Josef Bolf: Válka se v umění odrazí. Ale jinak, než si nyní umíme představit | J&T Banka
Navigace

Josef Bolf: Válka se v umění odrazí. Ale jinak, než si nyní umíme představit

Patří mezi vyhledávané umělce tuzemských sběratelů. Jeho díla se objevují v nejprestižnějších tuzemských výstavních síních, je pravidelným účastníkem výstavního projektu J&T Banka Art Index Pop-up a v současnosti můžete jeho dílo obdivovat v galerii Magnus Art nebo do konce dubna v bratislavské Galérii White & Weiss.

Jak vidí Josef Bolf české sběratelské prostředí a jak se podle něj projeví pandemie či válka na Ukrajině v umění? „Pandemie se na tvorbě podepsala. Lidé se začali více zavírat doma, stranit se. Když jsme se o tom bavili se studenty, padl takový obraz, že se lidé na svět dívali jakoby klíčovou dírkou ven. V pracích studentů se to projevilo větší intimitou, byl tam častější eskapismus. Ale na odraz této války je zatím brzy,“ prozrazuje umělec.

Na výstavě Radost, vášeň, posedlost! v galerii Magnus Art máte obraz nazvaný Your memory is not you (viz. obrázek). Z jakého období vaší tvorby je?

Tento obraz vznikal pro výstavu Tušení stínu, která byla od září 2019 do ledna 2020 v Národní galerii. Pamatuju si, že to byl jeden z prvních obrazů, se kterým se návštěvník výstavy setkal. Ten obraz určitým způsobem reaguje na můj starší obraz, který se ale nedochoval, který jsem zničil.

bolf-josef-your-memory-is-not-you-2019-olej-vosk-a-tus-na-platne-140x180cm.jpg

Zničil?

Rozřezal jsem ho na menší a vystavil třeba jen části. Pro výstavu v Národní galerii jsem ten zničený obraz zrekonstruoval a toto je výsledek. Jsou na něm prvky, které na tom kdysi existujícím obrazu byly, ale jsou třeba využity jinak. Je to taková zvláštní hra s pamětí, vnímáním. Proto i ten název, který paměť svým způsobem problematizuje, naznačuje ono vytrácení, které je paměti vlastní.

Ono jde o dost netradiční dílo i z technického hlediska.

Tak já tuto metodu využívám častěji. Jde o olejomalbu, která je postupně zakrývána dalšími vrstvami barev a pak v těch vrstvách vyškrabávám další motivy. Jde o jakousi inverzní malbu, kdy se vlastně spíše ubírá, než že by se přidávala malba pro vytvoření tvarů, motivů.

V galerii Magnus Art je obraz vystaven jako součást sbírky soukromého sběratele, konkrétně Michala Richtra. Jak se obraz do sbírky dostal?

Michal si obraz zamluvil ještě před zmíněnou výstavou v Národní galerii. Kvůli mé nerozhodnosti o něj projevil zájem ještě jeden sběratel, ale nakonec jej získal Michal. My se s Michalem znali už dříve, on je velmi sofistikovaný sběratel, který nad uměním dlouho přemýšlí.

Váš obraz tu je ve společnosti Staré ryby od Jaroslava Róny a Nervous Tree od Krištofa Kintery. O tomto „celku“ Michal Richtr mluví i v katalogu, kde říká, že podvědomě cítí, že ta díla patří k sobě, ačkoli je kupoval postupně v rámci mnoha let. Vnímáte také tento celek?

Vždy budou mít podobné celky nějakou souvislost. Jaroslav Róna v tomto díle pracuje s mytologií, která se vždy dotýká našeho vědomí, vnímání, pamětí… A už jste u mého obrazu. Zároveň mají jakousi nejasnou figuraci, u Róny jde o antropomorfizaci ryby, u mě zase najdete opak, kde se lidské figury či jejich části přelévají do určitých zvířecích podob. Můžeme mluvit také o ikonografii, která je částečně křesťanská, ale také ještě starší. S Krištofem jsme zase generačně plus minus podobně, takže není překvapivé, že jdeme podobnými směry. Oba nás zajímá třeba určitá nahodilost, alternativa ve vyjadřování, takže spolu máme podobná spíš východiska a směry než konkrétní vyjádření.

Mluvil jste s Michalem o tom, čím jej obraz oslovil?

Určitě to byl příběh obrazu, ale také kompozice. Ale myslím, že jej zaujalo i to, že obraz funguje jinak zblízka a jinak zdálky. Z dálky občas obrazy působí abstraktně, zblízka se pak vyjevují zcela konkrétní motivy. Zase jsme u té již zmíněné hry s vnímáním.

A možná také určitá ponurost, která je pro vaši tvorbu docela podstatnou emocí.

Rozhodně ten obraz tímto vyzněním zapadá do jedné části mé tvorby, ale mělo by zaznít, že ta tmavost, černota, často vychází z technologií, s nimiž zrovna pracuji. Dlouho jsem používal tuš, černé barvy, díky čemuž můžu právě pracovat s tou inverzní malbou. Domnívám se, že vnímání mých obrazů a jejich označování za depresivní či deprimující souvisí právě s tou barevností. Ale samozřejmě pracuji s motivy, které se třeba špatně popisují slovy, těžko se interpretují. Jde o sny, nikoli ale jejich ilustrace, možná právě tato obtížnost zachytit onu snovost v některých divácích vyvolává onu tíseň.

Je tato emoční skladba pro sběratele překážkou? Nebo jednodušeji: setkal jste se s tím, že sběratel o vaše dílo neměl zájem, protože na něj působilo depresivně?

Většinou to je u lidí, kteří se sběratelstvím začínají. Ti mohou mít tendenci volit umění, které je řekněme barevnější. Ale že bych čelil tomu, že by si nějaký sběratel vyloženě rozmyslel nákup kvůli smutnému vyznění obrazu, to se nestalo.

30-josef-bolf-simanek-vit.jpegPoznáte na sběrateli, který k vám přijde do ateliéru, co si nakonec vybere?

Ono spíš záleží, co mám zrovna rozpracované nebo hotové. Ale jsou lidé, kteří přijdou několikrát, zajímá je, jak se jednotlivé práce vyvíjejí a skutečně se postupně rozhodují. Trvá to třeba i rok, než si skutečně vyberou. Ale zpět k původní otázce: ne, to nepoznám.

Jak je pro vás důležitý vztah se sběrateli?

Z mnoha důvodů jsou tyto vztahy důležité. Pro mě je důležitá například úroveň sbírky, do níž má mé dílo zamířit. Jsem rád, když jde o dlouhodobé sbírky, a ne že se to dílo takříkajíc otočí za měsíc dál. To, že někdo vynaloží čas a peníze za mé dílo, je prostě velké ocenění. Jsem také raději, když to dílo je někde vystaveno, žije, dostává se do styku s jinými díly, ale hlavně lidmi, kteří to dílo vnímají, sledují. Když jsou díla někde zavřená a nejsou vidět, tak neexistují.

Takže prodávat do depozitáře se vám nechce?

Takto to úplně nelze brát. To už je provozní věc. Já jsem to myslel tak, že je pro obraz a jeho život důležité, aby ho někdo vnímal, protože tím vznikají nové významy nad rámec těch, které do něj vložil umělec. Vznikají zážitky, emoce, autenticita. Samozřejmě jsem rád, když si sběratel moje dílo skutečně vystaví, je skvělé, když se povede vystavit takto část sbírky na výstavě v galerii, což tomu dává další význam. Není také nepodstatné, že v dobrých rukách se dané dílo i třeba v depozitáři daleko méně ničí.

Jak vůbec prožíváte to, že ve chvíli prodeje váš vliv na dílo do velké míry končí?

Dřív jsem to neřešil vůbec, až v posledních letech se snažím se sběrateli ošetřit řadu věcí. Hlavně to, aby bylo možné dané dílo zapůjčit na výstavu, zároveň mít právo vědět, když oni s ním mají nějaké úmysly.

Ale například mít podíl z následných prodejů, jak se objevuje například u digitálního umění, to tady zatím nefunguje, předpokládám.

Funguje to u aukcí, což se ale týká spíš jiných autorů, a hlavně jejich dědiců. Že bych měl příjmy ze soukromých prodejů, to tedy ne. Ale když zmiňujete digitální umění, tak i v souvislosti s ním ve smlouvách zdůrazňuji klauzuli, že autorovi zůstávají různá práva včetně digitální reprezentace.

Zaujalo vás NFT? Zkoušel jste si něco vymintovat?

Zaujala mě myšlenka, jak lze i digitální umění eternalizovat, ačkoli ten termín je poněkud absurdní a nikdo neví, co bude. Ale žádné jsem neudělal.

Váš kolega Jiří Černický poměrně přesně označil české sběratelské prostředí za konzervativní. Souhlasíte?

Je to konzervativnější prostředí, ale to platí pro české prostředí obecně. Je to trochu maloměšťácké. Lidé tu rádi zaujmou určité společenské postavení a umění je prostředkem k jeho utvrzení a deklaraci. Součástí toho je, že je vždy zájem hlavně o „prověřené umělce“. Ale určitě jsou sběratelé, kteří se tomu vymykají, ti větší pracují s celým segmentem umění. U menších sběratelů je ta konzervativnost pochopitelná. U mě mají sběratelé zájem hlavně o malby a kresby. Je pravda, že když se prodával můj film, zájem byl ze strany institucí.

Umění vždy platilo za dlouhodobou investici, ale v posledních letech se zdá, že se to mění a i z něj je téměř spekulativní statek. Vnímáte to také, třeba tím, že by rostl počet sběratelů?

Pozoruji různé projevy, které zmiňujete, a nejde jen o jednotlivce, už existují také společnosti, které se tím živí. Ale neumím to takto jasně, nebo spíš jednoduše interpretovat, jak to tvrdíte vy. Možná jde o přirozenou evoluci sběratelského prostředí u nás. Já pamatuji doby, kdy tu byl jediný sběratel současného umění, což byl Richard Adam. Ta doba byla úplně jiná než nyní a než třeba ode dneška před deseti lety.

A ta „rychloobrátkovost“ prodeje umění?

To nechci hodnotit. Sám si vybavuju příběh, kdy jeden člověk koupil obraz s opravdu velkou láskou a nadšením, skutečně to dílo miloval. Ale zakrátko se v jeho životě něco odehrálo a on byl donucen je prodat. To zkrátka neovlivníte. Nyní prožíváme komplikované časy, nejprve pandemie, nyní geopolitika, válka, tak možná podobných příběhů bude víc.

Jak na vás vlastně dopadají tyto dějinné momenty?

Snažím se tomu nepodléhat. Co vlastně můžeme? Můžeme někam poslat peníze, poslat věci, oblečení, dát obraz do charitativní aukce, což samozřejmě dělám… To je vnější prožívání. A jak mě to ovlivňuje vnitřně? Je to další stresor. Teď ještě ani doběhl jeden a rozjel se další. Je to náročné. Osobně se proto snažím nepoddávat těm obrazům války, které jsou všude , jsou hrozné a vlastně svůdné. Je to těžké zvláště pro nás, co jsme zažili Černobyl a permanentní hrozby jadernou válkou. Jak začalo ostřelování ukrajinské jaderné elektrárny a spustil se tam požár, tak přiznávám, že jsem si musel sednout a rozdýchávat to. Skutečný strach totiž nahání nějaká nehoda, něco nekontrolovatelného, neřiditelného. A tady to bylo blízko.

Takže na vás působí ta chaotičnost?

Hlavně ta blízkost, síla utrpení. Války samozřejmě jsou neustále a byly hrozivé i v uplynulých třiceti letech, kdy jsme my žili v míru. Ale nyní si to opět uvědomujeme, cítíme, že se to týká nás. O to je to víc stresující.

Řešíte současnou situaci se studenty?

Oni se hodně angažují v humanitární pomoci. I škola nabízí řadu možností. Probíhá také několik charitativních aukcí.

A má dění již vliv na estetiku, na jejich tvorbu?

Na to je brzy, ale je pravda, že pandemie se na tvorbě podepsala. Lidé obecně se začali více zavírat doma, stranit se. Když jsme se o tom bavili, padl takový obraz, že se lidé na svět dívali jakoby klíčovou dírkou ven. V pracích studentů se to projevilo větší intimitou, byl tam častější eskapismus. Ale na odraz této války je zatím brzy. Samozřejmě tam bude, projeví se, a to velmi silně a zcela jinak, než si nyní představujeme.

Mluvíte se studenty také o ekonomickém rozměru umělecké činnosti?

Když jsem já končil školu a přecházel do uměleckého provozu, tak vlastně žádný neexistoval. Tehdy fungovaly dvě komerční galerie, které nebyly schopny obsloužit tolik mladých umělců. Dneska to je jinak, existuje hodně galerií i dalších institucí. Vypisuje se řada grantů, projektů. Spíš než nějaké poučování jim tedy nabízím informace, co všechno existuje. Ale pro co se nakonec rozhodnou, zda chtějí tvořit pro nějaké sbírky, pro komunitní akce nebo jinam, to ovlivňovat nechci. Mně jde o to, aby jejich věci měly nějakou osobitou hodnotu, autenticitu. Ale musejí si uvědomit, že součástí svobody také je, že jim to nikdo nebude usnadňovat.

Josef Bolf

Patří mezi nejvýznamnější umělce generace vyrůstající v normalizačních sedmdesátých a osmdesátých letech. V této době byla hrozba studené války stále aktuální – stejně jako dozvuky černobylské jaderné katastrofy – tedy události, které tehdejší společnost do značné míry definovaly. Bolf vystudoval AVU, kde jej učili Jiří Načeradský, Vladimír Kokolia a Vladimír Skrepl. Během studia na AVU absolvoval také zahraniční stáže v Kongsthögskolanu ve Stockholmu a na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu.Na AVU se po několika letech vrátil, tentokráte jako vedoucí Ateliéru malířství III. V aktuálním žebříčku současných umělců Art Index je na 16. příčce.

Tvorba Josefa Bolfa je často popisována termíny jako temná, depresivní, stejně tak ale i nostalgická či melancholická. Na jeho plátnech a grafikách se často setkáváme s dětmi či dospívajícími zasazenými do prostředí městských sídlišť nebo do jakési apokalyptické, destruované krajiny, v které jsou obklopeny podivnými až snovými tvory. Mnohovrstevnaté malby Josefa Bolfa jednotlivá zákoutí odkrývají postupně, čímž se malba stává ještě tajemnější. Z dálky dokonce může působit velmi abstraktně. Teprve přistoupíme-li blíže a zadíváme-li se pozorněji, z plátna začnou vystupovat konkrétní motivy a figury.

Upozornění

Uvedené informace představují názor J&T Banka, a.s., který vychází z aktuálně dostupných informací v čase jeho zhotovení k výše uvedenému dni. Uvedené informace nepředstavují nabídku, investiční poradenství, investiční doporučení k nákupu či prodeji jakýchkoliv investičních nástrojů ani analýzu investičních příležitostí. Uvedené prognózy nejsou spolehlivým ukazatelem budoucí výkonnosti. J&T Banka, a.s., nenese žádnou odpovědnost, která by mohla vzniknout v důsledku použití informací uvedených v tomto materiálu. O případné vhodnosti investičních nástrojů se poraďte se svým bankéřem, investičním zprostředkovatelem nebo jeho vázaným zástupcem.