Pojem skutečného majitele je definován speciálním zákonem č. 37/2021 Sb. a řadou dalších souvisejících vyhlášek a směrnic. Proč je tato definice tak důležitá? Například proto, že s jeho zjišťováním se počítá při zadávání veřejných zakázek, své skutečné majitele musí uvádět také žadatelé o dotace podle zákonů o rozpočtových pravidlech. Rovněž se týká svěřenských fondů. Na nejdůležitější otázky týkající se této problematiky odpovídá Helena Svárovská, ředitelka J&T Family Office.
Proč je důležité znát skutečného majitele?
Obecně lze říci, že účelem zjišťování skutečného majitele je posílení transparentnosti právnických osob a právních uspořádání a rozkrytí jinak nezřetelných či skrytých vztahů.
Kdo má povinnost skutečného majitele zjišťovat?
Primárně jsou to samy právnické osoba a právní uspořádání, kdo mají tuto povinnost. Musí údaje o nich zaznamenávat a současně zajistit jejich bezodkladný zápis do evidence skutečných majitelů. Jsou tedy takzvanou evidující osobou. Pokud jsou nečinné, může návrh na zápis do evidence podat i třetí osoba, která má na zápisu právní zájem, například neevidovaný skutečný majitel, nebo naopak osoba, která je nesprávně evidována jako skutečný majitel.
Zjišťovat skutečné majitele musí také povinné osoby podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, zkráceně také AML zákona. Jde zejména o banky, auditory nebo daňové poradce.
Podílový fond nemá žádné povinnosti vůči evidenci skutečných majitelů, nicméně je možné zprostředkovat postavení skutečného majitele neboli uplatňovat rozhodující vliv. V případě svěřenských fondů dopadá evidenční povinnost na svěřenského správce.
Jak zjišťovat skutečného majitele?
Primárním zdrojem jsou vlastní interní informace a písemnosti a také informace veřejně dostupné. Po evidujících osobách se nevyžaduje detektivní činnost, je třeba vynakládat přiměřené a racionální úsilí. Sám skutečný majitel má povinnost evidující osobě vznik svého postavení sdělovat. Evidující osoba by měla řádně uchovávat údaje o krocích učiněných při zjišťování skutečného majitele v případech, kdy ho nebylo možné určit, a o svých minulých skutečných majitelích. Jde o kontinuální proces.
Kdo je skutečným majitelem?
Skutečný majitel existuje vždy ve vztahu k nějaké právnické osobě nebo tzv. právnímu uspořádání, typicky se bude jednat o svěřenský fond. Skutečných majitelů může být vůči určité právnické osobě nebo právnímu uspořádání více.
Skutečným majitelem je vždy fyzická osoba. Materiálním skutečným majitelem je každá fyzická osoba, která v konečném důsledku může uplatňovat rozhodující vliv nebo v případě korporací může mít vliv na určitý podíl v korporaci, nebo osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání. Je-li na konci řetězce podílů fyzická osoba, která s podílem nakládá na základě pokynů někoho jiného, bude skutečným majitelem jak tato osoba, tak ten, jehož pokyny se řídí.
Jak se postupuje, pokud není možné skutečného majitele zjistit?
Pokud nelze zjistit žádného jiného skutečného majitele, může v případě korporací také existovat tzv. náhradní skutečný majitel. Jsou to všechny osoby ve vrcholném vedení této korporace. Mohou to být členové statutárního orgánu právnické osoby nebo tzv. vrcholní manažeři společnosti. Pokud tato korporace uplatňuje rozhodující vliv vůči dalším korporacím, budou tyto osoby také skutečnými majiteli všech v řetězci podřízených korporací.
Ještě někde může být označen za skutečného majitele?
Člověk může být také skutečným majitelem i pouze na základě toho, že zastává určitou konkrétní funkci v právnické osobě – pak hovoříme o formálním skutečném majiteli. Toto označení je vyhrazeno pouze pro právnické osoby fundačního charakteru a právní uspořádání. Tito majitelé nemusí uplatňovat rozhodující vliv.
Podívejme se postupně na roli skutečného majitele v konkrétních typech uskupení. Jak je definována pro korporace?
V případě korporací, tj. především obchodních korporací, ale i jiných, je podle § 4 zákona o evidenci skutečných majitelů skutečným majitelem ten, kdo přímo nebo nepřímo prostřednictvím jiné osoby nebo právního uspořádání má podíl v korporaci nebo podíl na hlasovacích právech větší než 25 procent, přičemž podíl na hlasovacích právech nemusí souviset s podílem na korporaci. Materiální skutečný majitel je ten, kdo přímo nebo zprostředkovaně řídí, aniž je sám někým řízen.
Skutečný majitel je také ten, kdo má právo na podíl na zisku, jiných vlastních zdrojích nebo likvidačním zůstatku větší než 25 procent. Zisk může být předáván i na základě smluvního ujednání, pak by skutečným majitelem byl i člověk s právem plynoucím z takovéhoto smlouvy.
Podle § 4 je skutečným majitelem rovněž osoba, jež uplatňuje rozhodující vliv v korporaci nebo korporacích, které mají v dané korporaci samostatně nebo společně podíl větší než 25 procent, nebo uplatňuje rozhodující vliv v korporaci jinými prostředky. Tady je potřeba dát pozor na osoby, které mohou negativně blokovat rozhodování, například na společníky s právem veta.
Kdo je skutečným majitelem pro fundace, ústavy či obecně prospěšné společnosti?
Pro pozici skutečného, formálního, majitele je určující pouze to, že figurují v určité zákonem stanovené funkci. Platí, že skutečným majitelem nadace a nadačního fondu je vždy také každá fyzická osoba, která je jejím zakladatelem, která je členem její správní nebo dozorčí rady nebo jejím revizorem nebo osobou v obdobném postavení či v jejíž osobní podpoře spočívá podle zakladatelského právního jednání fundace její účel.
Vedle zřejmých skutečných majitelů se lze případně zabývat i tím, zda mimo ně neexistují i nějací materiální skuteční majitelé. Má se za to, že rozhodující vliv má ten, kdo může jmenovat nebo odvolávat většinu osob, které jsou členy jejich statutárního nebo obdobného řídicího systému. Z hlediska evidence není nutné takovéhoto materiálního majitele hledat, důvodem je to, že jsou většinou totožní s formálními skutečnými majiteli.
Skutečným majitelem ústavu nebo obecně prospěšné společnosti je vždy také každá fyzická osoba, která je jejich zakladatelem nebo ředitelem nebo členem jeho správní nebo dozorčí rady či osobou v obdobném postavení.
A jak je to u svěřenských fondů?
V případě právního uspořádání, kam patří svěřenské fondy a jeho zahraniční obdoby, platí podobná pravidla jako u fundací. Skutečným majitelem je tedy každá fyzická osoba, která je jeho zakladatelem, jeho svěřenským správcem, osoba oprávněná k výkonu dohledu nad správou právního uspořádání a která může jmenovat nebo odvolat svěřenského správce nebo obmyšleného, která je jeho obmyšleným nebo je z okruhu osob, v jejichž hlavním zájmu bylo právní uspořádání zřízeno nebo je spravováno, není-li obmyšlený.
U těchto osob se nezjišťuje, zda mají reálně nějaký vliv na správu. Jsou prostě skutečnými majiteli bez dalšího. Je-li některá z pozic obsazena právnickou osobou, skutečným majitelem právního uspořádání bude její skutečný majitel.
Kdo je skutečný majitel, pokud fundace či právní uspořádání, tedy i svěřenský fond, drží nějakou korporaci?
Zákon neobsahuje pro tyto případy zvláštní pravidlo. Nabízí dvě různé interpretace. Jednou z nich je převzetí všech formálních skutečných majitelů, korporace nemůže mít formálního skutečného majitele, proto se při zápisu musí uvést jako důvod pro vznik pozice „jiná skutečnost“.
Další variantou, složitější k posouzení, je určení materiálního majitele. Zpravidla někdo z formálních, ale ne všichni. Nejčastěji jde o členy statutárního orgánu, případně o zakladatele, u něhož bude záležet, jaká jsou jeho práva a zda může zasahovat do správy právního uspořádání. Osobami s rozhodujícím vlivem mohou být také osoby protektorů, které mohou mít významné kontrolní nebo rozhodovací pravomoci. Vždy je proto nutné posoudit konkrétní případ.
Jaká pravidla platí pro otevřené fondy, respektive akciové společnosti s proměnným základním kapitálem (SICAV)?
Zkoumání skutečného majitele mezi běžnými investory, tj. vlastníky investičních akcií bez hlasovacích práv, je v praxi složité a především neodůvodněné. Podle vyvratitelné právní domněnky je skutečným majitelem člen statutárního orgánů, respektive v případě nesamosprávného SICAV zástupce investiční společnosti – obhospodařovatele ve statutárním orgánu SICAV. U jiného postupu je rozhodné zejména držení zakladatelských akcií, se kterými je spojeno hlasovací právo.
Co nastane v případě smrti společníka?
S určením skutečného majitele nelze vyčkávat do konce dědického řízení. Evidující osoba by se měla snažit identifikovat osobu, na kterou podíl přechází, co nejdříve na základě dostupných skutečností. Evidující osoba může určit náhradního skutečného majitele. V některých případech bude materiální charakteristiky naplňovat správce pozůstalosti.
A jak se řeší situace, pokud je společnost v likvidaci?
Skutečný majitel se nemění, pouze v případě, že byl původně zapsán náhradní skutečný majitel, stává se novým náhradním majitelem likvidátor.
Může nastat situace, že není možné určit skutečného majitele?
K tomu může dojít v případě, že existuje větší množství členů korporace, typická je taková situace například u družstev. Druhým případem může být nedostatek informací, kdy struktura směřuje do zahraničí a kdy evidující osobě odmítne projevit součinnost prostředkující zahraniční subjekt či možný skutečný majitel.
Na co si dát pozor
Jednání ve shodě:
Při zjišťování skutečného majitele obchodní korporace je důležité vyhodnocení, zda nelze aplikovat domněnky § 78 zákona o obchodních korporacích. Domněnka jednání ve shodě v rámci orgánů společnosti svědčí např. osobám blízkým podle občanského zákoníku nebo osobám, které spolu uzavřely dohodu o výkonu hlasovacích práv. Tady je hranice na podíl alespoň 40%.
Nepravé jednání ve shodě:
Vlastní domněnka nesouvisí s účelem jednání ve shodě, ale odvíjí se od předpokládaného blízkého, rodinného vztahu osob. Nepůjde o jednání ve shodě v pravém slova smyslu. Skutečnými majiteli pak budou všechny osoby, u kterých se toto jednání ve shodě přepokládá. Podíly v součtu menším než 40% zpravidla tuto vlastnost mít nebudou.
O J&T Family Office
J&T Family Office se primárně zaměřuje na multigenerační správu majetku, jeho zachování a distribuci, zohledňuje vztahy mezi rodinnými příslušníky a proniká až do úplných drobností každodenního fungování rodiny. Zahrnuje jak investice, ochranu majetku a jeho strukturování či lifestyle management, tak třeba facility a property management.