Markéta Othová: Všichni moc fotíme | J&T Banka
Navigace

Markéta Othová: Všichni moc fotíme

Tři dívky se procházejí po pláži a náhle jen tak zamávají. Zcela obyčejný okamžik. V podání Markéty Othové však okamžik plný tajemství, nedořečeností. Kdo jsou ty dívky? Na koho mávají? Proč? Kam jdou? Tyto a desítky dalších otázek vzbuzuje jedno z jejích děl vystavených v galerii Magnus Art v pražském sídle J&T Banky.

Letos jste se stala laureátkou Ceny Michala Ranného pro vlivné umělce. Jednak gratulace, jednak otázka: Co podle vás znamená být vlivným umělcem v současném světě umění?
Děkuji. To nebude cena pro vlivné umělce. V textu, který by ji měl objasnit, je trochu nejasně uvedeno: „…jejíž dílo dokáže ovlivnit nastupující generaci umělců“, tedy dílo, nikoli umělec. V mém případě vliv třeba ve smyslu „lépe ostři, méně foť“. Vyloučit se to nedá.

Vlivný umělec by naopak měl cenu udělovat, rozdávat peníze. Založit nadaci, vydávat časopis, radit, vysvětlovat, komentovat, učit. Nic z toho se mě naštěstí netýká. I když časopis jsme vlastně s Ivanem Mečlem kolem roku 1990 vydávali, myslím, že Ivan byl vlivný. Časopis se jmenoval Divus. Hlavně v grafice dělal Ivan věci s velkým předstihem, vypadalo to trochu jako práce šílence. Dnes najdeme jeho grafický styl mezi hlavními trendy. Fialový nebo zelený iris a do toho nějaké dekadentní písmo, třeba červeně… Je to zajímavé – když se něco začne používat příliš brzy, je to neúnosné, také je ale blbé začít s něčím příliš pozdě. Pokud je to cena pro vlivného umělce, budu ji muset asi vrátit.

Myslím, že platí i to, co jste popsala. Kdo naopak ovlivnil vás?
Asi právě Ivan, v takové té svobodné cestě. Pak také rodiče v té méně svobodné cestě k zodpovědnosti a plnění povinností. Přátelé samozřejmě a přátelé přátel. Nyní mě hodně ovlivňuje rozvrh mého syna. Při práci by se naopak mělo dávat spíš pozor, aby „to“ nebylo jako „něco“ nebo jako „někdo“, myslet ale na toto nebezpečí také odvádí pozornost špatným směrem… Je třeba soustředit se na svůj přesný pocit.

Omlouvám se za pokus o interpretaci, ale přesto: na vaší tvorbě mě fascinuje ta těžko popsatelná směs obyčejnosti, vlastně dokumentu, které se dokonale propojují s určitým tajemnem, totální nejistotou. Časové bezčasí. Taková směs Cartiera-Bressona, Agnès Vardové se špetkou Lynche.
Cartiera-Bressona jsem měla ráda, když mi bylo dvacet. V roce 1988 měl v Praze v galerii Fotochema výstavu, plakát z té výstavy jsem si pak pověsila na zeď v atelieru u rodičů a dlouho tam visel. Bressonovy snímky jsou pro mě ale spíš synonymem Paříže, nějakého dívčího snu, ale ne snu o fotografii. Hodně se mi tehdy líbil ten polibek na pařížské ulici, koupila jsem si ho tehdy jako pohlednici, později jsem zaslechla, že byl inscenovaný, ale celé to působí dost přirozeně. Takže vliv obrázku, obraz jako nositel snu, to funguje myslím pořád, i když jsme teď vizuálně zavaleni.
Film Sans toit, ni loi Agnès Vardové na mne hluboce zapůsobil, viděla jsem ho zase v Paříži, v kině, asi v roce 1995. A Lynch ano, asi také tehdy, asi Blue Velvet. Lynchova poetika mne ale trochu děsí, raději mám Jima Jarmusche.
Než Bressona raději Lartiguea, než Vardovou raději Wajdu a než Lynche raději Jarmusche. Připadá mi to dávno, ale nakonec to budou asi ty vlivy, filmy, knížky a živí lidé. Bezčasí, možná, zpětně, ale jinak samozřejmě byl to čas velmi konkrétní.

Markéta Othová

Významná česká umělkyně věnující se především fotografii a grafice. Vystudovala filmovou a televizní grafiku a ilustraci na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, posléze absolvovala stáž v Institut de France v Paříži. Othová ve svých cyklech zkoumá možnosti fotografické narace: ať už její metody využívají formu deníkového záznamu nebo jsou spíše experimentálního rázu, všechny fotografie naznačují průběh děje. V roce 2002 získala Cenu Jindřicha Chalupeckého.


Ve sbírce Magnus Art jsou dvě bezejmenné dvojice fotografií. Jedna zachycuje část nějakého města a takový zvláštní výřez, na druhé jde trojice dívek po pláži. Co je to za město? Skoro bych se vsadil, že Verona.
Ano, je to Verona, na té druhé fotografii, která je skoro celá zatřená černou barvou, je Paříž. V kulatém výřezu je v černé ploše ponechán uprostřed malý domeček, je na něj zaměřeno jako dalekohledem v dobrodružném filmu. Tento kulatý záběr je potom, ve stejném místě na druhé fotografii, černě natřený, zastřený. Navozuje to dojem, že to, co vidíme na výjevu vlevo, je totéž, co chybí na výjevu vpravo, ale není to tak.

Je to zvláštním způsobem matoucí. Nyní k těm dámám jdoucím po pláži, souvisí to již s tou předchozí otázkou časového bezčasí. Jak poznáte ten decisive moment? V tomto případě dvojici klíčových okamžiků pro daný diptych. Vidíte to již při focení, nebo se to vyjevuje až při vyvolávání?
Je to fotka z prázdnin, fotila jsem moře a ty slečny se tam zjevily. Po pobřeží se lidé často vydávají na procházky a někdy se stane, že někomu zamávají. Je to jen obrazový vtip, který je jasný hned při focení, při vyvolání by se dalo zjistit, že jste to nestihl, to tady hrozilo, ale naštěstí po návratu z Itálie a vyvolání negativů, asi tedy po čtrnácti dnech, jsem viděla, že jsem to stihla.

Nejsem fotografem těch správných okamžiků, skoro bych řekla naopak, a je to pro mě důležité. Ještě mám několik takových dvojic – dlaždice, která vypadla ze stropu v budově Miese van der Rohe v IIT v Chicagu, tedy fotka stropu s chybějící dlaždicí a fotka podlahy s o ní roztříštěnou dlaždicí. Sušenka Lion ležící na zemi, která, když k ní na druhé fotce přistoupí nohy fotografa, vyjeví svůj nezvykle ohromný rozměr. Identické bedýnky sušáků rukou na WC s nápisy „suší“, „nesuší“… Je to takový fotografický žánr, jako ten polibek.

Fotografie pocházejí ze stejného období, kdy jste získala Cenu Jindřicha Chalupeckého. Co vám cena přinesla?
Koupila jsem si počítač a odešla z nakladatelství Divus, které, jak jsem uvedla, mi přineslo svobodu, za svobodou. Viděla jsem a fotila New York jako fotograf z kdysi. Procházela jsem městem a fotila, jen jednou týdně jsem si šla vyzvednout peníze. Byla to dost nestandardní situace. Naprostá bezstarostnost ve městě plném starostí. Viděla jsem všechnu tu prvotní architekturu na Manhattanu, to byl životní zážitek, to měřítko a pocit architektonické divočiny. Cítila jsem se výrazně šťastně.

Zaujalo mě, že jste o sobě prohlásila, že se neumíte zbavovat starých věcí. Ovlivňuje to vaši tvorbu nebo třeba přístup k práci?
Je to tak. Mám schováno i několik věcí, co jsem zvedla se země právě v New Yorku – tak daleko – to už je potom vzácnost. Není to ale nic dramatického, samé drobnosti… haldy drobností. Vliv na práci to má snad jen v tom, že ty věci občas fotím. Jednou o Vánocích ve Francii zavolala paní domu na celou společnost“ „Nevyhazujte špunty od šampaňského, možná si je Markéta bude chtít vyfotit.“ Překvapilo mě tehdy, že takto jasně a rychle byly mé sklony veřejně odhaleny. Jednou všechno vyhodím.

Jak jste prožila pandemii? Inspirovala vás tato doba nějak? Máte i nějaká „pandemická díla“?
Označila bych za odpůrce angažovaných výpovědí, takže se jí i sama vyhýbám. Když fotím hrnek, není jasné, co se venku děje, a to mi vyhovuje. Celkově je to ještě o něco smutnější než obvykle a všechno má ještě o něco menší smysl.

Jedním z problémů dnes je cena papíru. Dotýká se to vaší tvorby?
Při grafické práci na knížkách čekala tiskárna na papír trochu déle než obyčejně a tam padlo
i hlášení, že papír není. Byl to zvláštní pocit návratu. Už dlouho žijeme to, že všechno „je“.

Vy pracujete stále s klasickou fotografickou technikou? Nebo máte digitál? Ptám se i proto, že s každým se pracuje jinak, a mě zajímá, jak pracujete vy. U kinofilmu je delší příprava a pak skvělá fotka, u digitálu lze nasekat spoustu fotek a pak vybírat. Ostatně narážíte na to v rozhovoru v knize Obsese. Tak jak vlastně fotíte vy?
Fotím teď většinou digitálně, analog si beru jen na zvláštní příležitosti. Ale i na kinofilm jsem dříve fotila všechno a pořád stejným způsobem, jakým se dnes fotí mobilem, bez přípravy.
To, co jsem zmiňovala u digitálního foťáku, myslím nebylo ani tak množství, ale fakt, že všechny snímky jsou víceméně v pořádku, ale i to množství je samozřejmě problém, všichni moc fotíme. Fotím teď barevně, najednou se to začalo jevit jako přirozenější cesta. Překvapilo mě to.

Fotografie: Markéta Othová Svět knihy, Fotograf Gallery, 2019 Foto: Martin Polák

Upozornění

Uvedené informace představují názor J&T Banka, a.s., který vychází z aktuálně dostupných informací v čase jeho zhotovení k výše uvedenému dni. Uvedené informace nepředstavují nabídku, investiční poradenství, investiční doporučení k nákupu či prodeji jakýchkoliv investičních nástrojů ani analýzu investičních příležitostí. Uvedené prognózy nejsou spolehlivým ukazatelem budoucí výkonnosti. J&T Banka, a.s., nenese žádnou odpovědnost, která by mohla vzniknout v důsledku použití informací uvedených v tomto materiálu. O případné vhodnosti investičních nástrojů se poraďte se svým bankéřem, investičním zprostředkovatelem nebo jeho vázaným zástupcem.