O budování fondu Arch a platformách

Ještě pořád vy hodně definujete J&T a J&T hodně definuje vás?

Mám teď takový návrat. Budování Arch, to mi dává smysl. Nejvýznamnější je, že se chceme zaměřit hlavně na správu ekvitních peněz. Mohli bychom třeba Danovi prodat pár procent
EPH, vyplatit klienty a dát si nohy na stůl. Ale my naštěstí nechceme jít tím směrem. Naopak uzavíráme nové dohody s našimi manažery, tvoříme nové vedení banky, abychom se my posunuli k řízení té ekvity části. A já jsem asi měl období, když jsem víceméně jen byl v kontrolní funkci. Ale teď jsem osobně napsal strategii Arch, osobně jsem se vložil do budování svým vlivem. Firma na mně není závislá, je to fungující instituce a na to jsem pyšný. Ale vrátil jsem se teď, abych osobně pomohl v téhle transformaci, aby firma byla transparentnější a aby klienti věděli, kde mají peníze. Žádná mlha, teď jasně říkáme, tohle jsou naše peníze, dáváme je dohromady s penězi našich klientů a tento samotný fakt může naše možnosti ještě znásobit.

Na základě čeho se rozhodujete, koho pustit blíže a udělat z něj platformu? (pozn. red. – Patrik Tkáč tak označuje partnerství)

To je obrovská diverzita, o tom bychom se mohli bavit hodiny. A krásně se to řetězí. Michal Šnobr nás kdysi dávno přemluvil k investici do ČEZ, na čemž jsme vydělali my i klienti obrovské peníze, které se poté přetočily na základ kapitálu, který Dan Křetínský použil při nástupu do energetiky. Zároveň nejsou na světě rozdílnější lidé než Dan Křetínský a Michal Šnobr. Úplně jiný přístup, úplně jiné investiční oko. Srovnávat dokonce nelze ani v rámci dejme tomu realit. Dušan Palcr a Peter Korbačka jsou úplně odlišné osobnosti. Čili tím se dostávám k vaší otázce – říct nějaké moudré univerzální kritérium nedovedu. Co samozřejmě důležité je, je track record, to je sice otřepané, ale pravdivé.

Základ ale je, že si musíte sednout lidsky?

Rozhodně. My jsme všichni přátelé… Nebo to přeháním, protože přátelé spolu chodí na pivo a jezdí na dovolené, ale všichni si musíme sednout. Například Jirka Šmejc je někdo, koho považuji za osobního přítele. S Petrem Kellnerem jsme si sice vykali, ale měli jsme podle mě velmi blízký vztah. O Danovi a interních lidech ani nemluvím. Peníze jsou velmi neosobní záležitost, ale dát je někomu, koho nemáte rád, nejde.

Vy jste nyní nejviditelnější, a to i ve světě, díky investicím Vesa Equity, kam spadají podíly ve firmách jako Foot Locker, Royal Mail nebo Sainsbury’s. Do jaké míry se na strategii podílíte vy?

Máme to s Danem mnohokrát vyříkané. Já se s ním bavím po telefonu dvakrát týdně a vím o všem, ale není to tak, že bych to schvaloval. Já reprezentuju pasivního investora. Řeším s ním nové investice, říkám, jestli se mi to líbí, nebo ne, ale konečné slovo má on. Já jsem nevymyslel ani Foot Locker, ani Fnac, ani Casino… Víte třeba, jak vznikl Foot Locker?

Povídejte.

U Dana se tvoří mozkový trust. Už má tu velikost, kdy si k sobě může brát ty nejchytřejší lidi, a dělá to. Když přišel koronavirus, nahnal je všechny na místo. A bylo úplně jedno, kdo se předtím věnoval energetice a kdo Spartě. Svým lidem pak zadefinoval kritéria, jaké firmy hledat, typicky ty se slušným cash flow, které mají šanci přežít. Takhle prošli 500 firem a to, co jim z toho vyšlo nejlépe, nakoupili. A je to ten moment, odkdy se dramaticky změnil pohled na svět EPH, který dnes reprezentují tři nohy.

Je to energetika, jsou to veřejně obchodované tituly, zejména tedy retail a delivery, a jsou to média, kde jsme v J&T asi nejpasivnější. Ty investice zde hodně odráží spíš, řekněme, Danovo vlastenectví k zemi, kde chceme působit ve velkém než investiční strategii.

Bude se část těchto oportunistických investic rozšiřovat?

Musím rozlišovat mezi tím, co si myslím, a tím, co jsme si reálně řekli. (smích) A neřekli jsme si, že EPH už nebude primárně energetická firma. Ale při vědomí, že je EPH jednou z největších privátně vlastněných firem na poli energií v Evropě, je otázka, kam a jak se s tím dá ještě růst. A to nemluvím o tom, že v každé zemi je to natolik významná věc, že si kvůli ředění rizika musíte říct, zda to vůbec má ještě logiku. Myslím si, že investice na veřejných trzích tedy budou dominantní složka. Hodně lidí vám bude říkat, že burza je v konečném důsledku jako gambling, což je do jisté míry pravda, ale dlouhodobě ne. A my jsme nepřišli spekulovat.

Ale propady a nárůsty cen akcií sledujete, ne?

Jasně. Jak to ale jde dolů, tak jsme vlastně šťastní, protože v drtivé většině pozic je to pro nás příležitost. Pokud budou příznivé ceny a někdo to nevyžene nahoru, tak u značné části firem jsme připraveni na plné ovládnutí, jakkoli konkrétnější být bohužel nemohu. Tím ale zároveň neříkám, že jsme imunní vůči zprávám, aktuálnímu vývoji a že je všechno super levné, tak to nakoupíme. Navíc někde používáme leverage, takže musíme komunikovat s bankami, ty musí být trpělivé. Musíte si ale uvědomit, že tituly, které máme, se obchodují v průměru za pěti- až sed- minásobek cash flow. Vlastně ze všeho nejvíc nás děsí to, že je svět takto zblbnutý. Že to nevidí.

Dá se říct, že je Daniel Křetínský vaší vůbec nejvýnosnější platformou?

To je ekonomicky jasné a zcela bez diskuse. A tady se opět dostáváme k tomu, co už jsem říkal – že jsem trochu smutný, že na dveře neklepe víc lidí. Dan a jeho lidé mají tu kreativitu, aby dokázali nosit další příležitosti, a mohli bychom investovat více, ale z pohledu J&T dává smysl nemít všechny vejce v jednom košíku. A už dnes je EPH z pohledu našeho majetku největší část.

Jak se vůbec díváte na výhled energetického byznysu z pohledu EPH? Nejvýnosnější bývaly plynovody, kterými dnes ale nic neteče…

Být v tomto prorokem je dnes velmi těžké, každopádně nikdy to není tak, že nic neteče. Eustream je v této chvíli jednou z mála možností, jak vůbec může něco téct. Pokud plyn nejde z jedné strany, tak jde z druhé. Ale je to na vodě. Jinak u nás v energetice není tajemstvím, že v produkční části, kterou Dan kdysi koupil relativně lacině, ty zisky jsou. A my stále říkáme to samé, co pověděl u vás v rozhovoru pan Tykač – že jsme připraveni se podělit. Jen se nám nelíbí ten přístup.

Že vás chtějí zdanit a sedřít z kůže?

Jim nejde prvoplánově o nás, jen my jsme to nejjednodušší řešení. Jdu něco rozdat, tak půjdu jinam něco sebrat. Bylo by ale slušné se o tom bavit. Často zaznívá, že jsme to koupili levně! To je ale přece strašně scestné, protože buď máme ústavou garantované soukromé vlastnictví, nebo nemáme. Vyčítat někomu, že něco koupil levně, nedává z žádné strany smysl. Vždyť jsme na sebe vzali určité riziko, mohli z toho mít i minus. Tohle politici nemají v hlavách. Je to trochu trauma. Na druhou stranu je asi taková doba, nikdo nemá na nic čas a čekat na nějakou diplomacii… Je to zkrátka dost nepříjemné.

Jak se díváte na to, jak se teď mění svět?

[dlouhé odmlčení] Co k tomu říct moudrého…

Já myslím, že vlastně mou úlohou je k tomu mluvit. Jsem v pozici lídra celého světa J&T a musí být mou úlohou myslet i na nejhorší scénáře. Jenže jsem natolik dobrý ve vymýšlení špatných scénářů, že si jednoduše musím přiznat, že na některé se připravit nedá. Pokud by tu měly létat jaderné hlavice zleva doprava, jak se na to připravit? Na to se musí každý připravit doma sám. Mít koupeno trochu mouky a trochu konzerv. Pak je tu ale ten paradox, že když vyškrtnete ty nejhorší scénáře, tak je svět najednou plný příležitostí. Svět se vystresoval a spousta věcí zlevnila. Zní to trochu cynicky, ale je to tak. Jednáme o řadě nových investic. A to říkáme i našim klientům – pokud si to můžete dovolit, teď je správná doba nakupovat.

Několikrát jste zmínil: už jsem ve věku kdy… nastala doba, kdy to začínáme probírat, řešíte ten svůj věk?

Bohužel i memento Petrovy (pozn. red. – Petr Kellner) smrti vneslo dramatickou rychlost do těchto rozhovorů. Každému došlo, že nejsme nejmladší a že jsme smrtelní. Naše děti zároveň dorůstají do věku, kdy vás každý den něčím štvou a vy jim hrozíte vyděděním. (smích) A to jsou momenty, kdy nad tím vším vážně přemýšlíte.

Víte, dřív jsme všichni spolu trávili dovolené, byli jsme taková parta. Když přišly děti, víc se to separovalo a taky osobní nastavení nás všech společníků a partnerů je trochu jiné a tomu je
nutné přizpůsobit strategii a fungování těch firem. Zároveň ale musím říct, že nejsme v tom bodě, kdy bychom chtěli jít do důchodu. Musíme jen být připravení, co se stane s firmou, kdyby se stalo něco někomu z nás. To řešíme.

Teď se zamotáme trochu do geometrie. Arch je oblouk, Le Dôme je kruh nebo spíš spirála. Kde jste na té spirále teď?

Pěkná otázka, těžká odpověď, raději si ještě doleju champagne. Teď jsem poslouchal podcast Vědátor, bylo to o fraktálech a ty nemají konec. Spirála má konec a to se mi nelíbí. Takže se na to dívám spíš jako na fraktál bez konce. Děláme něco, co by tu mělo být dlouho. Nejsem zastáncem nějakých patetických prohlášení, že budujeme firmu navždycky, na věčnost. Rádi bychom se prezentovali jako firma, která nemá hranice na Slovensku či v Česku, jsme firma s mezinárodními ambicemi. Na druhé straně, jestli mám říct, kde se teď vidím, tak náš největší úkol je pomoci těm zemím, ve kterých žijeme. Česku a Slovensku. Nechci tvrdit, že chceme dělat a vysávat zisky na Západě a přenášet je k nám na Východ, ale vytvořit stabilní firmu s kořeny v našich zemích, to je to nejdůležitější, co můžeme pro ty naše země udělat. Aby se nestaly jenom enklávou cizích zájmů. Myslím si, že to je naše poselství a že tomu pomáháme.

Jak?

Vytváříme fondy, venture kapitál, aby pomohly domácím firmám, podporujeme jejich ekvitu. Ekvitu u nás, v Česku a na Slovensku, poskytujeme jenom my, domácí hráči, nikdo jiný. A to je naše poslání. Na konci té spirály bych chtěl mít lepší pocit, že Česko a Slovensko nezanikly jako země v rukou cizích peněz. To je náš úkol. Mám radost z investice do Monety, to je, i když nejsme dneska nejlepší kamarádi s Pavlem Tykačem, ta myšlenka udržet banku v podstatě v českých rukách – a díky bohu za zahraniční investory, díky nimž se banka veřejně obchoduje – je nám sympatická ta snaha Monety zůstat českou bankou. To je způsob uvažování, který bychom měli aplikovat v našich zemích.

Celý rozhovor najdete v listopadovém vydání magazínu Forbes.