Pardubický kraj patří k lídrům v transformaci ústavních zařízení pro děti v České republice. „Náš Dětský domov Dolní Čermná prošel částečnou transformací a díky tomu většina dětí bydlí v malých domácnostech. Pokud už dítě musí odejít na nějaký čas z nefunkční rodiny, je žádoucí, aby žilo v prostředí, které se dobře fungující rodině co nejvíce podobá,“ říká ředitelka domova Stanislava Švarcová.
Váš dětský domov před lety prošel částečnou transformací, většina dětí už bydlí v bytech mimo hlavní budovu domova, teď plánujete celou změnu dokončit. Můžete popsat, jak fungovaní transformovaného domova vypadá?
V současné době je Dětský domov Dolní Čermná tvořen třemi rodinnými skupinami umístěnými v samostatných domcích v jednom areálu v Dolní Čermné. Právě v rámci transformace vznikla tři odloučená pracoviště, prostorný městský byt v Letohradě, byt v rodinném domku v Lanškrouně a prostorný dům se zahradou v Žichlínku. Celkem v nich žijí čtyři rodinné skupiny neboli rodinky, každá po šesti dětech. O děti se v těchto transformovaných bytech starají tři denní vychovatelé, z toho dva kmenoví a jeden střídač, a dva asistenti pedagoga. Asistenti se starají o děti večer a v noci, ráno vypravují děti do škol. V současné době je v každé rodinné skupině muž – vychovatel a žena – vychovatelka. Děti tak mají možnost vnímat mužské a ženské role. Muži jsou na pozici vychovatelů opravdu potřební.
Proč je dobré změnit léta zavedený model ústavní péče?
Pokud dítě musí odejít na nějaký čas z nefunkční rodiny, je žádoucí, aby žilo v prostředí, které se dobře fungující rodině co nejvíce podobá. Aby zažívalo pocit klidu, intimity, bezpečí. Žilo v přirozeném řádu, v podnětném prostředí. Vnímalo mužské a ženské vzory, všechny práce a činnosti nutné k zabezpečení chodu běžné rodiny. I když vím, že dobrou funkční rodinu není možné v systému ústavní péče zcela nahradit.
Jak důležité je pro dítě, které bylo odebráno z rodiny, s ní i přesto udržet kontakt? Není lepší, když se od ní naopak odtrhne?
Máme zkušenost, že, pokud je to jenom trochu možné, je dobré a důležité udržovat kontakt dítěte s jeho rodinou. Důležité a cenné je v této souvislosti zapojení pracovníků OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dítěte), sociální pracovnice a vedoucí vychovatelky domova. Ti se podílejí na nastavení kontaktu dětí s rodinou, domlouvají pobyty dítěte v rodině, zajištění jeho dobrého průběhu i zhodnocení, které je důležité pro další práci s dítětem a rodinou.
Je dobré, pokud i vychovatelé znají rodinu dítěte, jsou dítěti oporou a průvodcem při kontaktech s rodiči, blízkými a někdy i vzdálenějšími příbuznými. Mohou také děti na víkendový pobyt do rodiny doprovodit, se členy rodiny se potkat. Dobrou práci tady mohou také odvést a v některých případech odvádějí neziskové organizace. Jako dobrý nástroj pro udržování rodinných vztahů jsou rodinné konference. Myslím, že to tak vnímají i děti. Rodinní příslušníci mohou také po dohodě navštěvovat děti v domově, sourozenec, který není v domově umístěný, se může účastnit některých aktivit společně s dětmi. Děti, které mohou udržovat kontakt s rodinou, bývají ve většině případů vyrovnanější, spokojenější.
Usnadňuje změna právě i kontakt s rodiči a může napomoci návratu dětí domů?
Myslím, že ano. Pokud rodič přichází do bytu, ví, koho z vychovatelů může v bytě očekávat. Nemusí se vždy nutně setkat s vedoucí vychovatelkou, ředitelkou, pokud je návštěva předem dohodnutá, nepotkává se už ani se sociální pracovnicí. Někteří rodiče se za svoji životní situaci stydí, návštěva dítěte na odloučeném pracovišti pro ně může být klidnější, bezpečnější. Rodič či jiný příbuzný se může na chvilku zdržet na kávu či čaj, pokud má o to zájem a provoz rodinky to v ten moment umožňuje.
Co vše změna ústavní péče na takzvanou malou pobytovou službu zahrnuje? Stačí koupit byt a děti přestěhovat?
Nestačí. Je potřeba vědomě pojmenovat ústavní prvky v chodu domácnosti a hledat možnosti a cesty k jejich odstraňování. Díky zřizovateli máme k dispozici metodický materiál, o který se můžeme opřít. Zamýšlíme se i nad oblečením dětí, označováním majetku pro evidenci, doma přece nemáme popsané židle a stoly inventárními čísly. Děti chodí nakupovat, pomáhají při vaření. Vaříme zdravě, racionálně, pestře, ale také na přání dětí, stejně jako doma. Také přemýšlíme nad zajištěním dostatečného soukromí dítěte např. při osobní hygieně. Často mluvíme o trávení volného času dětí, vychovatelé ve spolupráci s vedoucí vychovatelkou a dětmi hledají vhodné dostupné volnočasové aktivity. Lékaře a psychology děti navštěvují individuálně se svým vychovatelem. Víme, jaké věci je potřeba ještě změnit, zlepšit, posunout a pracujeme na nich.
Jak se změní práce vychovatele v bytě oproti tomu, jak funguje v rámci ústavu, kde jsou všechny dětské skupiny pohromadě, byť v oddělených jednotkách?
Na vychovatele je kladena větší odpovědnost za chod domácnosti, při péči o děti. Nemůže se v problémové situaci obrátit na kolegu s prosbou o pomoc, i když na telefonu podporu většinu času samozřejmě pedagogové mají a v případě potřeby některý z kolegů pomoc neodkladně poskytne. Nicméně je to jiné než v ústavu, kde vychovatelé prostě jen zaběhli vedle.
V transformované domácnosti prostě fungujete mnohem více jako rodič doma. Musí dobře plánovat chod rodinky, sladit potřeby a zájmy jednotlivých dětí. Dát po zralém uvážení některým dětem tu důvěru být chvíli sám doma, nosit si klíče od bytu nebo domu. Zajistit dětem volnočasové aktivity, důslednou přípravu na školu, návštěvy lékaře, psychologa, psychoterapeuta. Výhodou může být to, že je v bytě sám za sebe, nikdo z kolegů jeho kroky nepozoruje, neposuzuje, nehodnotí. Má tak lepší podmínky pro vytváření tak potřebného vztahu s dítětem.
Prošli právě kvůli tomu vaši vychovatelé nějakou speciální přípravou?
Asi v roce 2015 byl vytvořen transformační tým z pracovníků domova, scházel se pravidelně jednou měsíčně, vím, že se hledaly vhodné varianty a možnosti transformace celého domova. U toho jsem ještě nebyla. Nastoupila jsem do domova v roce 2018, poznala jsem práci transformačního týmu, v roce 2020 se stěhovala první rodinka do samostatného bydlení v Lanškrouně. S vychovateli se o změně mluvilo na pravidelných poradách, vím, že měli obavy ze změny, cítili nejistotu. Některé provozní pracovnice absolvovaly kurs asistenta pedagoga a pokračují v práci v domově jako noční asistentky. Myslím, že změny nelitují. Ovšem stalo se i to, že někteří vychovatelé změnu odmítli a práci opustili. Transformace ústavního zařízení je, myslím, proces, při kterém stále máme na čem pracovat.
Co se mění pro děti a jak to děti vnímají?
Ty děti, které přicházejí do bytů nyní, již nemají možnost porovnávat, prostě se zapojí do chodu rodinky. Děti, které zažily transformační změnu, tedy přechod z velkého zařízení do bytů, mluvily o tom, že pro ně bylo těžké být najednou mimo chumel, ve kterém spolu každodenně žily. Vztahy mezi dětmi ve větší skupině byly častěji problémové, děti musely bojovat o své místo v partě, podpořily se v kouření či v jiných nevhodných aktivitách a situacích. Nebylo na ně tak dobře vidět. I ve škole, do které většina dětí docházela, se o přestávkách vyhledávaly a trávily přestávky spolu. Být sám za sebe ve škole, navazovat vztahy s kamarády mimo domov je prostě pro většinu našich děti těžké, ale pro jejich další život určitě velmi dobré. Děti také v bytech oceňují větší klid, pohodu, intimitu a svobodu.
Myslíte si, že děti, které vyrostou v tomto typu péče, budou na samostatný život opravdu lépe připraveny než děti z klasického ústavního zařízení?
Věřím, že ano. To ukáže čas. Každopádně je kvalita jejich života v malé rodinné skupině o poznání lepší. Mají příležitost být více a dříve samostatné, zvládnout více dovedností souvisejících s chodem rodiny. Ovšem vždy je nutný individuální přístup k dítěti, každé se rozvíjí v souladu se svými schopnostmi, které mu byly dané.
Setkávám se s názory, že takový typ péče v bytě mimo budovu není vhodný pro všechny děti, například pro ty, které mají nějaké problémy s chováním, více zlobí. Sdílíte tento názor?
Nesdílím. Máme zkušenost, že se děti v bytech spíše zklidní. Mají méně příležitostí ke konfliktům, více soukromí, vychovatel s nimi může být v užším vztahu. A pokud vyvstane problém v chování dítěte, což se samozřejmě stává, a na rodince panují pěkné vztahy, dítě má důvěru k vychovateli, lépe se problém řeší. Snáze se problém pojmenuje, přizná se chyba, podíl viny, lépe se najde cesta k nápravě. Tedy ve většině případů.
Když jste stěhovali první byt, jaké byly reakce sousedů? Setkali jste se někde s negativními reakcemi?
Ano, negativní reakce jsme zaznamenali. Obavy sousedů z krádeží, hluku, snad i násilí. Takové reakce mě moc mrzí, ale vím, že pramení z neznalosti dětí žijících v domově. Zatím se nám daří žít ve všech bytech se sousedy většinu času v souladu. Někde jsou vztahy se sousedy i přes počáteční obavy velice pěkné. Myslí na děti o Vánocích s dárky, darují potřebné vybavení. Pokud se nějaký problém v soužití vyskytl, byli jsme rádi za jeho pojmenování a otevřené a konstruktivní řešení. Celé to je o zkušenosti a ta je bohužel nepřenositelná.
I další dětské domovy v Česku plánují přeměnit model péče. Co je na začátku podle vás to nejtěžší?
Pokud jsou již odhodlaní, tak to je první a důležitý krok k úspěchu. Určitě je velká starost najít vhodné prostory pro život šestičlenné rodinné skupiny. Pokud se to podaří, je podstatný krok učiněný. Také je důležité dobře zvážit a rozhodnout, které děti do jaké rodinky půjdou, aby spolužití v bytě bylo co nejklidnější. To ale vedoucí vychovatelky umí dobře! O tomto je potřeba s dětmi hodně mluvit, rozdělení do bytů je pro ně asi nejobtížnějším momentem transformačního procesu. Kdo, s kým, proč a kam.
Náročné je stěhování, vyklizení stávajících prostor, radostnější je vybavování nového bytu či domu. Celkem časově náročné je zajištění nové školy pro každé dítě, lékařů, terapeutů, kroužků… Ale děti jdou rády do lepšího, baví je dotvářet si pokoj, vybírat povlečení, je to sice náročný, ale krásný proces.
Děti, které navštěvovaly osmou a devátou třídu, zůstaly i po rozestěhování ve své původní škole i za cenu jejich každodenního dovážení do této školy. Přetrhat vztahy se spolužáky ke konci školní docházky se nám nezdálo dobré. Jsme rádi, že se situace dala takto řešit.
A s jakými překážkami se potkáváte při samotném provozu domova, který je vlastně rozestěhovaný do více samostatných bytů?
Více času strávíme spolu s vedoucí vychovatelkou a sociální pracovnicí na cestě mezi byty. Ale není to každý den. Nevidím se s některými dětmi tak často, jak bych si přála. To mi trochu chybí. Jsme s většinou dětí v kontaktu přes sociální sítě, osobní kontakt to však nenahradí. Sehnat lékaře, dobrého psychologa či psychoterapeuta v místě bydliště, nebo alespoň poblíž bydliště, bývá občas problém. Jezdíme s některými dětmi na terapii poměrně velké vzdálenosti. Bylo by dobré, kdybych mohla mít úplnou důvěru v pedagogy, kteří s dětmi žijí na rodinkách.
Může něco udělat stát, aby změna péče, která je ve prospěch dětí, měla co nejhladší průběh?
Určitě přepracovat zákon o ústavní výchově. Také lépe ocenit práci vychovatelů v dětských domovech. Pomoci odstraňovat nálepky, které děti s nařízenou ústavní výchovou mívají. Vysvětlovat, co je to trauma, jak se v chování dítěte projevuje, jak mohu pomoci, co je třeba přijmout, trpělivě zvládat. Osvěta. Dostatek informací nejen pro laickou, ale v některých případech i pro pedagogickou veřejnost.