Vzácné historické mince jsou dlouhodobě zajímavým doplňkem investičních portfolií. V sobotu 4. prosince proběhla již 102. numismatická aukce společnosti Aurea Numismatika, na které byla dražena řada významných mincí od antiky přes středověká bohemika až po novověk. V tomto příspěvku se zaměříme (nejen) na mince legendárního panovníka Františka Josefa I., který i 105 let po své smrti zůstává v kolektivní paměti celého středoevropského prostoru, české země nevyjímaje. Důvodů pro tento fenomén je celá řada, z nichž zde zmíníme jen ty klíčové.
František Josef I. vládl po výjimečně dlouhé období; jako osmnáctiletý nastupuje na rakouský trůn v Olomouci v prosinci 1848 a povládne dlouhých 68 let až do svého skonu v roce 1916. Jeho vláda se vyznačovala mimořádnou konzervativností, osobní snahou o stabilitu a zachování statu quo, přestože politický vývoj, mimo jiné šíření volebního práva a nacionálně odstředivé síly germánské, slovanské a uherské, neumožňovaly realizaci jeho představ. Jak císař vysvětlil americkému prezidentu Rooseveltovi, „smysl mého úřadu je chránit své poddané před jejich politiky“, což byla maxima, která v národnostně turbulentní druhé polovině 19. století již neměla valnou šanci na dlouhodobý úspěch. Poslední dekády rakousko-uherské vlády získaly obecně negativní hodnocení. Avšak při podrobnějším pohledu na rakouský liberalismus a právní stát bledne tato legenda o habsburském útlaku přisoudobém srovnání s řadou jiných evropských zemí a zcela jednoznačně pak s tím, co se ve středoevropském prostoru odehrávalo po většinu 20. století.
Významným důvodem pro přetrvání v dlouhodobé paměti byla i jistá ikoničnost a dekorativnost císařského páru. Císařovna Alžběta zvaná Sisi, původem bavorská princezna, žena značné krásy a elegance, měla schopnost otupit u části obyvatel případné negativní resentimenty vůči císaři a všudypřítomnost jejich portrétů tento faktor jen zdůrazňovala.
František Josef I. v kruhu rodinném
Neméně důležitou roli ve vnímání Františka Josefa I. hrál jeho rodinný život, ve kterém se podivuhodně zřetězily soukromé tragédie s politickým přesahem, z nichž ta poslední byla fatální pro celé impérium, Evropu, zbytek světa a desítky milionů lidských osudů. Série dramat začala v roce 1867 popravou jeho bratra Maximilliána, který se i přes četná varování stal mexickým císařem. Po třech letech na trůnu stanul před popravčí četou mexických povstalců, kteří po doznění výstřelů oslavili návrat Mexika k republikánskému zřízení, jenž trvá dodnes.
I přes značně komplikované manželské vztahy se císařskému páru narodily tři dcery a syn Rudolf, který se v rámci nástupnického řádu stal automaticky korunním princem. Na císařském dvoře se mu i přes odpor jeho matky dostalo od útlého dětství traumatizující výchovy od zcela nekompetentních vychovatelů. Tato výchova, spolu s nutností nastoupit do armády na plný úvazek a s nemožností vést samostatný život, do značné míry předurčila Rudolfův neurotický charakter po zbytek života a nasměrovala jeho dráhu, kterou v lednu roku 1889 ukončil společnou sebevraždou se svojí milenkou na loveckém zámečku v Mayerlingu. Smrt syna a následníka trůnu byla především pro jeho matku Sisi ranou, ze které se již nikdy zcela nevzpamatovala. Osobní tragédie s politickými implikacemi a příchod nového následníka trůnu Františka Ferdinanda těžce postihla i císaře, avšak Sisi udělala radikálnířez ve svém životě, opustila nenáviděný vídeňský dvůr a vydala se na sérii zahraničních cest. Při pobytu v Ženevě byla v roce 1898 zavražděna rukou italského anarchisty.
Poslední ranou osudu byl pro Františka Josefa atentát na následníka trůnu Františka Fedinanda d’Este v roce 1914, který vedl po několika mezikrocích k první světové válce. Tragédie byla o to horší, že na rozdíl od korunního prince Rudolfa bral František Ferdinand svou roli budoucího císaře velmi vážně, společně se svým týmem se na ni cílevědomě připravoval a chystal promyšlené a velmi potřebné reformy, kterých aparát Františka Josefa již nebyl schopen.
Vypuknutí první světové války, které zlomeného císaře zastihlo v 84 letech, již jen urychlilo to, co bylo zřejmě nevyhnutelné: rozpad mnohonárodnostní habsburské říše. Říše, která střední Evropě vtiskla silnou kulturní a politickou linii; říše, která na svou dobu i přes některé nedostatky patřila globálně k nejlepším životním prostorům. Samotného rozpadu se František Josef však již nedožil. Zemřel uprostřed války 21. listopadu 1916 v Schönbrunnu.
Asketik a ranní ptáče
Na závěr císařského medailonku si připomeňme, zřejmě nikoli bez sympatií, životní styl císaře. Obecně dodnes známý je jeho celoživotní zvyk vstávat i na svou dobu velmi brzy, kolem čtvrté hodiny ranní, aby po spartánské snídani sestávající z chleba nalámaného do kávy ihned usedl k práci, u které vydržel zpravidla celý den až do pozdního odpoledne. Méně známé je to, že byl mužem přísné životosprávy, minimalistického stravování a zanedbatelné konzumace alkoholu a také mužem vpravdě železného zdraví. Poprvé vážněji onemocněl v 77 letech, do 80 let běžně jezdil na koni a chodil na lov.
Kromě žen, lovu, armády a tabáku prakticky neměl osobních zálib a neřestí a na rozdíl od ostatních soudobých panovníků vnímal sám sebe ve zcela praktickém slova smyslu jako prvního služebníka státu, jehož pracovní nasazení hledalo sobě rovné. I přes nesmírné osobní bohatství byl sám k sobě velmi šetrný, ke své manželce a později i milenkám však dokázal být mimořádně velkorysý.
Pohled na rakouský měnový vývoj
Vzhledem k tomu, že se zde budeme zabývat mincemi jak tzv. rakouské měny, tak i korunové měny, zmiňme se v krátkosti a zjednodušeně o rakouském měnovém vývoji. Po nástupu Františka Josefa na trůn v roce 1848 platily až do roku 1857 v habsburské říši dva peněžní systémy – tzv. konvenční měna (zavedená ještě za Marie Terezie) spolu s vídeňskou měnou zavedenou v roce 1811. Nejednotnost peněžního systému, komplikované převodní vztahy, nekompatibilita se zahraničím a obecně velké zmatky při používání oběživa vedly za vlády Františka Josefa v roce 1857 ke zrušení obou těchto systémů a nahrazení takzvanou rakouskou měnou založenou na nátlak Německa na stříbrném standardu. Rakouská měna byla definována tak, že z 500 gramů ryzího stříbra se razilo 45 zlatých po 100 krejcarech. Pro vysvětlení jen dodejme, že termín „zlatý“ čili gulden v této době standardně označoval stříbrnou minci, nikoli minci skutečně zlatou.
Od 70. let 19. století však začalo docházet k rychlému poklesu ceny stříbra, takže z plnohodnotných stříbrných mincí krytých hodnotou vlastního kovu se stávala pouhá kreditní platidla. Jejich měnová hodnota byla vyšší než cena stříbra v nich skutečně obsaženého. Měnová reforma, ke které dříve či později i přes odpor císaře muselo dojít, obnášela mimo jiné i přechod na korunovou měnu zlatého standardu, u které se z jednoho kilogramu ryzího zlata razilo 3280 korun po 100 haléřích.
Rakouská korunová měna byla zavedena v roce 1892 a používána až do rozpadu habsburské říše v roce 1918 (prakticky byla ponechána v platnosti i v Československu až do poloviny roku 1928). Na rakouskou korunovou měnu navázala jako jediná z nástupnických států od roku 1918 československá a od roku 1993 i česká korunová měna.
Mince jako investice Vzácné historické mince jsou již od doby renesance vyhledávané jak pro svoji krásu a historickou hodnotu, tak pro svoji hodnotu investiční. Lze říci, že vzácná mince, po které je zároveň i vysoká poptávka, může kupujícímu přinést kromě umělecko-historického potěšení také zajímavý výnos. Nicméně stejně jako v případě jiných investičních instrumentů, i zde je nutné být opatrný, nakupovat s rozmyslem a odborným zázemím. J&T Banka svým klientům v oblasti investiční numismatiky ráda poskytne odbornou konzultaci. |
Esteticky zajímavý dvouzlatník
Mezi sběratelsky vůbec nejzajímavější, ale i esteticky nejhodnotnější mince tzv. rakouské měny patří bezesporu dvouzlatník z roku 1887 na památku obnovení dolování stříbra v Kutné Hoře (viz obrázek 1). Mincí bylo vyraženo jen cca 400 kusů a na jejich výrobu bylo použito výhradně kutnohorského stříbra. Kutnohorské stříbrné doly, které byly v dobách své největší slávy jedny z největších v Evropě, byly v 19. století již dávno uzavřeny; byly však stále v majetku soukromé společnosti, která je kvůli nerentabilitě zdarma převedla na stát s podmínkou, že z prvního vytěženého stříbra budou vyraženy zvláštní pamětní mince. Vzhledem k tomu, že v té době již nebyla v českých zemích v provozu žádná mincovna, rakouský stát tuto podmínku splnil jejich ražbou ve Vídni. Již ve své době byly tyto mince mimořádně žádané, všechny kusy byly ihned rozebrány a jejich cena od té doby roste. Dražený exemplář se vyznačuje velmi vysokým stupněm zachovalosti a dosáhl kladívkové ceny 400 000 Kč.
Obrázek 1. František Josef I., stříbrný dvouzlatník 1887 na památku obnovení dolování stříbra v Kutné Hoře. Vydražen v aukci Aurea Numismatika za 400 000 Kč.Tento pamětní dvouzlatník se pochopitelně v peněžním oběhu nikdy neobjevil, ale pojďme se pro zajímavost podívat na peněžní poměry kolem roku 1887. Roční plat úředníka byl kolem 280 zlatých, středoškolský profesor bral ročně 600 až 800 zlatých, zkušený lékař kolem 2 100. Naproti tomu korunní princ Rudolf měl roční apanáž 42 000 zlatých. Pánský oblek stál od 14 zlatých, bicykl 220, osmidenní zájezd z Prahy do Paříže 230 zlatých. Za jeden zlatý bylo možné pořídit například kilogram másla, 2 kg masa či 50 rohlíků.
Raritní zlaté stokoruny
Mezi nejvíce ceněné mince korunové měny předlitavské části habsburské monarchie patří bezesporu zlaté stokoruny. Jedná se o velké reprezentativní ražby o hmotnosti přes 33 gramů, jejichž ražba započala v roce 1909 a trvala do válečného roku 1915. Řada z nich byla vyrobena ze soukromého zlata, které majitel přinesl v podobě šperků atp. do státní mincovny, kde mu z nich byly za mírný výrobní poplatek vyraženy mince. Počty mincí ražených v jednotlivých letech nebyly vysoké, zpravidla kolem tří tisíc kusů; jedná se tedy o dosti vzácné mince, které se těší značné poptávce sběratelů. Za všechny uveďme velmi pěkně zachovalý exemplář z roku 1913 (vyraženo pouze 2696 kusů), který byl vydražen za 360 000 Kč (viz obrázek 2).
Obrázek 2. František Josef I., zlatá stokoruna 1913, rakouská ražba. Vydražena v aukci Aurea Numismatika za 360 000 Kč.
Vzácná zlatá desetikoruna
Mezi další velmi vzácné ražby dražené na této aukci patří zlatá desetikoruna ražená pro Zalitavsko čili uherskou část monarchie, v Kremnici v roce 1915 (viz obrázek 3). Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867, kterým se z uherské části monarchie stala vnitropoliticky na Vídni nezávislá entita, se na mincích projevilo hned v roce 1868 zavedením uherských verzí většiny druhů mincí.
Technické parametry uherských mincí byly stejné jako u původních rakouských, jejich opisy však byly důsledně maďarské, na rozdíl od tradiční latiny používané v rakouské části monarchie. Tyto mince také nesly velký a výrazně umístěný uherský znak nebo korunu a byly raženy v jedné ze dvou uherských mincoven – ve slovenské Kremnici nebo v Gyulafehérváru na území dnešního Rumunska. Desetikoruny byly v systému korunové měny nejmenší nominál ražený ze zlata a v jednotlivých letech 1892 až 1915 se jich razilo značné množství. Ročník 1915 je po 1895 druhým nejvzácnějším ročníkem této mince. Tento velmi dobře zachovalý exemplář se vydražil za 500 000 Kč.
Obrázek 3. František Josef I., zlatá desetikoruna 1915, uherská ražba. Vydražena v aukci Aurea Numismatika za 500 000 Kč.
Investice plná emocí
Numismatický trh urazil od doby prvních renesančních sběratelů dlouhou cestu a stále se stabilně vyvíjí bez zásadních zvratů a propadů. Jak nadále ukazují výsledky aktuálních aukcí, historické mince související s českými zeměmi jsou stále zajímavějším sběratelským a investičním oborem a díky svému zhodnocení mají své pevné místo mezi alternativními investicemi. Vhodně zvolená historická mince představuje nejen krásný předmět historické a kulturní hodnoty, ale také snadno přenosný investiční instrument s odpovídajícím výnosem a likviditou. V případě mincí z českých zemí se pak majitel může navíc těšit z vlastnictví vzácného kousku naší české historie a kulturního dědictví.