Navigace

Děti z dětského doma nechce nikdo ubytovat

Společnost Soukromý dětský domov SOS 92 provozuje dětský domov, zabývá se doprovázením pěstounských rodin ve Středočeském kraji a zároveň pomáhá mladým lidem s přípravou na běžný život. „Je neuvěřitelné, jak obtížné bylo pronajmout si jako dětský domov byt pro mladé dospělé. Nikdo nás nechtěl, ani město, kde máme sídlo a kde jsme se ucházeli o tréninkový byt,“ říká ředitelka domova Tereza Jandová.

Pomáháte ohroženým dětem. Proč zrovna jim?

Vždy jsem chtěla pracovat s dětmi. Už ve školce jsem paní učitelce říkala, že budu také učitelka. Začala jsem tedy učit, ale uvědomila jsem si, že víc než předávat dětem vědomosti mě baví s nimi jen být. Zajímají mě jejich příběhy, souvislosti mezi jejich prožitky a projevy. Každé z dětí, které jsem poznala, má můj respekt. Sama nevím, jaké by byly moje reakce, kdybych měla jejich zkušenosti a zážitky.

Kdy jste s ohroženými dětmi začala pracovat?

V roce 2006 hledali ředitelku církevního dětského domova v Dubenci. V té době jsem již měla vystudovanou speciální pedagogiku a studovala druhým rokem sociální práci, působila jsem jako speciální pedagog ve FN Motol. A tenkrát mi můj vedoucí praxe řekl: „Terezo, chtělo by to nějakou zkušenost s řízením.“ Tak jsem se přihlásila do výběrového řízení a vyšlo mi to. Přitom jsem neměla s ústavní péčí žádnou zkušenost. Dokonce jsem si myslela, že děti v dětském domově jsou většinou sirotci, až při přípravě na výběrové řízení jsem zjistila, že je tomu jinak. Byla to skvělá příležitost a zkušenost, domov se otvíral, bylo potřeba sestavit tým, vytvořit dokumentaci, metodiky nebo natřít okna a dveře. A pak jsme mohli přijmout první děti. V té době jsem ještě neměla vlastní děti, a tak se mi kancelář v Dubenci stala na několik let druhým domovem.

03-jt-noviny-03-nahled.jpg

Máte širokou škálu působnosti. Jaké formy podpory ohroženým dětem, případně celým ohroženým rodinám nabízíte?

Naše organizace má dvě organizační jednotky. Jednou je pobytová služba – dětský domov rodinného typu s kapacitou dvacet dětí a druhou je služba doprovázení pěstounů.

Jako dětský domov obýváme dva rodinné domy, kde může být celkem šestnáct dětí. Pro čtyři děti máme externí skupinu – to jsou dva samostatné byty v běžné zástavbě. Zde jsou buď mladí dospělí, to znamená starší 18 let, nebo v této skupině mohou být děti, které jsou již na dlouhodobé propustce před zrušením ústavní výchovy a využívají už jen terénní pomoc sociálního pracovníka a děti svého kmenového vychovatele.

Když k nám dítě přijde, snažíme se naplňovat všechny jeho potřeby. Jednou z nich je bezpečný kontakt s jeho rodinou či historií. Proto je součástí naší práce i práce s rodiči či širší rodinou. Sociálního pracovníka, který pracuje v terénu, hradíme z grantu. Jeho hlavním úkolem je být v kontaktu s rodinou dítěte, poznat prostředí, odkud přichází, provázet a připravovat kontakty mezi dítětem a jeho rodinou. Projekt I já mám mámu funguje v našem domově od roku 2009 a jedním z podporovatelů je také Nadace J&T.

Pro pěstouny nad rámec provázení vymezeného zákonem máme díky podpoře Nadace J&T projekt, který nabízí našim pěstounům konzultace s psychologem. Pěstouni si to moc pochvalují a my si s kolegyněmi říkáme, jak jsme to mohli dříve dělat bez něj. Zároveň pořádáme jednou měsíčně kluby pěstounů, jednou ročně odlehčovací tábor a několikrát ročně výlet pro děti. Realizujeme i vzdělávání pro pěstouny z okolí, které doprovází orgán sociálněprávní ochrany dětí.

Provozujete, pro někoho možná překvapivě, i soukromý dětský domov. Liší se nějak od těch běžných dětských domovů?

Pro soukromý dětský domov platí ty samé zákony jako pro státní nebo církevní dětské domovy jen s tím rozdílem, že finance, které k nám směřují, se odvíjejí od obsazeného lůžka, a ne dle kapacity. Zároveň nedostáváme žádné peníze na investice. To s sebou samozřejmě přináší svoje úskalí. Jedna z nadací říká, že jsme dětský domov, který systematicky pracuje na své likvidaci. Je to dáno tím, že pokud se podaří podpořit rodinu tak, aby se děti mohly vrátit zpět, stane se, že najednou můžeme být měsíčně v minusu, protože než přijdou další děti, může vzniknout situace, kdy je sice soudně rozhodnuto, ale na právní moc se čeká například dva měsíce. To, kolik máme peněz, se také podepisuje na možnostech odměňování zaměstnanců. Bohužel se setkáváme s tím, že nemůžeme konkurovat finančním nabídkám státních zařízení. To je naše slabé místo. Proto se musí velká část mého pracovního času věnovat získávání finančních zdrojů.

Jste zároveň i organizací doprovázející pěstounské rodiny, neodporujete si ve svém poslání?

Myslím, že ne. Ani by mě to nenapadlo. Pomáháme dětem, které z nějakého důvodu nemohou být ve své rodině. Pěstounská péče může naplňovat potřeby dětí lépe než dětský domov. Na druhou stranu některé dospívající děti vám řeknou, že by k pěstounům nechtěly, že chtějí být raději v dětském domově. Myslím, že stát by měl mít varianty řešení pro každé dítě. Umísťování malých dětí do ústavních zařízení považuji za selhání těch, kteří mají odpovědnost za to, že je u nás toto stále možné.

Jaké další služby a projekty dětem nabízíte?

Projektů máme několik. Snažíme se získávat finanční prostředky zejména pro zajištění a podporu individuálních zájmů a přání dětí, na školní aktivity či terapie a zároveň jim dát možnost aktivně trávit svůj volný čas. Další projekty směřují zejména k samostatnosti. Jedná se například o projekt Samostatně do života, který je určen pro náctileté, kteří se pod dohledem a za pomoci vychovatele snaží naučit jednotlivé kroky směřující k samostatnému bydlení. Na tento projekt navazuje Obstojím i sám!, jenž je zaměřen na podporu mladých dospělých, kteří ještě studují a využívají naše služby. Projekt spočívá v individuální přípravě, jež je realizována v samostatném bydlení, kde bydlí naši dospěláci zcela samostatně. Minimálně jednou týdně se potkávají s case-managerem, který je provází v jejich samostatném bydlení a plnění jejich plánů. Nadace J&T nám v tomto projektu pomohla s hrazením nájmu bytu, který naši mladí dospělí obývají. Bylo pro mě až neuvěřitelné, jak obtížné bylo pronajmout si jako dětský domov byt pro mladé dospělé. Nikdo nás nechtěl, ani město, kde máme sídlo a kde jsme se ucházeli o tréninkový byt. Jedním z argumentů bylo, že naše děti zde nemají trvalé bydliště. Byt k pronájmu jsme našli až v Příbrami. Těmito zkušenostmi se mi jen potvrzuje, jak to mají „děti z děcáku“ těžké.

03-jt-noviny-03-nahledb.jpg

Vaše projekty jsou určeny dětem z vašeho dětského domova, nebo přijímáte klienty i „zvenčí“?

Tyto naše projekty jsou jen pro naše děti, ale každoročně pořádáme drakiádu, kam zveme všechny, co mají chuť a zájem přijít si užít odpoledne.

Jak nahlížíte na současnou situaci v oblasti péče o ohrožené děti v České republice?

Těžko hodnotit. Jsou věci, které se daří. Raduji se z toho, co se daří třeba ve Zlínském kraji, stejně tak mám pocit, že se snaží i kraj Pardubický, kde se hodně věnují transformaci dětských domovů a jsou jim zřejmé potřeby dětí zde umístěných. Ale to je ta nesystémovost. Jak je možné, že ve Zlíně vědí, co je pro malé děti dobré, a v našem kraji máme volné přechodné pěstouny třeba deset měsíců?

Vyzdvihla bych práci OSPOD. Jedná se o velmi zodpovědnou a nelehkou práci. Profesní vybavenost pracovníků musí být na vysoké úrovni, stejně tak potřebují dostatek nástrojů pro to, aby svou práci mohli zodpovědně vykonávat. Tito pracovníci by měli provázet dítě systémem, ale nejsem si jistá, zda na to mají dostatek prostoru. To poté vede k formalismu.

Moc bych si přála, aby nebylo dětských domovů třeba. Abychom měli takový systém, který dokáže pomáhat, ještě když je dítě v rodině. Aby společnost a další odborníci byli pozorní a chránili děti a poukázání na nějakou situaci v rodině brali jako ochranu zájmu dítěte, a ne jako „práskání“. Pokud už dojde k tomu, že musí být dítě z rodiny vyjmuto, aby tento stav byl neustále přehodnocován.

Co je podle vás potřeba nejaktuálněji změnit?

Posílit pracovníky OSPOD a následně se zaměřit na prevenci, aby bylo umístění mimo rodinu opravdu posledním řešením situace dítěte. Bohužel se setkáváme se situacemi, kdy se k nám dostane někdo ze zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a my v prvním měsíci zjistíme, že v širší rodině existuje někdo, kde je ochoten se o dítě starat.

Zároveň je potřeba stále aktivně podporovat pěstouny, dostatečně je finančně za jejich práci ohodnotit, ale zároveň i pravidelně vyhodnocovat, zda jsou plněny individuální plány ochrany dítěte. Bohužel jsem se ve své praxi setkala se situací, kdy děti přicházející do dětského domova z přechodné pěstounské péče nebyly rok u zubaře, neabsolvovaly doporučené vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, což bylo v této kauze zcela jasně v rozporu se zájmem dítěte. Zde vidím skulinku, kterou by bylo třeba ošetřit. Zaměstnavatelem pěstouna je totiž úřad práce.

Jaká máte plány a vize v rámci svého působení?

Během posledních let se nám podařilo získat nové prostory, děti bydlí v rodinných domech nebo bytech. Troufám si říct, že máme dobrou metodiku v práci s rodinou a že se nám to daří. Mým cílem je v příštích letech se zaměřit na téma bezpečí a well-beingu v ústavních zařízeních a s tím souvisí i zvyšování profesních kompetencí vychovatelů, zejména jejich porozumění projevům poruch vztahové vazby.

Upozornění

Uvedené informace představují názor J&T Banka, a.s., který vychází z aktuálně dostupných informací v čase jeho zhotovení k výše uvedenému dni. Uvedené informace nepředstavují nabídku, investiční poradenství, investiční doporučení k nákupu či prodeji jakýchkoliv investičních nástrojů ani analýzu investičních příležitostí. Uvedené prognózy nejsou spolehlivým ukazatelem budoucí výkonnosti. J&T Banka, a.s., nenese žádnou odpovědnost, která by mohla vzniknout v důsledku použití informací uvedených v tomto materiálu. O případné vhodnosti investičních nástrojů se poraďte se svým bankéřem, investičním zprostředkovatelem nebo jeho vázaným zástupcem.