Roberto Fonseca zahrál klientům J&T Banky

Roberto Fonseca, nejmladší z nich, nedávno vystoupil spolu se svým doprovodným triem v Praze a jedno vystoupení věnoval i klientům J&T Banky. Zvláštní typ interpreta. Na jedné straně jiskřivý, temperamentní pianista, na druhé muzikant plný elegance, která sálala zvláště z jemných, lyrických skladeb. „Já mám tuhle muziku v krvi,“ přikývl po zvukové zkoušce, při níž hrál naplno jako o život. „Táta byl jazzový pianista, máma zpěvačka a moji dva nevlastní bratři jsou taky muzikanti.“

Pocházet z hudební rodiny, to určitě přináší hodně výhod. Ale má to také nějaké nevýhody?

Když je tolik muzikantů v rodině, tak to vytváří určité tlaky. Jsou totiž mnohem kritičtější než lidi v byznysu nebo posluchači. Pořád slyšíš: Ne, takhle to nemá být, tohle není ta správná cesta, měl sis vybrat jiné spoluhráče…

Hrajete někdy spolu?

Veřejně ne. My se vidíme málo, Jesús a Emilio jsou starší, pocházejí z prvního manželství mojí mámy s Chucho Valdésem a mají své soubory, které se s tím mým nepotkávají. To bychom si museli všichni vzít dovolenou. Ale v soukromí jsme už něco spolu zkusili. Navíc já hraju víc v Evropě než v Americe.

Evropské publikum vám víc vyhovuje?

Neřekl bych. Jak to vidím z pódia, tak je to všude stejné. Lidé reagují na úplně stejných místech, ať hraju v Evropě, Americe, nebo Japonsku. Myslím, že je to i proto, že lidem nabízíme to, co všude mají rádi a oceňují. Krásné melodie, silné emoce. Hrajeme od srdce a to je věc, která každému publiku pomáhá pochopit naši muziku, i když ji třeba nikdy předtím neslyšeli.

Takže všude hrajete stejně?

Občas se koncerty liší. Ale to nezáleží na národnosti publika, ale na formě vystoupení, na sále. Když je to pro stojící publikum, tak se snažíme hrát víc energicky. Mám vyzkoušeno, že posluchači, kteří stojí, potřebují víc energie z hudby.

Pianisté to mají těžké. Každý muzikant má svůj nástroj, který vozí s sebou a na který se může spolehnout. Ale klavírista má na každé štaci jiný nástroj. To musí být občas velké překvapení, když vidíte, na co budete hrát.

Nikdy to není stejné. Někdy hraji na stará, až historická piana s odlišnou mechanikou. Taky citlivost klávesnice je pokaždé jiná. Já osobně dávám přednost měkčím klávesám,  abych do toho nemusel moc třískat… Ale prostě hraju na to, co mám k dispozici. I díky tomu je koncert pokaždé trochu jiný.

Spousta lidí se domnívá, že jazz skončil. Že se v něm nic neděje, že se nevyvíjí.

Ale ne! Podstatou jazzu je podle mě improvizace. Ano, improvizace, to je jazz. Jazz není jen bebop, swing, blues nebo jakýkoli jiný styl. Hraješ, jako bys mluvil spatra, a skrze muziku mluvíš k ostatním hudebníkům a publiku. Při tom improvizovaném hovoru přirozené používáš jazzové prvky. Tohle je pro mě jazz, tohle je pro mě budoucnost jazzu. Lidé se mě často ptají, jaký styl to vlastně hraju. A já říkám, že můj. Ve své hudbě cestuju od klasiky k rocku nebo k africké hudbě a od africké hudby třeba k metalu…

Latinský muzikant hraje metal?

No ano, právě připravuji koncerty s heavymetalovými muzikanty. Je strašně důležité, jak si to v sobě nastavím a upravím. Pak jde všechno.

Co třeba elektronika? Ta taky vstupuje v posledních desetiletích do muziky čím dál víc.

Miluju elektroniku a experimenty s ní. Mám různé elektronické klávesové nástroje ze sedmdesátých let – moog, VCS3 a všechny ty další syntezátory, co se tehdy vyráběly. Ale baví mě i ta nejsoučasnější, programovaná hudba. Baví mě například produkovat hip hop.

Fakt?

Dokonce už dlouhá léta. Baví mě konstruovat a vyrábět elektronické beaty. Koneckonců, ještě než jsem hrál na piano, tak jsem bubnoval, takže mám pro tyto věci cit. Hudba má být rytmická.

Co vás na hip hopu nejvíc inspiruje?

Někdy to jsou texty, ty jsou hodně důležité. Jindy mě jen tak napadne tempo nebo zajímavý rytmický vzorec. Strašně důležitá je basová linka.

To je jasné. Někteří reggae muzikanti a producenti tvrdí, že basová linka je něco jako návrat do Afriky. Poselství tamtamu. Proto jste hodně dělal s africkými muzikanty? Je známo, že za desku Yo jste byl před jedenácti roky navržen na cenu Grammy.

To bylo takové moje „zpět ke kořenům“. Pokus podívat se na tenhle základní stavební kámen kubánské hudby zblízka.

Africká hudba je strašně široká. Na severu má skoro arabskou tvář, na jihu je zase soweto music, které je něco úplně jiného. Jiná je hudba z Nigérie, jiná z Konga. Hudební vědci napočítali něco kolem tří set stylů.  Čemu v tom dáváte přednost?

Naši předkové pocházeli z Kamerunu, Senegalu, Mali…

Zpěvačka Fatoumata Diawara, se kterou jste natočil Yo, pocházela tuším z Mali.

No, ale já jsem natáčel třeba i s muzikanty z Jihoafrické republiky nebo Maroka. Mně je to jedno, pořád jsou v tom kořeny soudobé hudby. A nejen kubánské!

Co blues?

Hele, všechno, co v jazzu děláme, má kořeny v blues. Miluji ho. Když jsem byl malý kluk, tak ten člověk, co mě učil hrát, mi řekl, že se nikdy nenaučím improvizovat, když nebudu umět improvizovat v blues. Staré bluesové skladby mají jen málo akordů. Proto musíš být co nejkreativnější. V rytmu, v melodii, v textu. Když se naučíš využívat svoji kreativitu, když to budeš umět, určitě zvládneš i nejsložitější jazzové improvizace. Tohle uměl Miles Davis, můj největší idol.  Chtěl bych být jako on.

Davis se svým výjimečným talentem prošel několika fázemi tvorby. Se kterou fází jeho tvorby se nejvíc ztotožňujete?

Miluji jeho balady. To je jedno, ze kterého období. Nejlepší jsou samozřejmě ze šedesátých let. Ale pro mě je ještě jedno období inspirující, ta pozdní fáze kolem alba Tutu. Tam se pokoušel o to, o co se snažím já – prolnout jazz s Afrikou, elektronikou, hip hopem nebo blues. Abych odpověděl na tu otázku, zda je jazz mrtvý: Miles Davis, Herbie Hancock nebo Keith Jarrett, to jsou muzikanti, díky nimž je a bude jazz naživu.

Říká se, že Kuba je jedním z těch nejdůležitějších hudebních mlýnů, kde se mísila dnešní podoba moderní hudby. Nezdá se vám, že přesto je kubánská hudební scéna přehlížena?

Občas se kubánské hudbě říká latinská, ale ten název znamená správně celou latinskoamerickou hudbu. Mexickou, brazilskou, různé druhy hudby z Karibiku. Kubánská hudba je jen součástí latinské hudby. Důležitá je i z historického hlediska. Já nemám pocit, že by byla nějak přehlížena. Kamkoli přijedeme, vždycky najdeme dostatek příznivců, kteří se o kubánský jazz zajímají. Někteří jen tak, jiní do hloubky.

Ještě nakonec prozraďte, jaké to je být obdařen výjimečným muzikantským nadáním? Jak ten dar vnímáte?

Víte, být kreativní je strašně krásná věc. Proto pořád prosím toho nahoře, aby mi den co den dával šanci tvořit hudbu, nové skladby, nové melodie, nové nápady.

A hudba vás potom dělá šťastným?

Já jsem romantická osoba. Možná tak nevypadám, ale nejsem šťastný člověk. Většina mých skladeb je v moll. Ale ano, hudba jako taková mě šťastným dělá.