Ve svém prvním krátkém proslovu jako nově jmenovaný guvernér ČNB zmiňoval Aleš Michl, že většinu inflace považuje za nákladovou, resp. dovezenou. S takovou inflací úrokové sazby bojují jen obtížně. Jenže ČNB může pracovat i s jiným nástrojem, který by zde byl účinnější. Máme výhodu vlastní měny a přes její kurz nakupujeme ono zmíněné dovezené zboží.
Pokud činí měnový směnný kurz 25 korun za euro, firmy budou dovážet materiál v hodnotě 1 milionu eur za 25 milionů korun. Pokud koruna posílí, řekněme na 24 korun za euro, ten samý materiál se doveze za 24 milionů, tedy o 4 procenta levněji. Takto má, zjednodušeně řečeno, princip posílení koruny potenciál mírnit dopady rostoucích cen dovážených komodit. S tímto kurzem se pracuje prodejem devizových rezerv.
Devizové rezervy máme. Navíc jejich objem je ve srovnání se zahraničím nadprůměrný, když v nich centrální banka drží objem o hodnotě cca 60 % HDP České republiky. „Provozní standard“ je mít v rezervách 30–40 %. Validní argument je, že bychom tyto rezervy zřejmě prodávali se ztrátou. Jenže je to náklad s jasně protiinflačním potenciálem. Rozdávání kompenzací je také náklad, ale takový náklad onu inflaci právě dále živí a z velké části způsobuje.
Je pravda, že silnou korunu by nám zřejmě zařídilo i další razantní zvyšování sazeb. Na domácí poptávku by to mělo silně tlumící, až negativní efekt a hlavním mainstreamovým tématem by se stala recese místo inflace. Pokud mám být cynický, ČNB má v mandátu cenovou stabilitu (nízká inflace) a právě recese by ji zařídila. Kdyby ale otevřeně zvolila takovou cestu, politický a společenský tlak, jakkoliv je ČNB oficiálně apolitická, by byl zřejmě neúnosný. Neochota dál razantně zvyšovat sazby po červnovém zasedání je tedy pochopitelná.
Rezervy se mají použít v krizi. A z hlediska monetární politiky v krizi jsme. Inflace nám utekla a zvyšování sazeb očividně nestačí. Silnější koruna má potenciál snížit dovozní ceny. Rozdávání peněz občanům naopak zvyšování cen dále živí. Vzhledem k množství rezerv bychom je měli nyní použít a nechlácholit se tím, že je použijeme, až bude nejhůř. Asi jako s blanickými rytíři.