Hned v počátku válečného konfliktu na Ukrajině se v českých médiích začaly objevovat titulky Green Deal je mrtev. Mělo tím být řečeno, že plán transformace evropské energetiky, v překladu „Zelená dohoda“ pro Evropu, jejímž cílem je postupně snížit emise až k úplné klimatické neutralitě, padl, je na lopatkách a už nedává smysl se jím dál zabývat. Není to však pravda.
Zdrojem těchto prohlášení jsou spíše prvoplánoví skeptici tohoto evropského návrhu na transformaci evropské energetiky než ti, kteří o energetice přemýšlejí v dlouhodobějším kontextu a připouští změny. Samozřejmě že celý plán má v sobě mnoho chyb, nelogických předpokladů a možná i některá nevhodná nastavení. Není pochyb, že projde ještě mnoha úpravami a dost možná i zklamáními z rychlosti technologického vývoje, na který hodně spoléhá.
To, co je ale potřebné říci na úvod tohoto textu, je jasné sdělení: „Green Deal žije.“ Ano, žije, a to i v době, kdy bude v energetice nutné připustit, že se musí na čas do hry ve velkém vrátit špinavé uhlí nebo že se ještě nějakou dobu budeme muset spolehnout na jiná přechodná řešení, mezi něž patří i plyn.
Ono totiž pro evropskou a potažmo i českou energetiku neexistuje moc jiných řešení. Nyní to bude možná jen jasnější. Když odhlédneme od politického náboje, který Green Deal kvůli EU a u nás ne úplně oblíbeným EU institucím a jejich reprezentace bohužel získal, věcná stránka celé záležitosti je jasná. Evropa nemá a nebude mít energetické suroviny. Nemá dostatek svého uhlí, nemá ani plyn a současně dává větší důraz na ekologii, než se zatím připouští kdekoli jinde na světě. Z toho vyplývá, že nutně musí hledat cesty, jak se zbavit své závislosti na dovozu energetických komodit z nestabilních, nespolehlivých destinací a naopak rychle najít domácí řešení.
Otevírají se nové možnosti transformace
Když ale i v energetice EU vidíte už často nad únosnou úroveň přebujelou byrokracii, cesta ke změně nebude lehká, a už vůbec ne levná. Po velmi levné předešlé dekádě, orámované extrémně bídnou rentabilitou provozu větší části energetických zdrojů hluboko pod přijatelnou úrovní, bez šance na přirozenou obnovu, přijde období o dost dražší. Otevřou se tím ale nové možnosti na skutečnou transformaci. Teď už nepůjde o transformaci energetiky z rozmaru, v ideologickém pojetí Německa, ale transformaci nutnou a nyní už i vynucenou. Velkým rizikem v tomto směru pro nás všechny i budoucnost evropské energetiky jsou politici. Energetika se v Evropě stala součástí politiky a té chybí dlouhodobá zodpovědnost, naopak jí často vévodí populismus, krátkodobé nezodpovědné kroky a často i nebezpečné regulace nabourávající přirozené procesy změn.
Speciálně v Česku pochopení této situace přináší ještě další problém. Jedinou strategií české energetiky z rukou našich politiků, a to napříč politickým spektrem, je dlouhodobé sdílení veřejností podporovaného rozvoje jaderné energetiky. Tato hra se tu hraje už patnáct let, aniž by nastal zřetelnější pokrok. Dodnes nemáme řešení, jak takové investice financovat, jak prosadit naše představy v rámci EU, jejímiž jsme členy, jak říci daňovým poplatníkům a voličům, kolik to vlastně bude stát a jaká jsou s tím spojená rizika. To drží jadernou energetiku falešně na výsluní, a tak se točíme dlouhá léta v kruhu.
Mezitím se ale mnohé zásadně změnilo. Třeba stav finalistů o dostavbu Jaderné elektrárny Temelín z roku 2014, tj. společnosti Westinghouse a Rosatom, ukazuje, že zrušení tendru byla pro Česko zřejmě velká klika. Jejich jiné projekty započaté v té době zkrachovaly, další se násobně zdražily a časově se zásadně zkomplikovaly. To přivodilo i existenční problémy samotné společnosti Westinghouse do 2017 vlastněné velkou korporací Toshiba, od které po bankrotu v roce 2018 vše odkoupila kanadská private equity společnost s mnoha finančními partnery z oblasti penzijních a podílových fondů, bank a životních pojišťoven, což úplně nevypadá na pokračování jaderných dobrodružství z předchozích období. Ruským státem vlastněný Rosatom se zase celosvětově znemožnil v probíhajícím válečném konfliktu. I kvůli tomu velmi pravděpodobně skončí další jaderné projekty v EU jako finský Hanhikivi a maďarský Pakš.
Český politik se za patnáct let neodhodlal pochopit fakta, která charakterizují boom velkých jaderných zdrojů v druhé polovině dvacátého století, kdy Evropa dala vzniknout téměř dvěma stům reaktorům, zatímco nyní za poslední čtvrtstoletí bylo nových projektů více zastaveno a odloženo, než se reálně staví a než jich bylo uvedeno do provozu. Ty projekty, které staví (a je jich na prstech ruky) mají značné problémy, což samozřejmě není náhoda a nelze to jen tak odbýt tím, že to se Česka netýká a nebude týkat. Selhání se totiž týká i světových jaderných velmocí, jako jsou USA, Francie nebo i Británie.
Přitom nejde o zpochybňování jaderné technologie jako takové. Ta, myslím, prokázala a i do budoucna bude provazovat, že je a bude součástí energetiky včetně té evropské a má v ní nezastupitelnou roli. Pokud Evropa připustí prodloužení životnosti stávajících bloků na minimálně šedesát let, mohou být právě tyto bloky nosným prvkem změny. Do budoucna ale mamutích bloků, tj. nad výkon 1100 MW, bude asi vznikat minimum, jasná sázka směřuje na modulární menší výkony.
Vlastně nejde ani o to, zda v Česku postavíme jeden nový blok jaderné elektrárny v Dukovanech, nebo ne. Z pohledu energetiky a energetických potřeb Česka to totiž nic neřeší, jen to navyšuje dlouhodobá rizika a tlumí možnosti dalších segmentů energetiky, bere lidský, finanční potenciál, a to zvláště na tak malém trhu, jako je Česko. Aktuálně není evropská ani naše energetika v situaci, kdy můžeme patnáct až dvacet let čekat, zda se projektu Jaderné elektrárny Dukovany podaří překonat veškerá rizika a zda bude pasovat do moderní distribuční soustavy budoucnosti.
Green Deal bude jiný než dříve
Změny, nastavení energetické politiky musí přijít rychleji, a to v horizontu nejpozději pěti let. Právě toto totiž současný válečný konflikt na Ukrajině jasně ukazuje. O směru je dávno rozhodnuto. Green Deal žije, i když bude jiný než dříve. Bude mnohem reálnější, bude muset vytěsnit ideologický přístup EU a pružně reagovat na reálný vývoj na trhu včetně investic do nových technologií. Dominantní bude pro naši energetiku pokračující trend decentralizace, tj. přiblížení výroby místu spotřeby, a to napříč technologiemi. Rychlejší rozvoj obnovitelných zdrojů, první fázi solárních elektráren a schopnost akumulace.
Zemní plyn z Ruska můžeme časem nahradit jen diverzifikací odběrů z jiných destinací, posílením schopnosti EU nakupovat, přijímat a distribuovat LNG plyn na světových trzích. Do budoucna se může prosadit vodík. Současně nezbývá než věřit, že v horizontu deseti patnácti let zaúřaduje i jaderná energetika, která v maximální možné míře vyhoví přicházejícím změnám i zvýšení požadavků na bezpečnost.