Díla Jaroslava Róny, Krištofa Kintery, Josefa Bolfa, Zdeňka Sýkory a dalších mistrů současného umění má ve své sbírce úspěšný podnikatel Michal Richtr. Po letech budování Richtr souhlasil s tím, že představí svou sbírku veřejnosti a od února do června budou návštěvníci galerie Magnus Art v pražském sídle J&T Banky obdivovat to nejlepší ze současného umění.
Jaký je jeho vztah k umění, umělcům a sbírce jako takové? Jak jednotlivá díla vybírá a kdo mu pomáhal v začátcích? A dokáže se s již zakoupeným dílem rozloučit? „Je pravda, že jsem některá díla po určité době prodal, ale nebylo to z důvodů, že by se mi již obraz nelíbil. Většinou šlo o zajímavé zhodnocení v případě, kdy mám od autora více prací. Sbíráním si dělám radost. A když mi prodej některého kusu umožní udělat si další radost, tak to udělám,“ prozrazuje Michal Richtr.
Výtvarným uměním jste obklopen prakticky neustále. Máte je nejen doma, ale i ve svém designovém studiu. Doplňuje se s vaší prací, nebo jsou to pro vás dva odlišné světy?
Pro mě je to jeden svět, který mě naplňuje a baví. Společné mají to, že jak korporátní design, tak umění, které mám ve sbírce, jsou výrazem konkrétní obrazové dramaturgie. Obojí je o vyprávění příběhů, vyvolávání emocí. Když navrhujete korporátní design, snažíte se vyjádřit DNA dané firmy. Musíte vybrat správný motiv, barevnost, typografii, vizuální prvky. A když si budujete sbírku, je to také o dramaturgii – jaká díla se vám líbí a jak pasují k sobě. Může se stát, že máte nějaký obraz a až mnohem později najdete věc, která se k němu hodí.
Kdy se vám to stalo?
Třeba v roce 2004 jsem koupil Starou rybu od Jaroslava Róny, o patnáct let později jsem objevil Nervous Trees od Krištofa Kintery a následně zakoupil úžasný obraz Your memory is not you od Josefa Bolfa. Podvědomě jsem cítil, že ta tři díla patří k sobě. Rozdíl oproti mé práci je v tom, že sbírání umění je dramaturgie na mnohem delší čas.
Sběratelstvím se zabýváte přes dvě desetiletí, jakou hodnotu pro vás umění představuje?
Radost, relaxaci a zklidnění. V prostoru, kde jsem obklopen uměleckými díly, prožívám pocit naplnění. Naučil jsem se být s uměním sám. Je to pro mě krásný způsob trávení času. Když jsem nervózní nebo mám špatnou náladu, pomůže mi zajít do galerie, klidně i do dvou či tří v jeden den, a vrátím se odpočatý.
Je kvalitní umění otázkou peněz?
Nemusí být. V každé době je řada neobjevených autorů, kteří teprve čekají na své zhodnocení, a v tom je to kouzlo. Když jsem začal sbírat, kupoval jsem věci, z nichž mnohé byly ještě nedoceněné a jejich cena vůbec nebyla tam, kde je dnes. Mnozí lidé v mém okolí říkali: „Proboha, proč do toho dáváš peníze?“ Ale já na to nehleděl, kupoval jsem ta díla, protože se mi prostě líbila. Vždy jsem se řídil pouze kritériem líbí, nebo nelíbí. Dnes jsem strašně rád, že jsem se nenechal zviklat.
Myslíte si, že se vkusu dá naučit, nebo to musí v člověku být odmala?
Myslím si, že člověku nemusí být od přírody dána schopnost rozpoznat, co je dobré umění a co ne, a přesto se dá naučit „dívat se“. Dlouholetým zájmem, neustálým pozorováním, studiem odborné literatury či chozením na výstavy si lze vytříbit vkus. Také bych doporučil ze začátku mít dobrého mentora.
Kdo byl tím vaším mentorem?
Moje první nákupy kolem roku 2000 hodně ovlivnil Jan Bejšovec. Je řada děl, na která mě upozornil či sám mi je prodal. Dodnes z nich mnoho vlastním. Později jsem se začal orientovat již sám, už jsem si troufl oslovovat umělce. Také nastala fáze, kdy jsem začal chodit na aukce. Důležitou roli pří budování sbírky sehrál Rostislav Vaněk. To on mě naučil kupovat od oblíbených autorů vždy dvě díla. Vytváření diptychů je vůbec typickým rysem mé sbírky.
Vyvíjí se váš vztah k dílům, která jste za ty roky přidal do své kolekce?
Určitě. Některá se mi možná nelíbí tolik jako kdysi, ale není vyloučeno, že k nim po letech zase najdu cestu a začnu je více objevovat, prožívat. Přesto si troufám tvrdit, že většinu toho, co v tuto chvíli vlastním, mám velmi rád dlouhodobě nebo životně. Vše je o emocích okamžitých nebo dlouhodobých. O tomto obrazu Josefa Bolfa za námi (Your memory is not you) by někdo mohl říct, že je depresivní, chmurný. Ale mě fascinuje technika škrábání do vosku, baví mě způsob stylizace postav. Ten obraz se mi líbí jako celek a i po několika letech ve mně stále vyvolává určitou zvídavost a přináší mi pocit radosti.
Nikdy se vám nestalo, že byste se nějakého díla musel zbavit, protože se vám postupem času omrzelo?
Takto radikální proces, že bych se po letech na něco dále nemohl koukat, jsem asi neprodělal. Je pravda, že jsem některá díla po určité době exitoval, tj. prodal, ale to bylo z jiných důvodů. Většinou šlo o zajímavé zhodnocení v případě, kdy mám od autora více prací.
Michal Richtr (1966) Sběratel umění a přední český odborník na problematiku corporate identity design. Působí jako jednatel a výkonný ředitel Dynamo design. Absolvent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity několik let studoval také střih na FAMU. Po revoluci založil reklamní agenturu TIME. Po prodeji agentury BBK/TIME nadnárodní firmě Ogilvy v roce 2000 se stal Michal Richtr managing directorem v Ogilvy CID, kde pomohl na svět mnoha povedeným vizuálním stylům, např. pro Agropol, CS Cargo, J&T, Zentivu či PPF. Je propagátorem designu jako konkurenční výhody v rámci projektu Design & Prosperita. |
Je ve vaší sbírce naopak kus, kterého byste se nikdy nedokázal vzdát?
Jsou určitě díla, která bych nechtěl prodat, ale nikdy neříkej nikdy. Já vlastně nebuduju ucelenou sbírku, která je nedotknutelná nebo musí zůstat za všech okolností pohromadě. Sbíráním si dělám radost. A když mi exit některého kusu umožní si udělat další radost, tak ho prodám.
Kde je hranice mezi sběratelem a obchodníkem s uměním?
Určitě je to o osobním založení a prioritách. Obchodování s uměleckými díly je tvrdý byznys, a ne každý ho umí dělat na patřičné úrovni. Když jsem v roce 2007 odešel z Ogilvy, chvíli jsem koketoval s myšlenkou provozovat galerii. Pak jsem ale sebekriticky vyhodnotil, že tak dobře jako Zdeněk Sklenář bych to nedokázal, a nápadu jsem se vzdal. Také si myslím, že na to nemám to správné nastavení. K tomu, co mi projde rukama, mám velmi osobní vztah, těmi objekty jsem posedlý. Nemohl bych být asi galeristou, protože by mi vadilo, že musím obchodovat kvůli pokrytí režie a nákladů. Nedokázal bych se smířit s tím, že se s některými díly musím rozloučit.
Jakým způsobem nakupujete díla nejčastěji?
Baví mě osobní kontakt s autorem, tj. že někomu zavoláte, navštívíte ho, povíte mu svůj příběh a ten člověk řekne: „Tak já vám něco prodám“ anebo vás pošle pryč, protože se mu prostě nelíbíte. Mě se poštěstilo poznat například Zdeňka Sýkoru a to bylo neobyčejně obohacující, ale osobně jsem zatím nepoznal Jiřího Sopka, přestože jeho díla mám také moc rád. Osobní setkání s autorem pro mě ovšem není podmínkou, obecně pro mě platí, že je možná lepší se zaměřit pouze na tvorbu než na osobu autora, protože to nemusejí být spojené nádoby, tj. kvalita díla se nutně nepřelévá do kvality člověka.
Způsobů, jak pořizovat výtvarné umění, je hodně. Já jsem kolekci dával dohromady postupně v průběhu let, dělal si radost, jak byly prostředky. Ale tento způsob samozřejmě není pro každého, protože je to zdlouhavé. Pokud je někdo v situaci, že má holé stěny v novém domě nebo má potřebu diverzifikovat zdroje, doporučoval bych se nejprve s někým poradit a zorientovat se. Diskuse a oponentura, ať už s kurátorem, galeristou, či dealerem s uměním, je vždy užitečná, zejména když se sbíráním začínáte.
Kdybyste měl mít jen jediný obraz na světě, který by to byl?
Asi bych si přál mít zátiší od Paula Cézanna, nějaká jablka, hrušky. Když mi bylo 18 let, četl jsem si Cézannovu biografii a zamiloval se do jeho tvorby. Před čtyřmi lety jsem se byl podívat v jeho ateliéru, prošel jsem se po místech, kde maloval. Okouzlilo mě to. Ale kdybych měl jen ten jeden obraz, asi by mě to svádělo pořídit si další díla do kontextu. A to by nešlo. Protože já nemůžu mít pouze jedno umělecké dílo.