William George Kubik: Čipy jsou novou ropou 21. století

Co dnes čipy pro nás všechny vlastně znamenají?

Často se o nich mluví jako o ropě 21. století a podle mě to přesně sedí. Čipy jsou dnes prakticky ve všem, co běžně používáme, a jsou jedním z hlavních předpokladů budoucího růstu. Najdeme je v telefonech, tabletech a počítačích, ale také v letadlech, automobilech, budovách nebo třeba v chytrých zásuvkách. U chytré domácnosti přes telefon pustíme klimatizaci nebo zapneme autonomního čisticího robota, který v sobě má vyšší desítky čipů. Ve všech těchto zařízeních jsou čipy a jejich počet dál plynule roste. Moderní společnost technologie využívá stále více a zároveň na ně klade vyšší nároky na výkon, který umožňují právě čipy.

Celosvětový trh polovodičů dosáhl v roce 2025 hodnoty téměř 800 miliard dolarů. Jak rychle tento segment roste a jaké jsou výhledy do roku 2030?

Ještě před dvěma lety se odhad pro rok 2030 pohyboval kolem jednoho bilionu dolarů. Těch zhruba 800 miliard dolarů pro rok 2025 vychází z údajů Semiconductor Industry Association. Bloomberg pracuje s mírně odlišnými čísly, kolem 820 miliard dolarů, záleží na metodice.

Podstatné ale je, jak rychle se odhady posouvají. Hranici jednoho bilionu dolarů jsou podle SIA překonali již na konci srpna, a pro rok 2030 se mluví zhruba o 1,5 až 1,6 bilionu dolarů – to je například odhad společnosti McKinsey. Já osobně podle svých modelů počítám vzhledem k současné dynamice spíš s vyšší hodnotou, okolo dvou bilionů dolarů. Jsem optimističtější než některé investiční banky, jako například Morgan Stanley, která donedávna pracovala s odhadem kolem 1,2 bilionu dolarů.

Moje práce je proto do velké míry o neustálé aktualizaci dat a odhadů. Celé odvětví je mimořádně dynamické. Uvedu úsměvný příklad: odjel jsem na tři týdny na dovolenou a po návratu jsem si připadal jako v jiném světě. To, co platilo před odjezdem, už neplatilo. První týden jsem jen doháněl informace, co se změnilo, jaké vznikly nové firmy nebo produkty, v čem se změnily technologie a proč se posunula očekávání.

Jak do tohoto růstu promlouvá rozvoj umělé inteligence a jak se projevuje takzvaný Jevonsův paradox?

S rozvojem AI a rostoucí poptávkou po výpočetní kapacitě přibývá i potřeba velmi výkonných čipů a pamětí. Překlopili jsme se totiž z fáze, kdy se AI modely hlavně trénovaly, do fáze inference, kdy s nimi už přímo komunikujeme v běžném provozu. A ukazuje se, že tato fáze je extrémně náročná právě na paměť. Zjistili jsme, že paměťových kapacit není tolik, kolik bychom potřebovali, takže jejich význam v celém trhu velmi rychle roste.

Zároveň se také mění pohled na technologické lídry. Tržní konsenzus dlouho vycházel z toho, že Amerika je ve vývoji jednoznačný lídr. Podle mě už to tak jednoduché není. Čína dokáže s omezenějšími zdroji dosahovat velmi silných výsledků a nové reasoning AI modely ukazují, že mohou být levnější a přitom se výkonem přibližovat západním modelům.

Tady se projevuje právě Jevonsův paradox: když technologie zlevní, roste její využití, a tím i celková spotřeba. To nás nutí modely neustále upravovat. Najednou do nich přidáte nový faktor a trh vám vyjde třeba o 150 miliard dolarů větší. Děje se to prakticky každý měsíc, což je neskutečná dynamika.

Jak je dnes rozložen globální dodavatelský řetězec čipů od surovin až po finální produkci?

Čína je dominantním hráčem u řady vstupních materiálů. Pochází z ní přibližně 80 procent surového křemíku, 98 procent gallia a kolem 60 procent germania, k tomu připočtěme další minerály a plyny jako helium nebo argon. Pak se řetězec přesouvá dál. V Japonsku mají silnou pozici firmy pracující s křemíkovými ingoty a wafery, tedy deskami, na nichž se čipy vyrábějí, například Ibiden nebo Ajinomoto. Jižní Korea je zase mimořádně silná v paměťových čipech, zejména díky společnostem SK Hynix a Samsung.

Následuje Tchaj-wan. Tamní společnost Taiwan Semiconductor (TSMC) má podle dostupných dat kolem 62 procent globální výroby čipů a u nejpokročilejší produkce přes 90 procent. Samotné návrhy nejvýkonnějších čipů přitom často vznikají ve Spojených státech, kde sídlí firmy vlastnící software i duševní vlastnictví, které výrobu zadávají na Tchaj-wan. A do toho vstupuje Evropa, především nizozemské ASML, které dodává klíčové litografické technologie.

Celkově do řetězce globálně vstupuje jen na Tchaj-wanu zhruba 3 500 firem a celosvětově deset až patnáct tisíc různých společností. Proto je zavádějící ptát se, jestli jsou čipy „americké“, „čínské“ nebo „tchajwanské“. Ve skutečnosti je zapojen prakticky celý svět.

Proč je Tchaj-wan tak kritickým bodem celého světa a jaké by byly dopady případného konfliktu s Čínou?

Tchaj-wan je centrem zakázkové výroby. Pro takzvané fabless výrobce, tedy firmy, které čip navrhnou, ale nemají vlastní továrny jako Nvidia, AMD, Broadcom a další, je klíčová TSMC. Ta má u nejpokročilejší produkce podíl přes 90 procent. TSMC se sice snaží výrobu diverzifikovat a staví továrny v USA, Japonsku či u Drážďan, ale několik nových továren samo o sobě strategický význam ostrova zásadně nesníží.

Tchaj-wan se tím stává jedním z nejkritičtějších bodů celého řetězce. A nemusíme mluvit jen o čínské invazi – stačilo by velké zemětřesení, tsunami či pandemie a svět by přišel o významnou část nabídky nejpokročilejších čipů. Dopad by se okamžitě projevil v telefonech, počítačích, automobilech a hlavně ve výpadku AI.

JPMorgan například vytvořila scénář čínské invaze na Tchaj-wan a odhadovala její dopad na globální ekonomiku. Podle tohoto scénáře by v prvním roce mohlo globální HDP klesnout přibližně o 8 až 12 procent, čínské o 20 až 25 procent a americké zhruba do 10 procent. V takovém scénáři se zároveň počítá s tím, že by výrobní kapacity TSMC nebylo možné jednoduše převzít a dál provozovat, protože existují scénáře znehodnocení zařízení či vzdáleného vyřazení litografických systémů ASML. Ekonomické náklady konfliktu by tak byly obrovské i pro samotnou Čínu.

Jaké vnitřní strukturální problémy Čína řeší a jak je pro analytika těžké čínský trh zkoumat?

Čína řeší významné domácí problémy. Prvním je dlouhodobě nevyřešená nemovitostní krize, na kterou navazuje vysoké zadlužení místních samospráv, jež byly financované prodejem pozemků developerům. Druhým problémem je slabá spotřeba domácností a vysoká nezaměstnanost mladých lidí mimo největší města, kde se mluví až o 20 procentech. K tomu se přidává celkový sentiment mladé generace, která má jiné představy o životě a chce být otevřenější světu.

Pro analytika je navíc čínský trh velmi obtížně proniknutelný. Na Západě jsme zvyklí na transparentnost, firmy zveřejňují postupy od architektury po výrobní uzly. U Číny je nad trhem mlha. Musíme pracovat s lokálními zdroji, překlady a filtrovat informace, které mohou být přibarvené. U gigantů jako Huawei, Tencent nebo Baidu se k části dat dostanete, ale pořád je to méně transparentní než na Západě. Lidé s hlubokou znalostí čínského trhu jsou proto velmi ceněni.

Spojení čínských technologií a státní kontroly je přitom obrovské. Mě osobně zaujal příklad amerického youtubera, který v Číně po dohodě s místními autoritami otestoval tamní policii: na určeném místě nasimuloval přestupek a pokusil se zmizet. Díky kamerovým systémům a propojení AI s analýzou dat ho policie vypátrala a zastavila během několika málo minut. Samozřejmě podobné schopnosti mohou mít i západní státy, ale v tom videu bylo dobře vidět právě propojení AI s obrovským množstvím vstupních dat a kamerových systémů.

Jak vnímáte pozici Evropy? Výroba je u nás o 15 až 30 procent dražší než v Asii a povolovací procesy trvají roky.

Obávám se, že Evropa bude zaostávat i dál, pokud se strukturální podmínky nezmění. Chybí tu ekosystém, který by globální hráče motivoval k investicím. Schválení výstavby továrny v Evropě trvá v průměru 34 měsíců, na Tchaj-wanu je to 19 měsíců a u nejnovějších procesů kolem jednoho roku. Proč by firma stavěla v prostředí, kde jí samotné povolování zabere násobně více času?

Dále jsou tu dražší energie i práce, což se přímo propisuje do marží. Chybí tu také navazující síť odběratelů a suroviny, na kterých je Evropa závislá. A problémem je i administrativní složitost. První evropský Chips Act s rozpočtem cca 52 miliard eur byl legislativně tak složitý, že ho téměř nikdo nedokázal efektivně využít. Pro srovnání, americký Chips Act nabídl 31 miliard dolarů plus daňové úlevy a zafungoval nesrovnatelně lépe.

Příkladem překážek je i francouzská společnost Mistral AI, jedna z nejvýraznějších evropských AI firem. Když chtěla budovat datové centrum v Německu, procesy byly tak komplikované, že nakonec získala finanční injekci od ASML ve výši přibližně jedné miliardy eur.

Často to popisuji obrazem tří vlaků: Amerika a Čína jedou na kolejích vedle sebe a předhánějí se směrem do centra, zatímco Evropa má na své koleji výhybku, která ji odvádí na periferii. A zatím to nevypadá, že by existovala vůle tu výhybku přehodit zpět.

Mají v tomto prostředí šanci uspět menší nebo začínající firmy?

Ano, příležitostí pro malé firmy je obrovské množství. Nemusí konkurovat gigantům jako Intel, Nvidia, Broadcom nebo Qualcomm jako celku. Mohou nabídnout konkrétní dílčí technologii, která velkým hráčům zlepší jeden parametr.

Typickým příkladem jsou skleněné substráty, glass-core, které nahrazují organické materiály v pouzdření čipů a snižují jejich deformaci (tzv. warpage), případně oblast fotoniky a chlazení. U budoucích čipů se stále více mluví o optickém propojení pomocí laseru a optických vláken, protože klasické měděné spoje narážejí na limity a zahřívají se. Jenže laser je citlivý na teplo a právě zde vzniká prostor pro specializované firmy, které dokážou teplo odvést či izolovat.

Existují například japonské firmy s expertizou v keramických materiálech, jejichž know-how je dnes využitelné v polovodičích. I pětiprocentní úspora energie u milionu čipů v datovém centru má obrovský ekonomický dopad. Pro malou společnost s tržní kapitalizací 500 milionů dolarů to znamená úplně nový růstový příběh. Právě takové firmy mě baví analyzovat a objevovat je ještě před masovým růstem.

Kdy podle vás Čína dokáže dohnat svět ve vlastní výrobě těch nejpokročilejších čipů?

U vývoje AI je Čína už dnes velmi blízko špičce. U samotné výroby nejpokročilejších čipů podle mě bude přiblížení trvat ještě minimálně sedm až deset let.

Hlavním problémem je výrobní technologie a zařízení. Nedávná zpráva, že Čína dokáže vyrobit vlastní DUV litografii, vyvolala na trzích silnou reakci. Jenže když se podíváte na technologii detailněji, rozdíl proti nejlepším systémům ASML zůstává velký. Nejde jen o to stroj vyrobit. Rozhoduje jeho přesnost, rychlost zpracování waferů a hlavně výtěžnost výroby – tedy nízká zmetkovost. Zvýšit tyto parametry na úroveň ASML není otázka jednoduchého technického upgradu. Jsou za tím roky vývoje, pokusů, obrovské množství peněz a špičkových lidí pracujících na atomární úrovni.

Jak dlouhá je dnes ekonomická životnost čipů a jak na trh doléhá celková volatilita?

Donedávna se pracovalo s představou, že výkonné logické čipy mají životnost přibližně tři až pět let a pak jejich hodnota prudce klesne. Dnes ale vidíme, že poptávka po výpočetní kapacitě je tak obrovská, že i starší generace zůstávají velmi žádané. Nejrozvinutější hyperscale společnosti přejdou na novou generaci a uvolněný hardware okamžitě absorbuje sekundární trh dalších firem. Proto se ekonomická životnost logických čipů prodlužuje a průměrně může být klidně kolem sedmi let. Jiná situace je u paměťových čipů, kde nároky AI mění trh dynamičtěji.

Trh je celkově velmi nervózní a volatilní. Reaguje na jakoukoliv zprávu, i na neověřené informace či hoaxy. Když se například omezí tok ropy, helia nebo argonu přes klíčové trasy, zasáhne to výrobce v Jižní Koreji či na Tchaj-wanu. Jihokorejští výrobci pamětí neměli tak velké zásoby helia a plynů jako TSMC, která byla na krizové scénáře lépe připravena. I z toho je vidět, jak křehký a na geopolitické zprávy citlivý celý technologický sektor dnes je.

Rozhovor vychází z podcastu Insider věnovanému komoditám.