Navigace

Martin Cimprich: Ragby mě snad jednou bude živit

Ragbistou roku 2019 se stal říčanský odchovanec Martin Cimprich. Hlasující experti ocenili především jeho výkony v reprezentaci. Martin hraje aktuálně za skotský klub Boroughmuir. Ragby by se rád věnoval na profesionální úrovni, myslí ale i na zadní vrátka – ve Skotsku studuje obor Business Management.

Ragby není v Česku zase tak rozšířené. Jak jste se k němu dostal?

Původně jsem hrál v Praze fotbal. Když mi bylo deset let, odstěhovali jsme se do Říčan, kde patří ragby k největším sportům. Rozhodl jsem se, že ho vyzkouším.

Chytilo vás to hned?

Ještě asi tři roky jsem hrál zároveň i fotbal a rozhodoval jsem se, co mě bude bavit víc. Ragby mi ale začalo jít víc než fotbal, takže mě logicky začalo i víc bavit, a proto jsem se zaměřil už jen na něj. Zároveň tu byla lepší parta a bližší mi byly i hodnoty tohoto sportu. V patnácti letech jsem začal reálně uvažovat o tom, že bych se rád jednou ragby věnoval profesionálně. Výhodou tohoto sportu je, že ho lze hrát na vysoké úrovni i v mnohem pozdějším věku než fotbal.

Má ragby něco společného s fotbalem?

Ragby se z fotbalu vyvinulo. Hráči s číslem 10, což jsem i já, dokonce do míče hodně kopou. Shodné by mohlo být také to, že je to taktický sport a hraje se na čas, ne na body jako v tenise.

Když se J&T Banka stala partnerem České rugbyové unie, bylo to i kvůli hodnotám uznávaným v tomto sportu. Která z hodnot je pro vás klíčová?

Uchvátila mě férovost a respekt na hřišti. V tom je asi rozdíl oproti fotbalu, kde hráči klidně řvou na rozhodčího a hádají se mezi sebou. Ragbisté se k sobě chovají brutálně při hře, ale zároveň s respektem a slušně.

Vyznáváte tyto hodnoty i mimo hřiště?

Určitě se o to snažím, protože tyto hodnoty se hodí nejenom na hřiště, ale i mimo něj. Ve společnosti se v poslední době tyto hodnoty trochu vytrácejí, proto jsem rád, když se mi je podaří někde prosadit. Myslím si, že ragby stále může být zajímavé pro lidi ve světě, který se od těchto hodnot odchyluje.

Na co byste se snažil nalákat mladé hráče ragby?

Za menší děti asi rozhodují ještě trochu rodiče a ty by mohly oslovit právě hodnoty, které jsou s ragby spojené. Navíc se tu děti naučí nebát se a překonávat překážky, což je důležitá výbava do života. Navíc u ragby můžou uspět i ti, kteří by u jiného sportu neuspěli. Třeba trochu zavalitější sportovci. Za mě je to i hezký sport na pohled.

Jaká byla vaše cesta z Říčan do Skotska, kde nyní studujete a hrajete?

V Česku se nedá hrát ragby profesionálně, takže jsem se už nějakou dobu poohlížel po možnosti vyjet do zahraničí. Ve Skotsku je pro studenty z Evropské unie škola zdarma a zároveň tady má ragby velmi dobrou úroveň, tudíž mi dávalo smysl přihlásit se tu na univerzitu a najít si tým. 

Bylo složité se do dobrého ragbyového týmu dostat?

Musel jsem na to jít přes agenta, který měl kontakt ve skotské lize. Předal jsem mu video ze svých zápasů a na jeho základě jsem byl přijatý.

Brali vás Skotové jako konkurenta, který jim zabírá místo v týmu?

Ve Skotsku jsou naštěstí v tomto ohledu docela přívětiví. Nesetkal jsem se s tím, že by mě schválně zařezávali, spíš mi pomáhali. V Anglii je to asi trochu jiné, tam jsou uzavřenější.

Jak jste se vypořádal se skotským dialektem?

Žiji v Edinburghu a tam, protože je to velké mezinárodní město, není dialekt tak hrozný. Stačí ale, aby přijel někdo z Glasgow, a už mám problém mu rozumět. Pomáhá mi sledovat skotské seriály.

Chtěl byste někdy vyzkoušet i americký fotbal?

Zatím jsem se k tomu nedostal, ale asi bych se tomu nebránil. Obávám se však, že by mě tento sport nebavil. V americkém fotbalu si řada lidí ani nesáhne na míč. V Americe je navíc tento sport hodně propojený s marketingem, každou chvíli jsou tam komerční přestávky.

Co je pro ragbistu při přípravě nejdůležitější?

Hodně závisí na pozici, na které hrajete. Na hřišti najdete stodvacetikilové kluky i hubeňoury, kteří hrají na křídlech. Každý musí umět něco jiného. Na mojí pozici 10, což je taktik, je nutné znát hru. Proto je důležité sledovat hru profesionálů a učit se od nich. Zároveň jsou tu nezbytné dovednosti s míčem. Já tady nemusím být nejrychlejší, ale musím umět hodit dobrou nahrávku.

Víte už při příchodu na hřiště, co chcete odehrát?

Když se týmy navzájem znají, můžou se na hru předem připravit a třeba nekopat tolik do outu. Většinou ale máte základní plán, s nímž do zápasu jdete, a pokud to funguje, pojedete podle něj. Když ne, musíte provést rychlou analýzu a plán změnit. Pokud se budeme hodně snažit hrát ven přes útočníky a nebude to fungovat, musíme zjistit, jestli je to tím, že jsme daleko od sebe a házíme si nahrávky ne dost doběhu, protože na to nejsme dost rychlí, nebo jestli na nás soupeři moc vybíhají, takže se musíme dostat více před ně. Takže si dáváme tajné signály, aby je soupeř neodhalil, například si řekneme nějakou barvu nebo číslo, což znamená změnu taktiky.

Dodržujete před hrou nějaký rituál?

Něco jako rituál asi úplně nemáme. Před zápasem si uděláme kolečko a trenér k nám mluví. Já osobně jdu rád na hřiště ještě před začátkem tréninku a vyzkouším si všechny věci, které chci v zápase udělat. Tím se ujistím, že to bude fungovat.

Jak po zátěži regenerujete?

Po zápase bývám trochu obouchaný, mívám nějaké modřiny nebo naraženiny, které se ale za dva tři dny zahojí. Rád si zajdu do sauny nebo bazénu, což udělá svalům dobře. Jinak je pro regeneraci důležité dobře spát a dobře jíst.

Pokud by nevyšla možnost živit se sportem, co byste dělal?

I kdybych se ragby živil, tak to není na celý život a rozhodně v tomto sportu nejsou takové výdělky jako ve fotbale, které by vás doživotně zajistily. Proto jsem si řekl, že je dobré něco vystudovat, abych uměl ještě něco jiného než ragby. Blízká je mi oblast financí, takže bych si chtěl jednou založit vlastní firmu nebo se věnovat finančním trhům či účetnictví.

 

Martin Cimprich začal hrát ragby v deseti letech v mimořádně úspěšném říčanském klubu. Letos se stal vítězem tradiční ankety Ragbista roku, kterou vyhlašuje Česká rugbyová unie. Aktuálně hraje za skotský klub Boroughmu a studuje oboru Business Management na Queen Margaret University v Edinburghu. Jeho dres má číslo 10, je tedy útoková spojka.