Jiří Příhoda: U nejlepšího domu má být nejlepší umění

Příhoda na ní představoval své unikátní prostory, které mají fungovat trochu jako protiváha digitálním světům. Usazují totiž člověka do naprosto nové, ale velmi fyzické reality. Podobnou funkci pak může mít také umění ve veřejném prostoru, třeba u kancelářské budovy. „Ve světě, zejména v Asii, kancelářské budovy bez kvalitního umění takřka nevznikají. U nás se to pomalu také rozjíždí. Záleží ale na osvícenosti investora,“ vysvětluje Jiří Příhoda.

Můžeme začít gratulací. Vaši výstavu VOID v Galerii Rudolfinum navštívilo více než 40 tisíc lidí.

Samozřejmě jde o vstupy. Osobně vím o lidech, kteří tam byli víckrát. Třeba jeden Číňan sem přijel na delší čas a prý tam chodil celý měsíc každý den. Ale ať to nebagatelizujeme. Myslím, že za tímto úspěchem bylo více faktorů. Renomé galerie, její práce na marketingu, své sehrála i doba. Po delší době tu byl takto ambiciózní výstavní projekt. A taky asi zafungovaly sociální sítě, lidé to hojně dávali na Instagram a Facebook.

Je pravda, že v létě VOID patřil k must see událostem napříč kompletní kulturní nabídkou.

Snad se na tom podepsala i dramaturgie té výstavy, že tam bylo spíše méně věcí, ale kdo se chtěl dívat, mohl se třeba nad kresbami zastavit klidně i na hodinu. No a pak si myslím, že se na tom pozitivně podepsalo i to, že jsem vystavoval starší věci, i ty nejnovější vznikly před osmi či devíti lety a nesledují trendy současné umělecké scény. Byl jsem si jist, že věci vybrané na výstavu už lépe nemůžou být.

Dnešní umění vůbec nesledujete?

Současné umění cíleně nesleduji a ani nehraji na trendy, které nově prezentuje nějaká velká přehlídka či několik velkých galerií a jejich kurátorů. I proto u VOID nebyla taková ta bariéra „neviděl jsi poslední velké bienále, tak tomu nebudeš rozumět“, která část případného publika může odradit. Asi to je ten můj odstup od toho, co to nejnovější současné umění používá jako svůj jazyk. Spíše mám snahu o vyjádření toho, co v současné době s námi hýbe, co je důležité a co se bude dít, a to za použití vlastních již trochu staromódních formálních postupů a postojů. I to zapříčinilo, že mám reakce také od lidí, které umění nijak nezajímá, ale toto je zkrátka zaujalo.

A zaujalo to také zástupce J&T Banky, která koupila dvojici chrličů. Vnímáte to jako svého druhu uzavření jejich příběhu?

Do určité míry to je uzavření nějaké fáze. Ten jejich příběh začal v roce 1994, kdy jsem dva vytvořil v interiérové verzi pro výstavy v Berlíně a ve Varšavě. Ty si hned na začátku roku 1995 ode mě vzal sběratel Karel Babíček. O rok později mě Petr Nedoma, aktuální šéf Galerie Rudolfinum, vyzval, ať připravím projekt pro dvoranu Galerie Rudolfinum, kde mě poprvé napadlo udělat všech osm chrličů, které v New Yorku na mrakodrapu Chrysler Building skutečně jsou. Z chystané výstavy ale sešlo. Nicméně když jsem těsně před začátkem pandemie k sobě do ateliéru pozval zástupce J&T Banky kvůli projektu Vista Mars, bavili jsme se i o chystané výstavě VOID v Rudolfinu, do které se vstoupí právě skrze v roce 1996 navržených osm chrličů, a domluvili jsme se, že by si banka dva chrliče vzala. Kvůli covidu se to pak všechno pozdrželo, ale nakonec vše dobře dopadlo a chrliče jsou již položeny u sídla banky. Moc se těším, jak budova bude spolu s chrliči zrát.

Říkáte společně. My teď sedíme v kavárně a koukáme se na domy na Národní třídě, kde často budova a na ní přidělané sochy zrovna dohromady nijak neladí. Jak se tomuto vyhnout?

Ono je to vidět i na některých nových budovách v Praze – architekti moc fušují do řemesla výtvarným umělcům. Oni tomu říkají „prvky“, ale právě tyto „prvky“ by měli vytvářet umělci s opravdovou průpravou, znalostí trendů umění posledních několika dekád. Většina architektů, a potkal jsem jich hodně, rozumí umění do šedesátých let minulého století. Zlom, který přinesl minimalismus a konceptualismus, je už míjí. Berou si z toho jen ty dekorativní prvky. Ale pak to zůstává prázdným formalismem. Existují však ale i čestné výjimky.

Jakou roli tedy vlastně umění ve volném prostoru má sehrát?

Dát kontext, přilákat lidi i turisty. I proto se nenuťme, aby tato díla byla nějaká extrémně složitá a těžká pro pochopení bez znalosti kontextu umění. Ideál je někde mezi – naplnit očekávání odborníků i laiků. Já na to používám příměr hollywoodského blockbusteru. Těch vzniknou za velké peníze stovky ročně, většina je bezduchých, ale několik se povede tak, že jsou zároveň skvělými filmy, dobře vydělávají a třeba se stanou i „nesmrtelnými“. Osobně za takový film považuju sci-fi Interstellar nebo Arrival, které fungovaly jako filmy, oslovily masy, a ještě byly plné podstatných vědeckých fakt, ohromující vizuality i smysluplného obsahu. Snad se takovým Interstellarem stala i ta moje výstava VOID v Rudolfinu, soudě podle těch 40 tisíc návštěvníků, což by mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech před otevřením výstavy.

Ve které fázi developmentu by se tam měl tedy umělec zapojit?

Je to případ od případu, ale nejlépe hned na začátku. Může to pak být už přímo součástí architektonického konceptu. Například David Černý, který nyní finišuje takové ty fragmenty noh a rukou u domů Trigemy v Karlíně. Když ale vezmeme například nějaké náměstí, tam to přidané výtvarné umění naopak vůbec nemusí být součástí architektury, ale spíše ji vhodně doplňuje.

Když připomenu svůj projekt Vista Mars v areálu Rustonky, tam jsem využil princip spirály coby protikladu pravoúhlé vertikality vytvářející trojúhelníkovou piazzetu. Takže ten celek, který jinak tvoří statické domy, se svým způsobem rozpohyboval. Tam to sice také nebylo součástí architektury a nebylo to potřeba, nicméně vyplatilo se, že jsme hodně peněz investovali do vytvoření makety. Díky ní jsme trefili velikost, což bylo pro zdar klíčové. Věřím tedy, že nejlepší cestou je úzká spolupráce architekta a sochaře. To vede k nejlepším výsledkům a takové dílo může třeba i přežít okolní domy.

Podobná díla většinou vzejdou ze soutěží. Jak tento systém funguje?

Musíme oddělit veřejné zakázky a soukromé. Ty veřejné v tuto chvíli nefungují moc šťastně, protože se po vypsání otevřené soutěže přihlásí sto lidí, kteří se hodně natrápí, a pak vždy bude 99 z nich poražených. To je trochu ponižující a jsou i některé hodně tragické případy, které tu ale nechci rozmazávat.

A jak to funguje se soukromými investory?

Ti častěji používají vyzvané soutěže pro tři až pět umělců. Tím docílíte toho, že oslovení umělci do toho jsou ochotni jít a připraví skutečně nové a nejlepší možné koncepty. Takto to ostatně udělala J&T Banka s Rustonkou. Výhodou toho přístupu také je, že znáte porotu, která to bude vybírat. A to je klíč. Já bych se osobně zasazoval za to, aby právě výběru silné poroty investoři dali co největší péči, ideálně aby byla mezinárodní a složená ze skutečných odborníků. To je cesta ke skutečně silnému umění ve veřejném prostoru.

Už jste dostal nějakou další nabídku na podobnou soutěž?

Nedostal, ale marně přemýšlím, že by se něco takového v Česku v poslední době připravovalo. Naposledy to podle mě byl dům KKCG, kde své dílo instaloval Federico Díaz. Taky šlo o vyzvanou soutěž.

Vy jste v jednom rozhovoru zmínil, že se v zahraničí, například v Jižní Koreji, office buildings bez umění už vlastně ani nestaví. Respektive že bez umění se nemohou označovat za první třídu, a tedy nasazovat áčkové ceny. Vidíte tento trend už také v Česku a na Slovensku?

Vždy záleží na investorovi a jeho osvícenosti. Tam to vše začíná. Tady to zatím startuje, ale věřím, že čím častěji se to bude dít, tím více dalších investorů to bude inspirovat, stane se z toho úzus. V té Asii to je zajímavé. Oni tam prostě sledují řekněme vyšší estetickou hodnotu celku. Prostě to chtějí mít hezké a zajímavé. V Evropě a Americe už to dnes tolik není, ale je fakt, že kolikrát dům samotný je natolik estetický, že se investor domnívá, že už žádnou sochu nepotřebuje. Já si to ale nemyslím, v průběhu celých evropských dějin se potkávali nejlepší architekti s nejlepšími umělci.