Navigace

Investice do umění může být zábavná

Anna Pulkertová z J&T Banky je odbornice na oblast umění a investice v této oblasti. Ač připouští, že ve srovnání se zahraničím je náš vztah k umění přinejmenším vlažný, vnímá též, že nová generace je už v této oblasti mnohem perspektivnější.

Mění se nějak vztah Čechů k umění?

Lze pozorovat vývoj. Mnohé východní země si vztah k umění stále hledají, což je důsledkem minulého režimu, kdy v podstatě bylo uznáváno jen jedno realistické umění. Vše, co vznikalo mimo tento rámec, bylo bráno jako buržoazní přežitek. To se v současnosti mění. Čím dál víc lidí je přístupných diskusi i nad využitím netradičních technik a postupů tvorby. Čím dál víc lidí dává šanci i umění současnému, které není vždy na první dobrou jednoduše srozumitelné. Především je to však záležitost velkých měst, kde mají obyvatelé mnoho příležitostí poznat to, co se v umění aktuálně děje.

Jak? Znám málokoho, kdo si dnes pověsí na stěnu obraz. Buď nechce narušit minimalistický ráz místnosti, nebo jej rozbije maximálně plakátem z IKEA…

Mnoho mladých začíná mít k umění vztah. Přinejmenším v Praze se hodně lidí zná s mladými absolventy uměleckých škol a získává díky tomu k umění bližší vztah. Existuje zde rovněž několik punkových galerií, kolem nichž se soustřeďuje společnost hipsterů a dalších specifických komunit, které mají k umění daleko pozitivnější vztah než generace jejich rodičů či prarodičů. Nedávno jsme si dělali průzkum mezi komerčními galeristy a ptali se jich, zda mají pocit, že se vztah Čechů k umění vyvíjí a zvyšuje se počet sběratelů umění. Všichni z nich potvrdili, že ano. Že v posledních letech opravdu pozorují rostoucí zájem Čechů o umění i jeho nákup do sbírek či jako zajímavou alternativní investici.

Je investice do umění velký risk?

Záleží na tom, do jakého typu umění se rozhodnete investovat. Vsadíte-li na léty prověřené moderní klasiky, tak s největší pravděpodobností vedle nešlápnete. Pokud tedy nenarazíte na padělek. Na druhé straně křivka dalšího růstu je v tomto případě už mnohem nižší, než když trochu zariskujete a zaměříte se i na poválečné či současné umění, kde křivka růstu může, ale nemusí být mnohem vyšší.

Jak se pozná, co poroste?

Lidem, které by zajímalo pořídit si spíše díla od mladších, současných a žijících autorů, může pomoci náš Art Index. I když nejde o všemocný nástroj. Vodítkem pro zorientování se na české současné umělecké scéně je dobrým. Ukazuje na jména, která jsou nejvíce vystavovaná u nás i v zahraničí. Neříká „toto jsou ti nejlepší,“ nebo „tito umělci se nejlépe prodávají“, ale zohledňuje to, jak jsou tito umělci viditelní v uměleckém provozu.

Neodrazuje případné sběratele “nesrozumitelnost“ současného umění?

Smyslem umění má být posouvání hranic lidského vnímání. Umění vytrhuje člověka z každodennosti, pracuje s jeho myšlenkami, učí ho vnímat svět trochu jinak. Ale ve chvíli, kdy je myšlenkový proces umělce složitě zašifrován, případně není objasněn vůbec a divák není ochoten věnovat jeho poznávání dostatek času a úsilí, může se stát pouhou nesrozumitelnou materiální podstatou.

Může být dílo složené například z červených trenýrek se žlutou ponožkou uměním?

Může. I když se to na první pohled nemusí zdát. Pokud diváci věnují autorovým myšlenkám a souvislostem vzniku daného díla dostatečně času, mohou se o tom přesvědčit i sami. Jako příklad si můžeme uvést například dílo v současnosti často skloňovaného Krištofa Kintery. Ve své tvorbě z nedávné doby často pracuje se součástkami ze starých elektrických přístrojů, jako jsou počítače či televize. Staré kabely, dráty, elektrody stylizuje do jakýchsi umělých krajin, kde z vnitřků přístrojů vylézají drátěné květiny. Až když proniknete do hloubky jeho filozofie, uvědomíte si, že autor vychází z prostředků, které nás obklopují, determinují, a uvažuje, kam až může současná situace dospět.

Jak ještě vypadají nové formy umění? Je nějaký „poslední výkřik“?

Po revoluci jsme prožívali boom novomediálního umění – internet, počítače, možnost spojení na dálku, umělci s těmito možnostmi hned začali pracovat. Šlo vlastně tak trochu i o revoltu vůči tradičním médiím, do té doby dost demagogickým. Nová média začala poskytovat iluzi, že budou nástrojem demokratizace společnosti. Dnes už víme, že to tak být nemusí, že i internet lze využít pro různé fake news. A umělci to zpětně reflektují a přehodnocují. Významné je postinternetové umění. Dříve dominoval net art, dnes se zajímavosti z internetu dostávají paradoxně do materiální podoby. Mnoho umělců pracuje například se selfie fenoménem. Tváře vystavené na internetu světu si někteří umělci vypůjčí, vytisknou a vystaví v klasickém galerijním institucionálním prostředí. Návštěvník výstavy si pak v této přímé konfrontaci s něčím, co nás na sociálních sítích obklopuje ze všech stran, možná spíš položí otázky typu, jak tento fenomén ovlivňuje jeho aktéry i společnost jako takovou, kam se dnešní svět ubírá, co s tím může sám jednotlivec udělat…

Jaké postavení mají podle vás umělci v české společnosti?

V České republice si mnoho lidí k umění a potažmo tak i k umělcům svůj vztah ještě tvoří. I když se zvyšuje zájem o umění a roste i počet sběratelů, stále není pro všechny jednoduché se prosadit. Umělecké školy nabírají víc studentů než v minulosti. Škola je místem, kde mladí lidé mohou najít, co je inspiruje, jaké technice se budou věnovat, mohou experimentovat. Tomu ale, jak se pak v současném světě jako umělec prosadit a uživit, se na škole nenaučí. Po škole je to tedy pro mnohé velkou výzvou a ne vždy se to povede hned, ne vždy se to povede vůbec. Proto mnoho absolventů uměleckých škol nakonec dělá něco jiného. Nicméně mají výhodu – je jim vlastní neotřelý pohled na svět, mají velmi vyvinutou pozorovací schopnost a tvořivost a v kreativních profesích, tedy bývají vítaní. Často se však volnému umění a vlastní tvorbě už nevěnují. Na výsluní jich skončí skutečně jen pár. I zmíněný Krištof Kintera dělal kdysi grafiku, stavěl bary, měl třeba deset profesí najednou, než se mu podařilo prosadit v zahraničí.

V zahraničí to je jiné?

Na západ on nás mají lidé k umění i umělcům blíž. Je pro ně běžné chodit do galerií. Nebojí se udělat si na umění vlastní názor, nebojí se umělců či kurátorů ptát, diskutovat s nimi. To je u nás jiné. Lidé se svůj názor bojí projevit ze strachu z odhalení vlastní nevědomosti. Přitom takové otevřené diskuse mohou vnímání obou stran výrazně posunout. Umělci mají jiný pohled na svět, a dáme-li jim prostor a chytíme se možnosti dívat se chvíli jejich očima, může to být pro nás a naše vnímání světa velmi osvěžující.

Existuje nějaký návod, pokud se chci o umění zajímat, něco si koupit, případně mám chuť do umění něco investovat?

 

Záleží na tom, jestli s uměním teprve začínáte, nebo jste už trochu zkušení a nechybí vám o něm a jeho fungování přehled. Rovněž je trochu rozdíl, zda tíhnete k tomu, stát se sběratelem, či vás víc zajímá investiční potenciál děl, která si pořizujete. Na začátku si většina sběratelů vybírá díla podle toho, zda se jim líbí. Až později se začnou i víc nořit do fungování světa umění. Jak se jim tříbí se stále vzrůstající znalostí a expertizou „čich“ na kvalitní kousky, vybudují si postupně i svá vlastní měřítka, podle kterých díla nakupují, a začnou si tvořit svou vlastní promyšlenou sbírku. Občas za pomoci galeristů, uměleckých poradců či obchodníků s uměním.