Pohyblivé ceny chceme zavést i ve Špindlu

Kolik dnů za zimu obvykle strávíte na lyžích?

Bývávalo to i osmdesát dnů, protože naše děti závodně lyžovaly. Teď už se to týká jen té nejmladší a je toho méně. Navíc mám i zdravotní omezení, před rokem a půl jsem měl operaci kolena. Letos jsem zatím jezdil jen v Tatrách a v Polsku, pokaždé v našich střediscích.

A jste spíš typ, který dá dvě tři jízdy a pak jde do bufetu, nebo „smrdíte na svahu“ celý den?

Už jsem spíš ten typ, který zamíří do bufetu a „nesmrdí na zjazdovke“, pokud narážíte na toto mé prostořeké vyjádření. Takže ano, patřím mezi ty, o kterých jsem říkal, že je jako provozovatelé máme nejraději. Jezdím ale hlavně tehdy, kdy mi to dělá radost: ráno, za pěkného počasí, na čerstvě upravené sjezdovce.

Dočetl jsem se, že jste jezdil i závodně. Na jaké úrovni?

Jen v žákovské kategorii. Naučil jsem se jezdit sportovním stylem, ale vrcholové lyžování to nebylo.

Pytel blech

Jste jedním z akcionářů firmy provozující areál ve Špindlerově Mlýně. Jak jste daleko s propojováním Svatého Petra a Medvědína?

Všechno je připravené. Nyní čekáme na to, až se povede úspěšně dokončit studii EIA, analýzu dopadu na životní prostředí. S Krkonošským národním parkem jsme už dříve nalezli kompromis, který je pro obě strany funkční. Nyní jsme v poslední fázi schvalovacího procesu, za pár týdnů bychom měli být hotovi.

Máte představu, kdy by mohlo být propojení hotové?

Letos bychom rádi získali všechny papíry a začali s prvními lesnickými pracemi. Během let 2020 a 2021 by pak mohlo dojít k samotné výstavbě, vždy přes léto. 

Zvýší se propojením kapacita střediska?

Zvýší se už tím, že přibude spousta přepravních zařízení. Ti, kteří sedí na lanovce, nejsou na sjezdovce. Přibudou i další sjezdové tratě, takže počet lidí na svazích by se měl naředit. Což pomůže, protože na dnešních sjezdovkách už je to leckdy skoro o život. Počítáme, že propojení přitáhne i nové návštěvníky, ale efekt zředění by měl být patrný.

TMR má ve Špindlu minoritní podíl, ale zároveň je v pozici jakéhosi „provozujícího akcionáře“. Jak k tomu došlo?

Vlastníme 19 procent ve firmě Carepar, která je polovičním majitelem Melidy, tedy firmy, jež má areál v pronájmu.  V rámci akcionářské smlouvy jsme se domluvili na systému řízení. Melida má svůj manažerský tým a zbytek řídicího personálu, zejména lidé odpovídající za investice jsou z naší Tatry Mountain Resorts.

Jak se vlastně pracuje s tak barvitou strukturou spoluakcionářů, kterou v Melidě máte?

Když končil jako akcionář ve Špindlu podnikatel Tomáš Němec, označil celou tu sestavu za pytel blech. Měl naprostou pravdu. O pronájem špindlerovského areálu stálo několik zájemců. A Česká unie sportu místo toho, aby mezi nimi vybrala, řekla, že se mají všichni dohodnout. Takže ta sestava trochu připomíná vládní koalice v politice. Časem se nám podařilo nalézt model spolupráce a dnes je ta spolupráce přímo excelentní. 

Nebylo pro vás překvapení, když si jeden z vašich akcionářů, Michal Korecký, koupil pozemek téměř uprostřed areálu s tím, že tam postaví luxusní hotel?

Upřímně řečeno, bylo. Tím spíše, že jsme ten pozemek chtěli koupit společně. Ale nakonec jsme se s tím nějak srovnali a v té naší „koalici“ fungujeme dál.

V tomto směru je asi situace na Ještědu výrazně jednodušší, že?

Z hlediska akcionářů určitě. S městem jako partnerem je občas komplikované jednání, ale dospěli jsme k dohodě a snažíme se naplnit všechna očekávání města Liberec.

Ještěd na den

Jak by se měl liberecký areál proměnit v nejbližších letech? Zaznamenal jsem plány na rozšiřování sjezdovek a osvětlení pro večerní lyžování…

Ještěd bude i po dobudování příměstský areál. A to nejen pro Liberec, ale i pro Prahu, odkud je to hodina cesty. Tím pádem budeme mířit hlavně na jednodenní klienty. Celý areál bude zasněžovaný a osvětlený, aby se dalo jezdit až do večera. Areál musí být nastaven na příjemný zážitek, ať už přijedete na firemní akci, nebo individuálně. Nejenže si zalyžujete, ale můžete si pak dát třeba i dobrou večeři a víno, máte možnost odvozu. Podobně jako dnes vyrážejí lidé do multiplexů do kina, budou si moci užít lyže a snowboardy.

Melida vykazuje zisky v desítkách milionů českých korun. Jaká jsou v tomto směru vaše očekávání od Ještědu?

Je to pro nás pokus, jednodenní středisko jsme nikdy nestavěli. Podle našich propočtů by to mělo fungovat. Už když srovnám, jaké výsledky měl ještědský areál pod správou města a jaké dává nám, je to nebe a dudy. A to jsme ještě daleko od stavu, do kterého se chceme dostat.

Jsou nějaká další česká střediska, o jejichž provoz byste jako TMR stáli?

Kdyby byl ten zájem akutní, nebudu to říkat veřejně. Dlouhodobě mluvím o tom, že za pozornost stojí Krušné hory. Klínovec se propojil s Božím Darem, navíc se tam dá pokračovat v propojování do Německa a taková spolupráce může mít skvělé výsledky. Němci by přijeli do německého střediska, kde jsou dobré ubytovací kapacity, lyžování je zase na české straně. A druhou výhodou je, že to není v národním parku.

To znamená, že se tam dá snáz budovat?

Je to samozřejmě mnohem lepší a jednodušší.

Permanentky jako letenky

Velmi sázíte na prodej permanentek přes internet. Proč je to pro vás tak důležité?

Doteď je běžný postup, že na začátku sezony nastavíte ceny a pak podle toho jedete celou zimu. To je strašně pomalé. My potřebujeme s cenami pracovat pružněji.

Takže když bude nízký zájem, můžete cenu snížit?

Pokud máme klienty online, můžeme ceny flexibilně měnit v průběhu sezony podle poptávky. Při velkém zájmu nahoru, ve slabších momentech dolů. Přes telefon obsluhujeme banky, nakupujeme letenky, tak proč by to nemohlo být stejné i u lyžování? Na Slovensku jsme to zavedli, říkáme tomu „flexi rate“.

Jak ta flexibilní sazba funguje?

Na každý den začínáme permanentku prodávat za devět eur, včetně těch nejexponovanějších. A podle zájmu lidí pak cena stoupá: až na 55 eur za den při koupi na webu, u kasy dokonce na šedesát. Přes Vánoce jsme způsobili pozdvižení, lidé nám vyčítali, jak si můžeme říci o 55 eur za den, když v rakouském Kitzbühelu je za padesát. A já na to říkám: dobře, tak jeďte do Kitzbühelu, lidí u nás bude méně a cena klesne. Což se v lednu také stalo a ceny byly nižší než loni. Přes náš e-shop už nakupuje téměř polovina lyžařů.

Příští sezonu chceme zavést stejný princip i ve Špindlu. Očekávám, že to bude velmi diskutovaná revoluce.

Kouzlo jedné sjezdovky

Do lyžařského byznysu jste vstoupili, když si v roce 2004 skupina J&T pronajala Tatranské lanové dráhy. Dalo vám práci přesvědčit partnery, že do toho máte jít?

My jsme všichni vášniví, až fanatičtí lyžaři. Patrik Tkáč, Ivan Jakabovič, Peter Korbačka také závodně jezdil, i já mám k lyžím velký vztah. Byla to doba před ekonomickou krizí, na začátku jsme moc nezkoumali, jak se to zaplatí. Slovenské dráhy chtěly lanovky pronajmout s tím, že se jim ekonomicky nedaří. A v rámci pronájmu byla také ikonická černá sjezdovka pod Lomnickým sedlem: ta je hodně vysoko, má skvělé klimatické podmínky a je strmá jako střecha. Každý vášnivý lyžař na Slovensku ji miluje. Tak jsme si říkali, že to převezmeme, a kdyby bylo nejhůř, všechno zavřeme a pod Lomnickým sedlem budeme sami jezdit až do naprostého zešílení.

Zavírání se ovšem nekonalo.

Zavázali jsme se k určitým investicím, najednou v tom byly větší peníze. Začali jsme hledat, jak z lanovek vybudovat reálný byznys. Nejprve to bylo trochu překotné, a pak se otevřela příležitost získat Ski Jasná, což byla firma, která vznikla v kuponové privatizaci a provozovala areál Chopok. Následně se stala základem dnešní TMR, do níž jsme horské aktivity sloučili.

Máte areály na Chopku, ve Vysokých Tatrách, polském Szczyrku i ty české. Kde má lyžařské podnikání nejlepší výsledky?

Slovensko je stále nejsilnější, Jasná na zimu, Tatry trochu více v létě. Obrovský potenciál vidím v Polsku. Už dnes nám do Szczyrku jezdí stejně lidí jako do Tater, a přitom středisko ještě není dobudované. Počty lidí i tržby v Polsku dál porostou. Jsem zvědavý, co udělá Špindlerův Mlýn po propojení obou částí. Je to trendy středisko, které neláká jen Čechy. Jezdí tam Poláci, Němci, Nizozemci, Rusové a další.

V TMR osobně ovládáte téměř třicetiprocentní podíl. Chcete si dlouhodobě podíl zachovat, nebo plánujete navýšení či snížení?

Výše podílu závisí i na tom, jak si budeme uspořádávat vztahy v rámci spojenectví kolem bývalých partnerů J&T. Postupně se každý z nás usadil v tom, co je mu nejbližší, ale nikdy jsme se lidsky nerozešli a v různých poměrech spolu na různých aktivitách spolupracujeme. Aktuálnější může být, že bychom TMR spojili s nějakým velkým strategickým partnerem.

Kdo jsou potenciální velcí partneři v oblasti lyžařských center?

Moc jich není. Compagnie des Alpes, francouzská firma, která vlastní řadu středisek a zábavních parků. Švédská SkiStar provozuje skandinávská střediska a také rakouský St. Johann. A pak už jsou americké firmy jako Altera, Vail Resorts. Další možností by pak bylo získat peníze na kapitálovém trhu, a naopak sami jít do akvizic a budování volnočasového impéria řekněme na kontinentální úrovni.

Dlouhodobě usilujete i o vstup do rakouských středisek. Teď jste začali aspoň zvolna. Jak vypadá vaše spolupráce s Mölltaler Gletscher?

Není to úplně jednoduché středisko, jde o ledovec s chybějící infrastrukturou. Zatím prodáváme jejich jízdenky, zjišťujeme, zda tam dokážeme dostat naše dnešní klienty ze střední Evropy. Zkoumáme, nakolik by to mohl být zajímavý byznys, a po roce uvidíme. Do Rakouska dlouhodobě chceme, ale jestli je zrovna ledovec to pravé, se teprve ukáže.

Proč je tak obtížné vstoupit na rakouský lyžařský trh?

Často je tam lyžařské středisko vnímáno spíše jako nezbytná infrastruktura pro rozvoj celého regionu. Takže se provozovatelé brání tomu uvažovat v kategoriích, jako jsou náklady, výnosy, zisk či dividenda. Na lyžařských areálech vydělávají, a leckdy i velmi pěkně, ale spíše skrytě – přes pronájmy, služby, subdodávky. Uvažovat v klasických obchodních kategoriích by bylo vnímáno skoro jako svatokrádež.

Golf bez golfu

Nedávno jste vstoupili do golfu. Jak se dá vydělat například na provozování resortu Ostravice?

Vydělat se dá díky tomu, že nás nic nestojí vybudování golfových hřišť. My už jen hasíme problémy těch, kteří si ta hřiště postavili. V Česku je přes sto hřišť, což je obrovské množství. Svého času měl kdekdo pocit, že musí mít vlastní golf. Řada investorů pochopila, že se jim investice vložené do hřiště už nikdy nevrátí, ale přáli by si, aby tam každý rok nemuseli sypat další peníze.

A v tom jste viděli svou šanci?

Z obchodního hlediska nás nezajímá samotný golf, ale hotelové resorty s určitou kapacitou a kongresovými možnostmi, které jsou v blízkosti hřišť. Golfová hřiště jsou pro nás spíš doplňkem, podobně jako třeba bazény v lepších hotelích.

To je důvod, proč jste na Kaskádách u Brna převzali hotel, restauraci a kongresové centrum, ale ne samotné hřiště?

Přesně tak. Hřiště umíme využívat a nejspíš mu i přivádět nové klienty, ale nás zajímá hotelový a kongresový byznys.

Při vstupu do golfu jste mluvili o synergii s lyžováním. V čem by měla spočívat?

Když chcete mít dobré lidi, musíte jim nabídnout celoroční práci a výdělek. Na golfu můžeme přes léto zaměstnat část těch, které potřebujeme na zimu v horách. To je pro nás důležitější než synergie směrem k zákazníkům, i když určitý překryv mezi lyžaři a golfisty asi také najdeme.

Aerodrome? Letos ne

Loni jste na festival Aerodrome navezli hvězdy za téměř sto milionů korun. Jak dopadl konečný účet festivalu?

Byla to mírná plánovaná ztráta. Rozpočet byl tak velký i proto, že J&T Banka slavila dvacet let existence a rozhodla se, že namísto vlastní oslavy zasponzoruje tento festival. Bez toho bychom se určitě tak nerozjeli.

Bude tedy Aerodrome i letos?

Letos nebude, to už jsme odpískali. Chci, aby byl Aerodrome festivalem výjimečnosti, předloni jsme měli kapelu Linkin Park, loni megaakci v Panenském Týnci. Pro letošek jsem chtěl něco menšího, klidně na jeden den, ale s hvězdou, která tu ještě nebyla. To se nepovedlo zařídit, a dělat festival jen proto, aby se konal další ročník, nechci. Tak se raději připravíme na příští rok s ambicí být zase v něčem extra.

Konkurence v oblasti festivalů je veliká: Metronome, Rock for People, Colours of Ostrava…

Festivalů je spousta, ale významné jsou možná právě jen ty, které jste jmenoval. Loni jsme s naší akcí ostatním trochu vycucnuli program, i když jsme to tak původně nezamýšleli. S provozovateli velkých festivalů se známe, mám tady v Česku docela velkou firmu na zvukovou a osvětlovací techniku, s níž na ostatních festivalech působíme.

Zlobili se na vás jejich provozovatelé?

Nestěžovali si přímo, zachovali se hrdě, ale myslím, že se trochu zlobili. Třeba lidé kolem Rock for People říkali: to už nás můžete klidně koupit, když kvůli vám za chvíli nebudeme mít koho hrát. A mně v tu chvíli došlo, že jsme to, byť neplánovaně, možná trochu přepískli.

Osudové akcie

Zřejmě první oficiální zmínka, která se dá dohledat o vašem podnikání, je Ľudový investičný fond. Jak jste se ve třiadvaceti stal „lidovým investorem“?

Bylo to po kuponové privatizaci, byli jsme mladí a odvážní, měli jsme něco nastudováno a tušili jsme, že je v tom šance. Viděli jsme ostatní fondy: Harvardské, PPF a podobně – tak jsme to také vyzkoušeli.

Kdy a za jakých okolností se vaše cesty propojily se skupinou J&T?

S Peterem Korbačkou jsme byli spolužáci a kamarádi, takže jsme se pustili do akcií společně. A Patrik Tkáč s Ivanem Jakabovičem byli spolužáci dokonce od dětství, založili firmu, a i oni se věnovali akciím. Peter se s nimi poznal v  Středisku cenných papírů, pak jsme se seznámili všichni, takže se dá říci, že nás daly dohromady akcie.

V roce 1996 jste vyrazil do Prahy řídit obchodníka s cennými papíry J&T Securities. Stál jste tehdy o působení v Praze, nebo to na vás nějak zbylo?

Delší dobu jsme se stýkali a lidsky si sedli. Dodnes mám velkou úctu k Patriku Tkáčovi, protože on je skutečně skvělá hlava a výborný lídr. Po rozdělení federace se na Slovensku kuponová privatizace zrušila, takže šance pro rozvoj vlastního fondu zmizely. Byl jsem pak na čas zaměstnaný ve VÚB Kupón, který měl ještě z první vlny privatizace hodně aktiv v Česku. A já měl ty české podniky na starosti v roli jakéhosi správce podílů, takže jsem je často navštěvoval. Proto jsem pak oslovil chlapce z J&T s nápadem: pojďme do Čech, já to tam znám… Takže jsem v roce 1996 vyrazil založit českou J&T.

O dva roky později jste koupili někdejší Podnikatelskou banku, čímž se i J&T stala v České republice bankou.

Ptal jsem se tehdy Patrika Tkáče: je tu taková banka, nekoupíme ji? Jasně, kupuj! Tak jsme se o ni začali zajímat, vypracovali záchranný plán, převzali a postupně budovali. Hrdě si myslím, že celá česká část J&T existuje i díky mému tehdejšímu angažmá.

Zábava, byznys budoucnosti

Vedení pražské J&T Banky jste opustil ve stejném roce, kdy jste se začal starat o horský byznys na Slovensku. Souviselo to spolu?

K přesunu zpět na Slovensko mě vedly spíše rodinné důvody. A jak se postupně posouval náš přístup k horským střediskům od investice pro radost k reálnému podnikání, začal jsem se v tom více a více angažovat.

Dnes už je volnočasový byznys vaše hlavní podnikatelská disciplína?

Jednoznačně. A myslím, že má velkou perspektivu. Pracovní doba se zkracuje, lidé mají stále více volného času a v průměru i stále větší příjmy. Už nám nestačí víkendové cesty na chalupu a dětem to, že se půjdou proběhnout na louku za ní. Pokud nechceme, aby děcka seděla jen u obrazovek mobilů, budeme investovat do aktivních společných zážitků. Jsem přesvědčen, že v tomhle je pro příští léta opravdu velká perspektiva.

V posledních letech se množí vaše české aktivity. Nečeká vás další přesun na trase Bratislava–Praha?

Posledních pět šest let je ten nárůst českého působení patrný jak v mém osobním podnikání, tak ve skupinových aktivitách. Takže je možné, že za dva tři roky, až děti odejdou na vysoké školy, mě tu máte zase zpátky. Líbí se mi, jak to v Praze žije. •