systém náhradní rodinné péče úplně někde jinde, neexistovalo propojení, podpora, už vůbec ne supervize. Ženy se tedy začaly vídat, probírat svá trápení a doporučovat si odborníky, sdílet zkušenosti. Zájem o jejich aktivity rostl. A tak vlastně vznikla organizace Děti patří domů. Dodnes je sdílení velikým ventilem a potřebným nástrojem pěstounů.

Pěstounskou péči vykonávají lidé, kteří si vezmou dítě, které neznají, ale mnohem častější je situace, kdy se pěstounem stane příbuzný dítěte. Liší se tyto dvě skupiny v něčem?

Ano, v něčem ano. Především pěstoun dítěti nepříbuzný bývá na tuto práci předem připraven, seznamuje se s riziky a tématy, které s sebou pěstounská péče přináší. Příbuzenský pěstoun je většinou postaven před poměrně rychlé rozhodnutí, zda např. jeho vnouče zůstane s ním, nebo půjde do dětského domova. Pěstounská péče tak vznikne bez přípravy, mnohdy zatížená různými rodinnými konflikty, které nikdo nepomohl zpracovat.

A liší se nějak vaše práce s nimi?

Pro příbuzenské pěstouny máme specifická témata vzdělávání. Potřebují také více podpory při vyřizování praktických záležitostí. Trvá delší dobu, než získáme jejich důvěru, otevřou nám k nahlédnutí své rodinné vazby, přijmou práci klíčového pracovníka jako opravdovou pomoc.

Součástí vaší práce je napomáhat i tomu, aby dítě v pěstounské rodině udržovalo kontakt se svou biologickou rodinou. To ale může být někdy pro všechny dost náročné. Jak lze zvládat takové propojení pěstounské a biologické rodiny?

Důležité je, že tzv. asistovaný kontakt se sjednává v okamžiku potřeby dítěte, nikoliv potřeby dospělých. Jde o náročnou situaci pro všechny strany. Dítě si s sebou nese citové zranění, může mít velká očekávání a také velký strach. Pěstouni, kteří pomáhají dítěti jeho zranění nést, mohou cítit potřebu chránit jej před dalším citovým zraněním, mohou sami žárlit. Biologický rodič neví, jak jej dítě přijme a zda vůbec. Takový kontakt vyžaduje spolupráci všech stran a dobrou přípravu. Je však velmi důležitý pro hledání identity dítěte a pro jeho zdravý vývoj. V některých rodinách se ale daří vést kontakty bez asistence a větších problémů.

Doprovázíte i přechodné pěstouny? A pokud ano, v čem je tato skupina specifická?

Přechodný pěstoun je důležitý mezičlánek, který o dítě pečuje v době, kdy ještě není možná dlouhodobá péče nebo adopce a dítě by muselo být v ústavní péči. Obvykle jde o miminka. Klíčový pracovník pěstounovi pomáhá při častých změnách, účasti na projednávání, přípravě na předávání. Děti mívají častější lékařskou péči. Mnohdy jsou intenzivní kontakty s biologickou rodinou, někdy i návrat do ní. Povídala jsem si třeba s jednou paní, která již vyprovodila do nových rodin 14 malých dětí. Sama je ve spojení se všemi rodinami a děti jsou jako její neteře a synovci.

Jedním z častých dotazů právě k přechodným pěstounům bývá, jak může někdo vychovávat dítě rok a pak ho dát jinam, že je to přece trauma pro dítě i dospělého. Vy ale asi máte postupy, jak takový přechod dítěte do nového prostředí provést co nejlépe?

Již jsem popisovala, jaké trauma se děje miminku, když nemá jednu jedinou osobu blízkou, která by reagovala na jeho projevy a potřeby. To je hlavní argument, proč je pro vývoj dítěte vždy lepší být u pěstouna než v ústavní péči. Přechodní pěstouni jsou lidé, kteří již vychovali vlastní děti a zpracovali si svůj vlastní životní příběh. Vědí, že to nejlepší pro dané dítě v danou chvíli je, aby se o něj postarali právě oni. Předají ho do rukou lidem, kteří o něj budou pečovat tak dlouho, jak jen to bude třeba, a jejich služba pro dítě končí. Ale vztah může zůstat.

Předání do osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péče má svá pravidla a jsou to právě přechodní pěstouni, kteří mají důležité slovo při rozhodování, zda je dítě připraveno. Proces je citlivý k potřebám dítěte a noví rodiče se s dítětem dlouho seznamují. Za podpory přechodného pěstouna přebírají jednotlivé úkony péče o dítě, navazují se na něj a dítě na ně. Přechodný pěstoun nezmizí náhle ze života dítěte, ale postupně se péče o dítě překlápí a tím se eliminuje další traumatizující zážitek.

V ústavní péči je nemalý počet velkých sourozeneckých skupin, myslíte si, že pro ně skutečně není možné najít pěstouny, nebo je problém spíš v tom, že nejsme schopni takovým pěstounům zajistit dostatečnou podporu?

Všeobecně je pěstounů nedostatek, a ne každý pěstoun je připraven přijmout více než jedno dítě. Péče o sourozeneckou skupinu má velké nároky na rodinu, změní se celý rodinný systém. Jak zajistit péči a pozornost pro každé dítě? V ideálním případě je potřeba, aby jeden z pěstounů zůstal s dětmi doma a věnoval se jim a jejich potřebám. To předpokládá dostatečné finanční zajištění celé rodiny. Zvýšená podpora ze strany doprovázející organizace je na místě, ale i ta je značně limitována výší státního příspěvku na jednu rodinu a také počtem rodin na jednoho klíčového pracovníka.

Jaké služby pro pěstouny podle vás nejvíce chybí?

Některé terapeutické služby zajistíme v rámci doprovázení. Ale chybí finance tam, kde je doporučena dlouhodobá terapie. Chybí sami terapeuti, dětští psychologové nebo psychiatři, obzvláště se specializací na rané trauma a poruchy připoutání.

Chybí systém podpory mladých dospělých z dětských domovů a pěstounské péče. Všichni začínají vlastní život a nemají oporu v rodičích, nemají ten přístav, kam se při bouři můžete schovat. Některé děti provází jejich pěstouni i dále, ale mnoho z nich tuto podporu nemá. Jak mají obstát?

Mám také pocit, že nesmírně chybí edukace pedagogů v problematice dětí z NRP. Jejich chování je specifické, navštěvují terapie. A ve třídě plné dětí je pro pedagoga nebo vychovatele těžké porozumět, že dítěti nepomůže trest, ale že naopak potřebuje specifický přístup podle jeho attachmentu, podporu a nasměrování. Není to jednoduché.

Jiřina Kryštůfková Hlaváčová

Ředitelkou organizace Děti patří domů je od roku 2021. Do neziskové oblasti vstoupila ze soukromého sektoru, kde se dlouhodobě starala především o obchod, servis a služby. Jako výkonná ředitelka vytváří zázemí kolegům, kteří umí rodinám a dětem poradit, podpořit je a jsou jim blízko v okamžiku těžké zátěže i v problémech běžného života.

Nadace J&T 

Nadace J&T podporuje dlouhodobě organizace, které doprovázejí pěstouny. S organizací Děti patří domů spolupracuje od roku 2010 a podporuje ji, aby mohla udržet vysokou kvalitu doprovázení a návazných služeb.


Upozornění

Uvedené informace představují názor J&T Banka, a.s., který vychází z aktuálně dostupných informací v čase jeho zhotovení k výše uvedenému dni. Uvedené informace nepředstavují nabídku, investiční poradenství, investiční doporučení k nákupu či prodeji jakýchkoliv investičních nástrojů ani analýzu investičních příležitostí. Uvedené prognózy nejsou spolehlivým ukazatelem budoucí výkonnosti. J&T Banka, a.s., nenese žádnou odpovědnost, která by mohla vzniknout v důsledku použití informací uvedených v tomto materiálu. O případné vhodnosti investičních nástrojů se poraďte se svým bankéřem, investičním zprostředkovatelem nebo jeho vázaným zástupcem.