Patrik Chovanec: Krize naučily investory vidět příležitosti

Ve světě privátního bankovnictví se pohybujete více než třicet let. Jaké byly vaše profesní začátky a kudy vedla vaše cesta do J&T Banky?

Byl jsem na vysoké škole a v Hospodářských novinách jsem objevil inzerát obchodníka s cennými papíry, který hledal zaměstnance. Přihlásil jsem se, prošel výběrovým řízením, kterého se účastnilo asi dvě stě uchazečů, a najednou jsem pracoval ve světě investic.

V polovině devadesátých let jsme měli poměrně silnou klientskou základnu a vedle klasického obchodování s cennými papíry jsme se věnovali také správě majetku. A to tehdy nebylo vůbec jednoduché – získat klienty, kteří vám svěří své peníze a důvěru, vyžadovalo hodně práce.

J&T v té době hledala na trhu zajímavé akviziční příležitosti, nakupovala investiční fondy i obchodníky s cennými papíry. A díky jedné takové akvizici jsem se ve druhé polovině devadesátých let dostal do skupiny.

Jak v té době privátní bankovnictví vypadalo? Kdo byli vaši klienti a do čeho tehdy investovali?

Byli jsme relativně malá, ale velmi dynamická banka. Český kapitálový trh se teprve formoval a naši klienti investovali především do českých akcií, investičních fondů a dalších cenných papírů.

Pro mě bylo velmi důležité, že jsem kolem sebe měl dvě skupiny lidí, od kterých jsem se mohl učit. Na jedné straně výborné šéfy a majitele, kteří už měli s privátním bankovnictvím zkušenosti a věděli, jak ho chtějí budovat. A na druhé straně úspěšné klienty, kteří mě také velmi formovali. Byla to skvělá kombinace.

Co vás tehdejší klienti naučili? Byli náročnější než ti dnešní?

Vzpomínám si na jednoho velmi úspěšného podnikatele, který byl mimořádně náročný nejen na sebe, ale i na své obchodní partnery a bankéře. Vyžadoval prvotřídní servis, detailní přehled o investicích a provedení telefonických pokynů během několika desítek sekund. Očekával, že jeho bankéř bude k dispozici večer, když se obchodovalo na amerických trzích, ale také o víkendech.

Naučil mě, že v určitých chvílích musíte být klientovi skutečně nablízku. Tento přístup si s sebou nesu celou kariéru a očekávám, že podobnou úroveň péče budou poskytovat i mí kolegové.

Brněnská pobočka J&T Banky letos slaví patnáct let. Jak se během té doby proměnila nabídka služeb?

Naše historie v Brně je ve skutečnosti ještě delší. Kancelář jsme tady měli už kolem roku 2001. Současnou pobočku, tu krásnou, jak říkáme, voňavou, včetně bankokavárny, jsme otevřeli před patnácti lety. To už byl ale úplně jiný svět než v devadesátých letech. Byli jsme velká privátní banka, měli jsme mnohem širší nabídku služeb a pracovali jsme jinak než na začátku.

Zatímco v počátcích jsme se soustředili především na obchodování a správu investic, postupně se privátní bankovnictví posouvalo k širší péči o klientský majetek. Dnes se s klienty nebavíme jen o tom, do čeho investovat, ale také o dlouhodobých cílech, ochraně majetku a jeho budoucnosti.

Za svou kariéru jste zažil řadu krizí – od asijské finanční krize přes technologickou bublinu až po pád Lehman Brothers a covid. Jak tyto události proměnily vztah klientů k investování?

Každá krize nás nějakým způsobem formovala. Vzpomínám si na konec devadesátých let, kdy asijská finanční krize otřásla kapitálovými trhy a její dopady pocítila i Evropa. Český trh tehdy zároveň procházel vlastními měnovými a ekonomickými problémy. Pro klienty, kteří měli peníze převážně v českých akciích, to bylo velmi náročné období.

A pak praskla technologická bublina. Byla situace v něčem jiná?

Zásadně. Po předchozí zkušenosti jsme si všichni mysleli, že to bude zase rychlé oživení. Akcie spadnou o 10 nebo 20 procent a potom se vrátí nahoru. Jenže to se nestalo, například technologickému indexu Nasdaq trvalo přibližně 15 let, než se vrátil na úroveň z roku 2000.

To byla krize, která nás opravdu hodně formovala. Mě osobně také. Moji peněženku dokonce výborně zformovala, nebo spíš zformátovala (směje se, pozn. red.).

A jak reagovali klienti?

Tehdy se řada investorů po velkých ztrátách stala velmi konzervativními. Kdo měl peníze v technologických akciích a prodělal 80 nebo 90 procent, nechtěl o akciích ani investičních fondech dlouho slyšet. Přecházel na termínované vklady nebo dluhopisy. Možná jeden z deseti klientů tehdy vnímal pokles jako zajímavou příležitost, kdy znovu vstoupit na akciový trh.

O několik let později ale přišla další finanční krize a tehdy už byl přístup investorů jiný.

Přesně tak. V době pádu Lehman Brothers už část klientů vnímala propad bankovních akcií jako příležitost. Odhadl bych, že takto uvažovalo 40 až 50 procent našich klientů.

A během covidu se situace oproti technologické bublině prakticky obrátila. Řekl bych, že devět z deseti klientů vnímalo pokles trhů jako šanci k nákupu. Neříkám, že všichni skutečně nakoupili, ale jejich přemýšlení už bylo úplně jiné.

Jak jste s klienty mluvil v době covidu, kdy se vše měnilo ze dne na den a nikdo nevěděl, co bude dál?

Všem svým klientům jsem telefonoval a říkal jim, že existují dva scénáře. Buď je konec světa, nebo není konec světa. A pokud není konec světa, pak je poměr mezi potenciálním výnosem a rizikem velmi zajímavý a dává smysl investovat.

Většina klientů také skutečně akcie nakupovala. Často ale ne v takovém objemu, jak si původně představovali. Snažili se totiž načasovat nejlepší okamžik pro vstup na trh.

Dá se tedy říct, že krize postupně vychovaly zkušenější a odvážnější investory?

Myslím, že ano. Učíme se, měníme se a spolu s námi se vyvíjí i naše investiční rozhodování. Jsme zkušenější a už si při každé krizi automaticky nepředstavujeme konec světa. Troufám si říct, že jsme díky tomu při investování také o něco odvážnější.

Krize určitě mění investiční strategie klientů. A současně vzdělávají celý náš společný svět privátního bankovnictví.

Mění se klienti i nezávisle na krizích? Jsou dnes vzdělanější a přemýšlejí o investicích jinak než před třiceti lety?

Rozhodně. Jedním z faktorů je věk, který samozřejmě mění způsob, jakým přemýšlíme o investicích. Třicetiletý člověk má před sebou úplně jiný investiční horizont než člověk, kterému je padesát nebo šedesát.

Současně jsou dnešní klienti mnohem vzdělanější a sofistikovanější. Mám proti sobě velmi chytré lidi, kteří se v investování dobře orientují a jsou pro mě skutečnými partnery.

Jaké další rozdíly mezi generacemi pozorujete?

Starší generace často postupně zvolňuje podnikatelské tempo a mnohem pečlivěji vyhodnocuje nejen investiční rizika, ale také vlastní čas a energii. Uvědomuje si, že vyšší výnos z vlastních projektů si musí odpracovat. A čas, který jí podnikání zabere, už může chtít věnovat rodině nebo svým zájmům. Proto stále častěji dává přednost investicím, které nevyžadují její každodenní zapojení.

Mladší generace to má často naopak. Naše investiční výnosy bere jako určitou laťku, kterou chce překonat. Raději investuje do vlastních podnikatelských projektů, než aby peníze nechala pasivně spravovat. A právě to nás motivuje držet s mladými klienty krok a doplňovat jejich portfolia o zajímavé investiční příležitosti, ke kterým by se sami nemuseli dostat.

S proměnou životních priorit souvisí také otázka předávání majetku další generaci. Jak k ní dnes klienti přistupují?

Ano, je to téma, které bude dříve či později řešit téměř každý. Osobně ale vidím, že řada lidí takové rozhodnutí odkládá. V padesáti nebo šedesáti letech se stále cítí mladí, jsou výkonní, aktivně podnikají a mají pocit, že je na předání majetku ještě dost času.

Na druhou stranu je vidět výrazný posun. Zatímco v devadesátých letech se o systematickém předávání majetku prakticky nemluvilo, dnes odhaduji, že 10 až 20 procent klientů v tomto věku už o předání nejen uvažuje, ale také ho reálně řeší.

Co je tedy podle vás pro úspěšné předání majetku nejdůležitější?

Nejdřív je potřeba, jak se říká, uklidit si ve vlastní hlavě. Ujasnit si, co vlastně od předání majetku očekávám. Chci, aby moje děti pokračovaly v rodinném podnikání a převzaly s ním i veškerou odpovědnost a rizika? Nebo jim chci zajistit příjem z investic, aby se mohly vydat vlastní cestou?

To jsou dvě různé představy o budoucnosti rodinného majetku. A od nich se odvíjí, jak ho dál spravovat a chránit pro další generace.

Co vás na práci v privátním bankovnictví naplňuje i po třiceti letech?

Především dynamika a možnost se neustále zlepšovat. Mám velkou výhodu, že pracuji v pružné finanční skupině, ale stejně důležití jsou i klienti – sami se posouvají, vzdělávají a rozvíjejí a já s nimi musím držet krok. To je pro mě obrovská motivace. Nutí mě udržovat si odbornost, učit se nové věci a nic nezmeškat.

Vzpomínám si na jedno investiční setkání před několika lety. Po skončení za mnou přišel dlouholetý klient, dnes už také kamarád, a řekl mi: „Patriku, ty zraješ jako víno.“ Dodnes si tu větu pamatuji, bylo to pro mě obrovské zadostiučinění a potvrzení, že svou práci děláme dobře.