V průběhu výstavy J&T Banka Art Index Pop-up se konaly dvě diskuse věnované fenoménu sběratelství současného umění. Hlavními speakery byli vždy jeden umělec a jeden sběratel, kteří se společně zamýšleli nad tím, co sběratelství člověku přináší, a také nabídli spoustu cenných rad začínajícím sběratelům nebo těm, kdo již nějakou sbírku budují, ale zatím se věnují třeba starší tvorbě.
Začněte kresbou
Pop-up ukázal, že zájem o současné umění stoupá a zároveň dorůstá nová generace zájemců o tento druh děl. Právě jim všichni hlavní speakeři radí zcela jednoduše začít kresbou. „Je jednodušší, srozumitelnější a bývá cenově dostupnější,“ říká sběratel Josef Maixner, jehož sbírka nese název Pekelné sáně. On sám se ke sbírání umění dostal před zhruba šesti lety, od té doby jím ale již zcela zaplnil svůj dům, firmu, pořídil další dům, jehož zdi jsou také již plné, a nyní v centru Kroměříže buduje oficiální galerii. Multimediální umělec Roman Štětina se poté zamýšlel nad tím, který typ umění je vstřícnější právě v jeho segmentu umění nových forem. „Ještě jsem takovou otázku nikdy nedostal. Ale možná to je právě čistě zvuková instalace, která je třeba v mém případě také cenově dostupnější než videa.“
Znalostmi k mistrovství
Jednou z nejdůležitějších vlastností, na které musí sběratel pracovat po celý život, je pilování svého vkusu. Obě diskuse se často dotkly toho, jak se osobní vkus promítá do sbírky. A paradoxně to není až tak jednoduché na to odpovědět. Například ekonom, úspěšný podnikatel a sběratel Pavel Brož si stanovil poměrně úzké mantinely, jimiž svou sbírku řídí. „Pro mě je klíčové, aby mi umění nabízelo odstup a něčím mě zneklidňovalo. Proto jsem okruh svého zájmu soustředil na omezený okruh umělců, kteří to splňují. Těm se věnuji podrobně. Když se setkám s dílem, které se mi třeba líbí, ale nevejde se do oněch mantinelů, prostě je nekoupím. Nehromadím věci,“ prozrazuje Brož.
Jedním z umělců, které Brož sbírá, je také úspěšný malíř Daniel Pitín. Ten připomíná, že Brož na svém vkusu velmi intenzivně pracuje, navštěvuje spousty výstav, aukcí, komunikuje s umělci, a to i mimo okruh těch, které sbírá. Tím si piluje cit. Díky takovému přístupu se eliminuje problém s impulzivními nákupy, kterých řada sběratelů třeba po půl roce lituje. O podobném fenoménu ostatně mluvil i Maixner, který je sice jiným typem sběratele a jehož sbírka je mnohem širší, přesto i on se neustále dovzdělává, aby žádného nákupu nelitoval.
Investice, radost, svoboda
Jednou z častých otázek, k nimž se diskuse několikrát stáčely, bylo zkoumání, co vlastně sbírání současného umění člověku přináší. Oba sběratelé připomněli společenskou zodpovědnost a potřebu vracet společnosti část zisku, kterého ve svých profesích dosáhli. Paradoxně samotný investiční potenciál naopak pro oba není primární. Brož i Maixner si jej jsou vědomi, ale kvůli samotnému zisku podle nich nemá cenu umění sbírat.
„Ekonomická rozvaha mě příliš nezajímá. Když se mě lidé ptají, zda mají investovat do umění, tak říkám ano, ale s tím, že to je primárně investice do jejich kulturního kapitálu. Tím, že se dílu vystavujete, prožíváte relativizaci hodnot. To změní váš pohled na svět. To je důležité. Proto potřebujeme kreativní menšiny, protože společnosti nabízejí kritické obrazy o ní samé. A to ji posouvá dál,“ uvedl Pavel Brož. A podobně to vidí i Maixner. Ten podle svých slov o zhodnocení jednotlivých děl také nepřemýšlí, není to pro něj vůbec důležité. Ale díky tomu se cítí svobodně ve výběru, nic ho nezatěžuje. Samozřejmě ovšem přiznává, že není nerad, že ceny některých děl jdou nahoru.
Malíř Daniel Pitín pak upozornil, že měřit vše přes finance je velký tlak současnosti. „U umění to sice také jde, ale není to pro mě jako umělce podstatné. Pro mě je nejdůležitější samotná tvorba, kontakt s ní, to mě činí šťastným.“
Prostor je alfa omega
Diskuse se také dotkly ryze praktických otázek. Například toho, jak mít celou sbírku stále na očích a nebýt nucen ji zavřít do nějakého depozitáře. Všichni speakeři se shodli, že umění tu je od toho, aby bylo na očích, aby znejisťovalo náš pohled na svět, aby dělalo radost. To ale často není možné. A oba sběratelé přiznávají, že na to skutečně narazili. Josef Maixner svou sbírku neustále rozšiřuje a spolu s ní musí rozšiřovat také prostory, kam ji umisťuje, což jej vede k čilému nákupu nemovitostí. „Cílem může být i to, že návštěvník Kroměříže dostane jakousi mapu a půjde do několika nemovitostí, kde všude umění bude,“ s úsměvem říká moravský podnikatel a sběratel.
Daniel Pitín také v žertu na Pavla Brože prozradil, že se kvůli nedostatku místa pro umění musel nedávno přestěhovat. Sběratel ale vše uvedl na pravou míru, že ještě o něco větším důvodem byla rozrůstající se rodina.
A právě rodina pak byla v závěru diskusí velmi často zmiňována. Jak se daří sběratelům „vnutit“ svůj vkus svým nejbližším? Jsou jejich blízcí tolerantní a tuto náročnou zálibu jim tolerují? Daniel Pitín dokonce připomněl jednu příhodu z New Yorku, kdy se svými známými, také umělci, navštívil jakéhosi sběratele. A při popíjení skleničky obdivoval jeho byt, kde už nebylo jediné prázdné místo bez obrazu či skulptury. „Najednou se otevřely dveře a ten člověk se úplně vyděsil, aby jej manželka nenačapala s umělci v bytě, protože by si myslela, že zase bude něco nakupovat,“ vyprávěl Pitín. A právě na toleranci svých protějšků se všichni zúčastnění shodli, že jde o jednu z hlavních podmínek úspěšného budování sbírky.