Patrik Tkáč: Nehledali jsme investora, žijeme jako rodina

Lednový magazín Forbes přinesl velmi otevřený rozhovor s předsedou představenstva J&T Banky Patrikem Tkáčem. Patrik Tkáč v něm prozrazuje, proč se „rodina J&T“ rozhodla přibrat čínské partnery, co chystá v médiích a na horách a další zajímavé informace z dění ve skupině. Se svolením magazínu Forbes pro vás tento rozhovor přetiskujeme.

Právě jsme před vchodem do vašeho sídla viděli delegaci z Číny. To byli vaši noví partneři z čínské skupiny CEFC?

Ne. Všiml jsem si jich, ale tito Číňané měli s námi společnou jen Marušku. To je překladatelka (smích). S našimi partnery jsme se potkali minulý týden v Praze.

Jak jste se s nimi seznámili?

Přes Jardu Tvrdíka (bývalý ministr obrany a šéf ČSA vede od roku 2012 Smíšenou česko-čínskou komoru vzájemné spolupráce a v Číně lobbuje hlavně za PPF, pozn. red. Forbes). Je to náš dlouholetý kamarád a v určitém okamžiku se podle mě velmi šťastně odklonil od politiky. Jeho zkušenosti z politiky se v Číně velmi dobře uplatní, umí jednat formálně a to je tam ceněné. A když se na nás obrátil s tím, že by měl zajímavý kontakt, věděli jsme, že to nebude ztráta času. Stále se totiž na nás někdo obrací, že má skvělý obchod třeba s nějakým šejkem, zámožným Arabem či Izraelcem. Ale pak se ukáže, že je to hloupost. Absolvovali jsme tisíce podobných schůzek, a už jsme proto vůči náhodným tipům hodně imunní. Mám pocit, že někteří zprostředkovatelé to dělají snad jen kvůli tomu kafi, které tady dostanou.

Takže kontakt od Jaroslava Tvrdíka, to je jiná liga? Ten už stojí za pozornost?

Ano, je to člověk, jemuž bych schůzku neodmítl, a navíc jsem věděl, že se Číně seriózně věnuje. Má za sebou obrovský úspěch, když se podílel na tom, že PPF získala bankovní licenci pro celou Čínu. Přesto jsem si ani v tomto případě nebyl zpočátku jistý. My jsme žádného – a natož neznámého – partnera nehledali. Kdyby mi zavolali Alexandr Mamut nebo Alexandr Nesis (ruští oligarchové, kteří podnikají také s PPF a J&T, pozn. red. Forbes), které znám, s tím, že by chtěli udělat nějaké spojení, věřil bych tomu asi více.

Co vás tedy přesvědčilo, že CEFC může být vhodný spojenec?

Komunikace s nimi probíhala už od jara, pak se s nimi šéf J&T Banky Štěpán Ašer a náš partner Dušan Palcr sešli a přesvědčili mě, že má smysl letět do Šanghaje, kam nás pozvali. Tak jsem to udělal. Tam jsme se mimo jiné přesvědčili, že partner reálně podniká, má kromě dalších aktivit také skvělý velký hotel a mimo jiné je v seznamu nejvýznamnějších světových firem. Takže jsem začal o celé věci uvažovat víc. Kulturní střet je totiž obrovský. Jediná má dosavadní zkušenost s Čínou byla, když jsem byl přítomen jejímu předávání Hongkongu od Británie. Myslel jsem, že to bude pláč z odchodu z demokracie, ale oni se všichni radovali.

Jak rychle jednání probíhala a kdy začala?

Před několika měsíci. Byly pod velkým časovým tlakem, aby se stihly zkombinovat se státními návštěvami. Pochopili jsme, že je to pro čínskou stranu důležité třeba i z pohledu tamních regulátorů. Nejvyšší politici prostě takovým transakcím musí být přítomni. Chvíli mi to trvalo, ale už to akceptuji. Dnes máme podepsané smlouvy, které mají více stupňů provázanosti, a teď čekáme na naplnění jejich první části.

Co to znamená?

Proces je zatím na čínské straně, čeká se na povolení zjednodušeně řečeno vývozu peněz ze země. Pak přijdou další kroky regulátorů na české a slovenské straně, protože peníze mají mířit do posílení kapitálu J&T Banky.

Jaké jsou motivace čínské strany pro společný byznys?

Myslím si, že oni asi uvažovali způsobem: chceme zakotvit někde v západní Evropě a chceme pro to získat zajímavou platformu. Chtějí mít přístup k informacím a k jejich vyhodnocení. A my nejsme klasická vertikálně řízená banka, která by se zaobírala jen vybíráním peněz od klientů a půjčováním a která by se neuměla podívat na věci z větší perspektivy. J&T je postaveno celé horizontálně a občas je těžké určit jeho hranice i pro nás. Je Igor Rattaj (šéf Tatry Mountain Resorts, pozn. red. Forbes) ještě skupina, nebo ne? No, formálně není, ale ve skutečnosti jsme jako bratři. Těžko někdy roztrhnete naše vazby. Takže mi přijde nakonec logické, že si Číňané vybrali ke spolupráci nás. Byť určitě to tvrdit nemohu.

Když to vezmeme z druhé strany – proč vy, po 20 letech budování skupiny, chcete najednou po rychlém jednání přizvat dalšího partnera?

My jsme rozhodně nehledali investora, žijeme jako rodina. Zatím asi největší externí spolupráci jsme zažili s Petrem Kellnerem na EPH. A musím říct, že to bylo k našemu prospěchu. Najednou musely jít obrazně řečeno domácí malé hádky stranou a přinesete do skupiny nové zkušenosti a pohledy.

Takže jste hledali partnera, abyste si doma udělali pořádek?

Ne. Máme zkušenosti z dlouhodobé spolupráce s nejbohatšími lidmi na světě, takže si říkáme, že minimálně máme na to, abychom mohli být rovnocenným partnerem. Zadruhé se oni přihlásili sami. Já jsem nakonec dal po krátké dohodě s mými nejbližšími partnery na stůl nějaké podmínky a na těch jsme se dohodli.

Potřebujete nutně navýšit kapitál?

Řeknu to takto: J&T Finance Group (JTFG zastřešuje J&T Banku a Poštovou banku, pozn. red. Forbes) je ve velmi dobré kondici, byť netvrdím, že je to jen naše zásluha. Na trhu jsou velmi levné peníze a naštěstí stále ještě máme dost nápadů, co s nimi dělat. Přesto spíše brzdíme vybírání peněz od klientů, protože kdybychom ho ještě trochu agresivněji podpořili, nemuseli bychom mít dostatečnou kapitálovou přiměřenost. Když ale dojdou nové peníze do kapitálu, řekněme několik stovek milionů eur, tak pokud je konzervativně vynásobíte šesti, vyjde vám zhruba objem nových obchodů, které můžeme udělat. A samozřejmě věříme, že část takto získaného potenciálu dokážou i naši noví partneři přeměnit na užitek svými nápady. Říkají, že mají své obchodní cíle.

Bavili jste se o nich nějak sektorově?

Já vím, že je to divné, ale celý náš rozhovor byl vedený z jejich strany asi takto: my jsme si prostudovali, co dělá J&T Banka, Poštová banka a jak vaše podnikání souvisí s energetikou a jinými odvětvími včetně toho, že jsme se sešli s Danielem Křetínským. Ještě dříve než se mnou. Pochopili, co všechno děláme, a řekli nám, že si nás vybrali na základě rozsahu, který máme. Oni jsou hlavně energetici a vyrostli jako obchodníci. Myslím, že chtějí investovat opravdu různě a třeba vytvářejí do budoucna platformu pro nějakého dalšího investora. To jsou věci, které nám nevadí, fungujeme podobně.

Na trhu se říká, že EPH svou poslední akvizici – britskou elektrárnu Eggborough – udělalo právě pro čínskou CEFC, jež by se do ní napřímo nedostala. A to že je hlavní důvod vašeho partnerství. Je to tak?

To není pravda, záměr Eggborough vznikl dávno předtím. Na druhou stranu je fakt, že Daniel se již ptá: Takže už mohu kupovat nové věci? Už můžeme některé myšlenky rozvinout? Tedy čeká na výsledek našich jednání, protože vstup čínského partnera by zkrátka zvýšil objem našeho kapitálu a od EPH bychom očekávali, že nalezne a nabídne nové příležitosti pro část těchto zdrojů. Nejde ani vyloučit, že vznikne i příležitost pro přímé zapojení CEFC do některých investic, i když jsme o tom zatím nejednali. Obecně se EPH teď bude myslím dívat stále více po západní Evropě. Umíme na mezinárodním finančním trhu získávat velmi levné peníze.

Proč jste CEFC neprodali pouze podíl ve skupině a chcete po nich navýšení kapitálu?

To by nemělo smysl, došlé peníze by vlastně mířily do naší osobní spotřeby a to nepotřebujeme. Nové peníze se mají použít na nové obchody.

Kolik peněz má tedy přijít? Hovoří se o 19 miliardách korun za třetinu JTFG?

Přesně jsme to zatím nezveřejnili, ale tato čísla zásadně nerozporujeme. Jen je třeba vidět celou transakci jako více kroků. Výpočet to není zase tak složitý. Cenu JTFG vidíme za více než jednonásobek vlastního kapitálu, který je zhruba jedna miliarda eur. Dvojnásobek to také není, to si můžeme říci upřímně, takže někde mezi tím (při multiplu 1,5 by tak 10 % JTFG vycházelo na zhruba 4,2 miliardy korun, pozn. red. Forbes). První suma má přijít od partnerů z Číny někdy v lednu a je taková řekněme startovací. Abychom už byli trochu kamarádi. Jde tedy o podíl necelých 10 %, což je změna vlastnické struktury, která ještě nepodléhá schvalování regulátorů na české a slovenské straně.

Pokud vám tedy Číňané pošlou necelých pět miliard korun, co nastane dál?

Pak nastane asi trochu složitější období. Budeme mluvit, předpokládám, ve velkých detailech a pak se teprve ukáže, zda máme stejný pohled na riziko a zda spolu umíme mít dlouhodobé partnerství. Zatím si myslím, že ano. Zda to další období bude trvat třeba tři měsíce nebo déle, to se uvidí.

Takže oni vám dají pět miliard korun a pak se teprve podívají pořádně dovnitř vaší banky?

My máme partnerských dohod opravdu hodně a mohu říci, že jsme mistry v psaní akcionářských smluv. Takže máme samozřejmě také detailní dohodu pro náš případný rozchod, takzvaný „deadlock“. To je jedna z nejpodstatnějších a zpravidla nejsložitějších věcí, na které jsme se ale v tomto případě dokázali shodnout velmi rychle. A pokud jsou s ní spokojené obě strany, je už tak trochu jedno, co je v těch dohodách napsáno dál. Prostě mají pojistku. Tím chci říci, že ani jedna strana nejde zase do takového risku, jak to možná vypadá.

Vraťme se ještě k tomu, proč jste partnera k sobě přizvali?

Prostě se ještě necítím na důchod. A pokud bych v dnešní době nezkusil něco v Číně, tak bych si to vyčítal. Mám pocit, že bude brzy určující pro budoucnost celého světa. Takže pokud zkusit mezinárodní rozvoj, dává mi to smysl tam.

J&T tedy může podnikat v Číně?

Na takové úvahy je čas, až pokud se úspěšně dokončí současné záměry s jejich vstupem do skupiny. Zatím mi to přijde hodně vzdálené. Prostě jsem se mentálně nastavil na to, že to jednou s čínským partnerem zkusím. Dávám si jeden pokus, jeden výstřel. Pokud to nedopadne, asi už to opakovat nebudu.

Může CEFC získat i větší podíl než třetinu?

Nechci nic vylučovat, vše bude záležet na naší další spolupráci, ale mohu uvést, že naše dohody nejsou postaveny tak, že by někdy měla odejít z JTFG samotná J&T. A pokud jste majoritář, tak už tolik nezáleží na tom, zda má někdo oproti vám 30 nebo 40 %. Partnerství půl napůl není věc, o níž bychom hovořili. Na druhou stranu pokud to vezmeme čistě formálně, tak není vyloučeno, že budou jednou největší jednotlivý akcionář. Ale to nic moc neznamená, vyvažuje to velká a jednotná rodina J&T, která bude vždy držet majoritu. Tedy můj otec, Ivan Jakabovič a Mario Hoffmann. A doufám, že jednou můj otec nezapomene s podílem ani na mě (smích). 

Loni jste řekl, že Mario Hoffmann dostane 24 % v JTFG, ale stále se tak nestalo, ačkoli jeho Poštová banka už je součástí skupiny. Proč?

Ve skutečnosti je má, i když formálně ještě ne. Stále dobíháme překotný aktuální vývoj ve skupině a získat stejně rychle všechna povolení od antimonopolních úřadů je v našich podmínkách velmi složité. Třeba nemáme dokončené antimonopolní řízení, které se týká něčeho jiného, ale bez něj se zase nemůžeme pohnout v JTFG. A na konci je ještě schválení centrálních bank. Jsme ale tak blízcí partneři, že prostě není ten papír tak důležitý. Podobné je to s mým otcem (formálně vlastní 50 % JTFG, pozn. red. Forbes). Máme z minulosti mezi sebou nějaké dohody, ale těch změn je průběžně tolik, že si říkáme: věříme si a jednou to dáme na papír.

Takže se může stát, že než dokončíte formální připojení Hoffmanna, budou už podíly vypadat jinak kvůli CEFC?

Ano, snížil by se mu adekvátně jeho podíl. A skoro si myslím, že to tak dopadne. Mario má totiž hodně dalších aktivit vedle JTFG, a pokud se připojuje k naší skupině, tak na každou položku musí proběhnout schválení antimonopolního úřadu nebo jiného regulátora. Problémy v tom nečekám, ale prostě nebyl čas a stále vymýšlíme nové věci.

Prý máte se šéfem CEFC Čchanem Čchao-tuem společné zájmy? On je zároveň akcionářem?

Ne. S hlavním akcionářem Jie Ťien-mingem jsme se ještě nepotkali. Je to ale v brzké době v plánu. Hledáme teď platformu, jak vůbec efektivně komunikovat. Jazyková bariéra přeci jen určitá je a já se čínsky už asi nenaučím (smích). Čchan Čchao-tuo je jen o málo mladší než já, rád lyžuje, jeho syn hraje výborně na bubny, takže máme společná témata.

Podívejme se na vaše investice do médií. Daniel Křetínský už prý byl za Františkem Savovem v Londýně s tím, že byste rádi koupili Mladou frontu. Máte zájem?

To nemohu komentovat. I když je mediální trh v Česku relativně malý, stále existují cesty dalšího rozvoje. Všichni tak všeobecně předpokládají, že Mladá fronta je na prodej, ale pokud by to bylo tak jednoznačné, tak předpokládám, že už by byla prodaná.

Chcete tedy v médiích dál posilovat?

Kdo v nich chce přežít, musí růst. Kolem médií se ale vytvořila taková divná nálada, všichni mají pocit, že každý chce všechno koupit, a tomu odpovídají jejich ceny. Jedna věc je ale koupit Blesk (Patrik Tkáč a Daniel Křetínský loni koupili český Ringier, kam Blesk patří, pozn. red. Forbes), kde vidíte jasná černá čísla, a pak vám nabízí někdo média, která nevydělávají, a ještě za ně chce spoustu peněz. To přece nedává smysl.

Co říkáte investici Penty do deníku SME?

Klobouk dolů, my tu odvahu neměli. Buď vědí něco, co my ne, nebo si řekli, že je důležitější něco jiného. Obecně se teď v tomto oboru hrozně těžko hledá ekonomická logika k nákupu. Printová média mají třeba dobrý podíl na trhu, ale finanční čísla nevycházejí, a pak tu máte celou diskusi o internetu, kdy všichni vědí, že je potřeba, ale nikdo neví, jak na něm vydělat. My jsme na Slovensku zatím měli takovou pasivní investiční strategii. Naše angažovanost v Jojce nám dávala pocit, že v segmentu přítomni jsme, že něco máme, aby nám někdo jen tak neubližoval. Ale možná ji budeme muset přehodnotit. Hodně se o tom bavíme.

Jaké motivy při nákupu médií převládají, když to ekonomicky moc nevychází? Je to kvůli inzerci vlastních produktů, jak se často říká, nebo je to prostě obrana aktiv?

S tou inzercí mi to dříve přišlo logické, ale změnil jsem názor. Pokud máte opravdu dobrý byznys, tak si na něj reklamu zaplatíte kdekoli, a ještě si vyberete jasně cílovou skupinu. Když máte vlastní médium, můžete mít pocit, že tam inzerujete „zadarmo“, ale ve finále vás to stojí hodně peněz. Nemohu dávat do našich médií pořád reklamu na Poštovou banku, protože bych je obíral o prostor pro jiné klienty a marketingově by to ani třeba nedávalo smysl. Tuto představu bych škrtnul.

Co tedy zbývá?

Ekonomika a ochrana. Někdo může namítnout ještě politika. Ale tomu taky nevěřím. Nemyslím, že by se politika dnes dělala přes noviny.

Ochrana před čím? Před dalšími skupinami, které vlastní zase něco jiného?

Spíše před politiky. Hlavně pro případ hrozby nějakých extrémních tendencí nebo kroků, které by ohrožovaly naše zařazení do světa západních demokracií. Ale ještě to musím vysvětlit: investici do médií buď máte v hlavě jako potřebnou, anebo na ni zapomeňte. Protože i když máte vlastní médium, stejně nikdy nedostanete důkaz o tom, že díky němu nějakou ochranu máte. Druhou možností je, že si mentálně řeknete, že vlastní média nepotřebujete a že raději budete uspořené peníze využívat k prosazování hodnot a věcí, jimž věříte. Jenže to nevypadá úplně realisticky, když čtyři vaši největší konkurenti vlastní celý mediální trh.

Vy jste vybrali první možnost.

Seděli jsme za tímto stolem, když jsme rozhodovali o investici do českých médií, a slova jako obrana aktiv také padala. Ale nešli bychom do toho, kdybychom neměli vizi, že jejich ekonomické fungování je dosažitelné. Můžete o tom pochybovat, ale je to tak.

Obrana se dá taky vyložit tak, že chcete zasahovat do obsahu médií.

Ale to nejde, to nefunguje. Vždyť jste novináři, sami se znáte. Neznám kvalitního novináře, který by šel koupit nebo si nechal zasahovat do obsahu. Je ale přirozené, že pokud pracujete v rámci nějaké skupiny, tak o ní asi denně nepíšete jen negativně.

Takže se spoléháte na takovou samoregulaci novinářů?

Ta funguje spíše, takové zkušenosti máme. Když já říkám obrana, tak vy za tím vidíte slovo vliv. Klidně tomu tak říkejte, ale skutečnost je jiná. Český prezident v Číně významně pomohl investici pro ČR i Slovensko a podívejte se, co z něj udělali v Reflexu (na titulce Reflexu vyšel Zeman jako hororový klaun, pozn. red. Forbes). Máte pocit, že redakci Reflexu ovládáme? Já s tou obálkou nesouhlasím, jenže Reflex byl vždy takový, tak do něj přece nebudu zasahovat. Ohrozil bych svou investici, protože by ho lidé přestali kupovat.

V souvislosti s vámi se hovoří ještě o jedné významné investici. Jsou pro EPH zajímavé Slovenské elektrárny?

Určitě ano, ale jen při splnění určitých podmínek. EPH k tomu stále opakuje větu, že vyhodnocuje, jestli může v této situaci sehrát pozitivní roli pro stát i Enel, a já si myslím, že to je dobrá věta. EPH nepotřebuje SE za každou cenu, ale jsem přesvědčený, že jeho účast může být prospěšná. Uvidíme, jak se situace vyvine.

Nebyl váš zájem posílený i námluvami s čínským partnerem?

O elektrárnách jsme začali uvažovat ještě před jednáními s Číňany. Při námluvách v Šanghaji jsme se jich ptali, jak se budou chovat, pokud do této soutěže půjdeme. Není tajemstvím a vidíme to i z našich jednání s CEFC, že rozhodování je tam úzce koordinované s politikou. V soutěži o Slovenské elektrárne přitom proti nám může vystupovat nějaká velká čínská státní firma. I přesto ale lidé z CEFC sebevědomě vyhlásili, že budou podporovat nás. Není to tak konspirativní, že by se čínský prezident a náš partner dohodli, že na Slovensku koupí jadernou elektrárnu.

Zadlužení EPH, vašeho hlavní aktiva mimo finance, je podle Daniela Křetínského asi 3,8násobek jeho výkonu měřeno přes provozní zisk EBITDA. Není to už příliš?

Řeči se vedou, ale pokud nemáte za hlupáky všechny velké bankéře, kteří nás financují, tak je jednoduchá odpověď: je to v pořádku. A Dan stále ukazuje, že umí skvěle refinancovat, čímž se rodí hodně peněz. Dlouhodobě bych měl radši EPH zadlužené třeba jen dvojnásobkem EBITDA. Na druhou stranu operuje hodně infrastrukturních aktiv, kde je stávající zadlužení pod čtyřnásobek EBITDA absolutně rozumné. Takže pokud máme možnost udělat velmi dobrou akvizici a plníme všechny úvěrové a ratingové podmínky, není problém ji realizovat. Mluvíme o firmě, která má konsolidovanou EBITDA téměř 1,5 miliardy eur a vytváří velmi silné cash flow, takže dluh umí rychle splácet. A když zítra půjde Dan na dlouhou dovolenou, pojede to provozně i bez něho.

V klíčové slovenské plynové společnosti SPP Infrastructure, kterou ovládáte, je ale pan Křetínský velmi často a osobně ji řídí.

On tam ale teď nedělá operativní řízení, spíše dohlíží na řekněme strategické otázky. Plyn je velmi ovlivněn stávající geopolitickou situací a hlavně oblast přepravních cest je ve velkém pohybu, je to jedna z našich obrovských priorit. To, kolik plynu přes Slovensko poteče, bude výrazně ovlivňovat čísla eustreamu (plynovody náležící pod SPP, pozn. red. Forbes) a tím i EPH a v neposlední řadě slovenského státu. Ten má nejen 51 % dividend, ale i všechny obrovské daně, které dnes eustream platí.

Jak to vypadá se směrem Rusko a vašimi aktivitami tam?

Přes EPH jsme kvůli plynovodům s Ruskou federací ve velmi vážném vztahu, takže se musíme chovat odpovědně. Rusko mě stále láká, byť si myslím, že teď už tam člověk musí jít s vlastními penězi spíš než přes banku, protože regulace je stále těžší. Popravdě my v bankovní části J&T obvykle uděláme obchod někde jinde, než jsme původně zamýšleli. To je velký rozdíl oproti Danovi Křetínskému, který se rád drží jasných plánů a většinou jich dosáhne.

Dan je hodně jiný než vy?

Dan má specifický talent, je vynikající na komunikaci, multitalent v jazycích a skvělý fotbalista (smích). Má toho víc než my ostatní a jsme pyšní na to, že s ním můžeme spolupracovat. Ovšem je třeba říci, že kdyby se zítra nedej bože rozhodl odjet na Havaj, tak v EPH jsou další schopní lidé, firma pojede dál a J&T nebude mít problémy.

Jak se vašeho byznysu v jiných oblastech dotýká rusko-ukrajinská krize?

Naše ruské aktivity nikdy nebyly příliš velké. Dřív jsem si myslel, že budeme v Rusku dělat private banking, nikde na světě není krásnější interiér banky, než máme v Moskvě, ale byla to chyba. Myslel jsem, že tam budou chodit oligarchové, dokonce jsme chtěli udělat na střeše ruskou saunu, ale velká většina jejich peněz je v zahraničí. Takže jsme se nepustili do větších věcí, a zároveň nás tam tedy rok 2008 nesemlel. Teď zvažujeme, že bychom posilnili kapitál tamní naší banky. Se 100 miliony eur už bychom se posunuli mezi sto největších peněžních domů. Chceme našimi investicemi v Rusku jít proti aktuálnímu proudu.

Cítíte oslabení zájmu Rusů o Tatry?

Nijak podstatně. Nepatří mezi naše velké klienty, možná tvoří tak 5 %. Ti chudí nemají na to, aby cestovali k nám na hory, a ti bohatší zase obvykle letí až do Alp. Pro nás jsou cílovou skupinou hlavně Poláci a na ně se chceme v TMR dále soustředit. Chceme je naučit lyžovat. Rakušanů umí jezdit na lyžích 36 %, Slováků 16 %, ale Poláků jen 6 %. Oni jsou pro nás rozhodující. Už teď cítíme, že jakmile oslabí zlotý, začnou se nám vyprazdňovat svahy.

Váš dobrý kamarád Radovan Vítek chce stavět hotel ve švýcarské Crans-Montane a kupuje tamní lanovky. Budete se na tom nějak finančně podílet?

Radek je náš dlouhodobý a uctívaný obchodní partner. Mám ideu, že bychom mohli propojit Crans-Montanu s Tatrami, ale zatím mi nebere telefon. Dělám si srandu. Pro TMR je správné zaměřovat se na Polsko. Management TMR umí dělat byznys kolem lanovek, což vedlo i k naší angažovanosti ve Špindlu. A stejně věřím, že se jednou všechno zkonsoliduje a Špindl se stane součástí TMR, byť k tomu vede zřejmě dlouhá cesta. Také nám volali z Gruzie, abychom jim tam postavili zimní středisko, tak se třeba urodí i něco takového. Ale není to strategicky důležité.

Kdy jste se vlastně s Vítkem poprvé poznali?

To už si nepamatuji přesně. Byl partnerem Maria Hoffmanna ve skupině Istrokapitál a já jsem organizoval jejich rozvod. Radek je fajn. Mám pocit, že ani nechodí do práce a nějak se mu to rodí samo (smích). Dost významně ho v jeho nápadech finančně podporujeme.

Jak máte uspořádanou vlastnickou strukturu v J&T Private Equity Group, tedy ve skupině, která zahrnuje hlavně vaše investice do energetiky a průmyslu? Vypadá dost nepřehledně.

Může to tak působit, ale je to dané způsobem našeho fungování. Vždy si nejprve povíme, co nám umožňuje zákon, regulace a antimonopolní pravidla. Potom se do toho snažíme optimálně vtěsnat maximum. Není za tím snaha být neprůhlední, ale udělat zamýšlený byznys. V EPH jsem oficiálně spoluvlastníkem, mám podepsanou akcionářskou smlouvu s Danem, ale ne takovou, která by mi umožnila ovládání, protože by to mělo ještě další důsledky. Ve světě J&T platí, že k nám dávají peníze lidé, kteří chtějí něco víc, než jim nabízí klasická banka. Přesto jsme je nedokázali naučit investovat přímo do podílů v jednotlivých firmách, všichni preferují investice do jasného dluhu. Proto máme jakýsi private equity fond, do něhož vybíráme peníze, a ty používáme jako kapitál do jednotlivých obchodů, v nichž banka působí jako seniorní věřitel. A ten fond podle výdělků posílá výnos investorům.

Není to pro ně rizikové? Zní to přesně jako to, co se o vás říká – že si půjčujete peníze od klientů a potom je investujete do něčeho, do čeho oni nevidí.

Podívejte se na čísla. Dluh všeho s nálepkou J&T ze světa private equity je zhruba 900 milionů eur. A jen náš podíl v EPH – a to nehovořím o podílech v EP Industries nebo v realitách, má hodnotu minimálně jedné miliardy eur. Tolik dostal za 40 % EPH Petr Kellner před půl rokem. Slyšel jsem hodně polemik o tom, kdo udělal dobrý a kdo špatný obchod, ale EPH by bez dalších akvizicí mohlo bez problémů vyplácet dividendu přes 200 milionů eur ročně. Tak si to spočítejte.

Ještě před vznikem J&T Private Equity Group jste v roce 2008 vyčlenili některé byznysy do samostatných firem. Vznikla tak firma „na lanovky“ TMR, hotelová BHP či nemovitostní J&T Real Estate. Co se změnilo?

Lidsky se nezměnilo nic, regulatorně všechno. V době krize, když se o nás začalo říkat, že jsme příliš zadlužení, jsme cítili, že musíme oddělit bankovnictví od dalších činností, abychom to vyjasnili. Tak jsme vyčlenili reality, cestovní ruch, hotely a v EPH byl Danovi přiznaný podíl. Ekonomicky se vztahy nezměnily. Například Peter Korbačka si „vzal“ to, na co měl nárok už předtím (odešel ze skupiny a teď vlastní obchodní centrum Eurovea, pozn. red. Forbes). A i když teď nemá podíl ve finanční JTFG, naše osobní dohody hovoří o tom, že když vydělám strašné peníze, tak mu z nich něco dám. A naopak. Ale není to nikde napsané.

Slavíte 20 let. Jak se z vašeho postávání před bratislavským Střediskem cenných papírů stane takto obrovská skupina? Prý vám půjčil otec.

Dal mi všechny rodinné peníze, které jsem měl přenést z jedné banky do druhé. Po cestě jsme je s Čivom (přezdívka Ivana Jakaboviče, pozn. red. Forbes) otočili přes akcie (smích). Ale je pravda, že nám otcovo jméno otevíralo dveře. Když byl šéfem v bance IRB, asi ani netušil, co děláme. Náš největší skok byl ale asi díky Igoru Rattajovi. Ten nám v Praze získal možnost koupit banku. Ta je dodnes náš základ, naše cesta k dalšímu kapitálu. Nějakým mixem štěstí, zkušeností a tím, že v národní bance věděli, že můj otec šéfoval velké bance, se nám v době, kdy v Česku padaly, podařilo jednu koupit. Takže pokud chcete radu stárnoucího investora Patrika Tkáče pro mladé, zní: kupte si banku. Jenže dnes už je to podstatně těžší…

Jaká byla úloha vašeho otce?

Určitě byly důležité jeho zkušenosti, lidé z centrální banky ho znali jako šéfa IRB…

… která ale zkrachovala.

Ale není pravda, že kvůli otci. Vklady odtamtud odešly, když ji přebraly košické železárny VSŽ a jejich šéf Alexander Rezeš. Ten otce vyhodil. IRB neměla ani zdaleka tolik špatných úvěrů. Ani nemohla. Dvě třetiny úvěrů byly státní bytová výstavba a elektrárna Mochovce. Tam se ani nedalo tak krást jako v ostatních bankách. Přesto nás doteď všichni obviňují, že máme všechno díky otci a že J&T znamená Jozef Tkáč.

Kolik vám tehdy otec půjčil?

Asi sto nebo dvě stě tisíc korun. Rozmnožili jsme je. Když jsme dali inzerát, že koupíme akcie Slovnaftu za 600 a na burze jsme jich mohli obratem prodat za 1000. Možná to bylo agresivní, ale taková doba byla. Pak přišlo období privatizace a my jsme byli jen pěšáky. Nic jsme neprivatizovali, jen jsme pomáhali jiným investorům s financováním. I když jednu věc jsme vlastně zprivatizovali. Za 30 milionů korun Štátny výskumný ústav papiera a celulózy. Dlouho jsme pak v jeho budově seděli. Pamatuji si, že když jsme tam poprvé přišli, ukazovali nám nějaký výzkumnický stroj, ale my už přemýšleli, co tam postavíme jiného. Nejvíc nás ale potěšilo, když jsme zjistili, že výzkumák má v Senci u jezera rekreační chatu. Na celý výklad šéfa podniku jsme obratem zapomněli a hned tam vyrazili.

 

Zdroj: Forbes

Autoři: Jaroslav Mašek, Juraj Porubský, Tatiana Vavrová

Foto: Miro Nôta