Téma energetiky hýbe Evropou

Energetika se v druhé polovině minulé dekády stala jedním z nosných témat pro celou Evropskou unii. Výsledkem byla klimatická doktrína s příznačným názvem 20/20/20 do roku 2020.

O co se jedná? O soubor opatření, který si dal za cíl do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o 20 % oproti úrovni z roku 1990, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energií na celkové spotřebě v EU na 20 % a zvýšit energetickou účinnost v Evropě rovněž o 20 %. Důraz na boj s klimatickými změnami se měl stát základem poselství nové a „zelené“ Evropy pro celý svět. A nejen to.  Boj proti klimatickým změnám měl přispět ke zlepšení bezpečnosti a konkurenceschopnosti v oblasti dodávek energie v celé Unii, zlepšit propojení jednotlivých evropských trhů, a dokonce měl vyústit v existenci jednotného evropského trhu s elektřinou. 

Součástí klíčových legislativních návrhů Evropské komise v této věci bylo rozšíření a posílení systému obchodování s emisemi CO2 jako základního kamene pro boj s klimatickými změnami (EU ETS), ale taktéž stanovení diferencovaných cílů podílů obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě energie pro jednotlivé země EU.

Tehdejší předseda Evropské komise José Manuel Barroso k těmto vznešeným cílů EU pronesl dnes už několik památných vět: Při vypracovávání těchto předpisů se Komise řídila několika základními zásadami. Vycházela zejména z toho, že je nutné, aby byly dodrženy cíle. „Bez toho bychom nevypadali seriózně před našimi investory, obchodními partnery a hlavně před našimi občany.” Komise se dále opírala o zásadu, podle níž musí členské státy vyvinout v této oblasti „spravedlivé úsilí” za „spravedlivých podmínek”, a přihlédla proto k různým situacím a okolnostem v jednotlivých zemích. „Všechny členské státy se budou na provádění těchto cílů podílet, ale podle svých individuálních investičních kapacit.”

 

EK více rozděluje, než spojuje

Jenže dnes, jen pár let po schválení klíčové legislativy k těmto cílům, je zřejmé, že Evropská komise diferencovala mezi možnostmi jednotlivých států EU tak moc, že vytvořila „monstrum“, které sice směřuje ke stanoveným cílům, nicméně způsobem, který Evropu v oblasti výroby a dodávek elektrické energie více rozděluje, než spojuje. Místo společných evropských řešení se stále více prosazují národní priority a hloubí příkopy mezi energetickými koncepcemi, resp. možnostmi jednotlivých států EU, jak v elektroenergetice pokračovat do budoucnosti. Zdá se, že poslední, kdo věří, že Evropa v energetice směřuje k jednotnému trhu a vzájemné spolupráci, je bruselská administrativa. Opak je totiž pravdou.

Společná politika se drolí a dominují tu individuální postoje evropských velmocí v čele s Německem, které protěžují jejich vlastní národní zájmy. Pod velkým tlakem a v nejistotě se naopak ocitají energetické koncepce malých nebo ekonomicky slabších zemí evropského společenství, jako je Česko společně s dalšími zeměmi střední, východní, ale i jihovýchodní Evropy. Zásadním problémem se staly protichůdné důsledky rozvoje OZE a zároveň trhu s emisemi CO2, tzv. EU ETS. Oba systémy, pokud nejsou celoevropsky vybalancované, na sobě navzájem parazitují a ničí základy skutečného trhu s elektřinou. Výsledkem je v sektoru stále více sílící názor, že místo tržního prostředí směřujeme v této oblasti k ještě větším regulacím a omezením, než jsme si kdy představovali.

 

A zase to Německo

Příkladem je vývoj v Německu. Tato země se zcela individuálně bez ohledu na zbytek Evropy, natož na své sousedy, rozhodla pro rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů, a ztratila tak motivaci k funkčnímu trhu s emisemi EU ETS, který už deset let skomírá a přes mnohé snahy Bruselu ještě nikdy nezačal plnit svou skutečnou roli. Motivace k bezemisním technologiím se přesunula z trhu směrem k administrativním nařízením mimo trh a trh s elektřinou tak ztratil svou základní roli. V Evropě se v energetice investuje nikoli dle signálů trhu, ale podle aktuálního nastavení administrativní podpory. 

Absolutním fenoménem v tomto směru je opět Německo. Tato země obelhala celou Evropu a velmi rychlým a drahým rozvojem OZE v posledních letech na úkor rozvoje trhu s emisemi EU ETS a dalších atributů společného trhu včetně úplného odmítnutí jaderné energetiky postupně nabourala „únosný“ koncept přeměny evropské energetiky. Co hůře, svou dominancí nejen v oblasti ekonomické, ale i energetické, do této pasti stahuje, kvůli stále přežívající snaze o propojení trhů do pasti, i své sousedy v EU a vytváří tak vlastní evropskou koncepci, která ale v konečném důsledku může okolní trhy stahovat k větší a větší závislosti na této zemi.  Prostředkem je drahé dotování OZE mimo trh, což se ovšem děje jen díky bohatým a vstřícným německým spotřebitelům elektřiny, kteří jsou schopni a ochotni vysoké náklady takové transformace energetiky nést. Česko je kvůli své geografické poloze, ekonomické síle a významu uvnitř EU, ale také výraznému exportu elektřiny, doslova v zajetí tohoto konceptu. Přitom nadále tvrdošíjně spoléhá na tržní nastavení cen elektřiny a to je uvnitř Evropy stále méně pravděpodobné.

 

Rozvoj české energetiky v „říši snů“

České ceny silové elektřiny jsou společně s Německem, Rakouskem a Skandinávií daleko nejnižší v Evropě. Například ceny silové elektřiny u našich partnerů v regionu CEE jsou výrazně výše. Na Slovensku o 20 %, v Polsku a Maďarsku dokonce o 65 %. Rozpor pro Česko spočívá v tom, že německá politická reprezentace považuje destrukci tržních cen silové elektřiny za svůj úspěch a žádaný cíl Energiewende, a to včetně zničení převážné většiny hodnoty velkých energetik jako RWE a E.ON. Skandinávie a Rakousko zase těží z vysokého podílu produkce levné elektřiny z vodních elektráren. Rakousko k tomu těží i ze strany EU nepochopitelně akceptovanou německo-rakouskou obchodní dohodou ohledně německé větrné elektřiny, která se zdarma přelévá přes ČR a v Rakousku snižuje ceny. Pro Česko, které sází na rozvoj jaderných elektráren, prolamuje limity těžby uhlí a přiznává, že geograficky nemá velký potenciál rozvoje OZE, je tento vývoj zničující a rozvoj energetiky na tržních principech staví do pozice „říše snů“. Není ani vyloučené, že právě v tomto období přichází Česko o dlouhodobý exportní charakter své elektroenergetiky.

V tomto kontextu je zřejmě načase si přiznat dlouhodobé selhání ministerstva průmyslu a obchodu ohledně budoucí koncepce české elektroenergetiky. Česká vláda by už konečně měla reálně začít vnímat vývoj energetiky uvnitř EU a rozpracovat varianty našich možností v konturách toho, co nám bude EU či Německem umožněno. Iluze, že jsme si vedle Německa zachovali právo o rozhodování o vlastním energetickém mixu, už snad nikdo nevěří. Nicméně také stále zbývá možnost se politice EU, resp. Německa, v této oblasti společně se zeměmi CEE vzepřít. Nakonec cesta prvotního propojování trhů zemí s podobným historickým založením energetiky stejně jako aktuálních koncepcí, tj. propojení regionů před bruselským plněním megalomanských plánů o jednotném celoevropském trhu, by mohla být v blízké budoucnosti reálnější, než se zatím kdy zdálo.